BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Debbiin dům ve mně vždycky vyvolával neuvěřitelný pocit pohody. Asi hlavně proto, že to bylo jedno z míst kromě Babylonu a Woody's, kde jsme se fakt vždycky všichni sešli a užívali si vzájemnou společnost. To je asi věc, která mi v New Yorku chybí ze všeho nejvíc - být spolu. Miluju život, který jsme si v New Yorku s Brianem vybudovali a neumím ani popsat, jak šťastní tam spolu jsme... ale stejně tak nemůžu popřít, že mi tam něco chybí... a to něco je právě tady v Pittsburghu a pak taky v Kanadě... ale asi už bych se měl smířit s tím, že nikdy nic nebude jako dřív. A to asi ani ten pocit pohody, který se dřív tímhle domem linul, kdykoliv jsme sem s Brianem přijeli. Zvlášť teď o Vánocích by to mělo být znát, ale i přes to, že je tu spousta cukroví, kterým se můžu cpát, v rádiu hrají koledy a všude kolem mě visí nějaké ozdoby, které podtrhují tu vánoční atmosféru, která by tu měla momentálně panovat, tak jediné, čeho jsem si momentálně vědom, je to dusno, které by se dalo doslova krájet. Já fakt žasnu nad tím, že jsme tu už skoro celý den a ti dva spolu nedokázali prohodit víc, než pár slov, které byly ještě k tomu dost kousavé a to překvapivě hlavně z Debbiiny strany... začínám zvažovat možnost, že někoho poprosím, aby mě štípnul a probudil mě tak... protože tohle se mi přeci musí jenom zdát!
Vím, že by mi to Brian sám od sebe nikdy nepřiznal, ale mohl jsem na jeho tváři vidět, jak moc ho ničí, že se na něj Debbie takhle zlobí a připadal jsem si absolutně bezmocně, protože jsem nevěděl, jak jim mám pomoct, když ani netuším, co se stalo... jediné, co jsem mohl udělat, bylo ho odtamtud dostat a zavřít se s ním v našem pokoji. Hrozně jsem chtěl vědět, co se stalo, ale měl jsem pocit, že když ho začnu zpovídat, bude to jako bych do něj kopal, i když už je dávno na zemi...
B: "Teď jsme mohli být na Bora Bora," povzdychl si.
J: "Pojedeme tam, neboj."
B: "Jo, ale mohli jsme tam být teď... místo toho tvrdneme v týhle díře..."
J: "S naší rodinou, nezapomeň."
B: "Těžký zapomenout."
Musel jsem mu zabořit nos do hrudi a začít se smát, já vím, že právě teď si prochází tím, že jeho nejlepší kamarád s ním nemluví a ženská, kterou bere jako mámu, se na něj sotva podívá, ale i když se za ta léta neskutečně změnil, stále mu dělá problém přiznat, že mu na nich záleží a že je rád vidí... to si radši nechá vytrhat zuby.
B: "Čemu se směješ?"
J: "Tobě..." smál jsem se dál.
B: "No, aspoň, že si upřímný," Brian mě zničehonic odstrčil a sedl si na kraj postele.
Upřímně jsem netušil, co se přesně stalo. Všichni víme, že nemá rád, když si z něj někdo dělá legraci, zvlášť, pokud ten někdo jsem já, ale rozhodně nikdy nereagoval takhle špatně, ale... asi jsem s tím měl počítat vzhledem k okolnostem.
J: "Omlouvám se," klekl jsem si za něj a objal ho kolem krku.
B: "To nemusíš, jen jsem..."
J: "Já vím," otočil jsem si k sobě jeho tvář a políbil ho.
Než jsem se nadál, Brian mě položil na postel a ležel na mě. Hladil mě po těle a líbal na každé místo, kam jenom dosáhl... pod jeho péčí, jako bych na chvíli na všechno zapomněl a oddával se jen tomuto okamžiku. Stejně tak jsem věděl, že tohle Brian potřebuje - být myšlenkami jinde, nejlíp na mém těle a rozhodně jsem mu v tom nehodlal bránit, zvlášť když já sám jsem ho chtěl. Oba jsme se následně cítili mnohem lépe.
B: "Co kdybychom odtud na chvíli vypadli, jen my dva?"
J: "A kam bys chtěl jít?"
B: "Kamkoliv... doslova kamkoliv."
J: "Řekl bych, že nějaké konkrétní místo tě už určitě napadlo..." culil jsem se.
B: "No teď, když si to zmínil, nemůžu tvrdit opak."
J: "Jo taak."
B: "Můžeš za to ty," usmál se proradně.
J: "Vždycky jsem nějak na vině já, to je zajímavé."
Neříkám, že navštívit Babylon, bylo někde na vrcholu seznamu věcí, co bych tu rád za těch několik dní stihl, ale je mi jasné, že Brianovi tohle udělá radost víc, než se procházet zasněženými ulicemi Pittsburghu za měsíčku.
Proto jsme se následně šli oba vysprchovat, a zatímco já jsem se oblíkl vcelku rychle, Brian ani za boha nechtěl vyrazit bez své černé košile, kterou nemohl v těch hromadách našich věcí nějak najít. Tak jsem si řekl, že zatímco Brian hledá, využiju té chvíle, abych zašel za Debbie a třeba z ní dostal nějaké informace. Udivilo mě, když jsem ji našel na verandě s velmi zamyšleným výrazem...
Debbie: "Sluníčko, co tady děláš?"
J: "To bych se měl já ptát tebe, vždyť je šílená zima."
Debbie: "Ani mi nepřijde. Sluší ti to, kam razíš... nebo spíš razíte?"
J: "S Brianem jsme si řekli, že se mrkneme..."
Debbie: "Do Babylonu, je mi to jasný."
J: "Znáš nás dobře," zasmál jsem se.
Debbie: "Jsem si jistá, že Brian ocení tu vánoční výzdobu, kterou tam letos mají..."
J: "To určitě ano. Ale myslím, že by víc ocenil, kdyby věděl, že už se na něj nezlobíš..."
Debbie: "Justine... tohle je mezi mnou a ním..."
J: "Ale co, Debb? Já vůbec nevím, co se tu tenkrát stalo a asi jako jsi ty překvapená, že mi to Brian neřekl, tak jsem já překvapený, že jsem vůbec nic nepoznal... ale to by mě asi nemělo překvapovat, zdá se totiž, že jsem vůči podobným věcem teď slepý, když se nad tím tak zamyslím... přeci jen jsem si nevšiml, že Gus bere Briana skoro jako cizího... takže je jasný, že jsem si nevšiml ani tohohle, ale..." doslova jsem plácal jako nějaký blázen páté přes deváté.
Debbie: "Justine, zkus popadnout dech dřív, než tu zkolabuješ."
J: "Promiň. Já jen... cítím se bezmocně... vím, jak moc si pro něj důležitá a vidět, jak ho ničí, že si na něj tak naštvaná, je pro mě zkrátka hrozné..."
Ve tváři se jí usídlil takový zvláštní výraz, že jsem vůbec nevěděl, co si z toho mám odvodit. Tohle všechno mě vážně přivádělo k šílenství. Spoléhám zkrátka na to, že pokud mám někdy zjistit, co se stalo, bude to právě Debbie, kdo mi to řekne, protože vím, že zjistit to od Briana je téměř nereálné a rozhodne se to neobejde bez toho, abychom se pohádali a tomu se chci, pokud možno vyhnout... nejlíp tím, že mi to řekne právě Debb.
J: "Řekneš mi teda, co se stalo?"
Debbie: "Promiň, zlato, ale tohle si budeš muset vyřešit s ním..."
Jen tu větu dořekla, Brian vyšel ze dveří se slavnostním výrazem, protože tu košili podle všeho našel. Při pohledu na nás dva mu však úsměv trochu opadl. Vsadím se, že si začal domýšlet, kdo ví co...
B: "Můžeme jít?" zeptal se nejistě.
J: "Ehm," usmál jsem se, jak nejpřesvědčivěji jsem mohl.
Ale bohužel jsem věděl, že dnešní večer asi nebude zdaleka tak příjemný, jak on doufá, poněvadž ať se mi to líbí nebo ne, budu to muset risknout a získat odpověď přímo od něho... a něco mi říká, že to nebude vůbec, ale vůbec pěkný. Tohle asi budou doslova Vánoce za všechny prachy.
No comments:
Post a Comment