VAROVÁNÍ 15+
Justin's POV
Byl jsem tak hrozně rád, že jsme si s Brianem všechno vyjasnili, jak tu pusu, tak tu zprávu... že jsme k sobě zkrátka byli vzájemně upřímní - tak, jak jsme měli být od začátku, ale oba jsme se jednoduše báli reakce toho druhého. Je to vlastně vtipné, oba jsme něco provedli a chtěli jsme si to raději nechat pro sebe, ale takové věci vždy najdou způsob, jak vyplout na povrch a my si to jen zbytečně komplikujeme. Proto jsme si s Brianem slíbili, že od teď si budeme všechno říkat, ať už se budeme bát reakce toho druhého sebevíc. Vlastně jsme si promluvili o spoustě věcí, vysvětlil jsem mu, proč jsem se předtím sebral a prostě odjel, že jsem jednoduše potřeboval být chvíli bez něj a přijít na to, co vlastně chci, což se mě hned zeptal, k jakému závěru jsem došel a odpověď byla jednoduchá - že chci být s ním za jakoukoliv cenu, i když si občas budeme lézt na nervy. Vlastně mě překvapilo, jak snadné bylo s ním o tom všem mluvit vzhledem k tomu, jak se všem těmhle rozhovorům vyhýbá, ale hádám, že i on si spoustu věcí uvědomil, především asi tu, že se mnou chce být a schovávat to přede mnou všechno jen zbytečně komplikuje. Nečekám od něj však v blízké době, že mi řekne ta tři malá slůvka, ale čím dál víc věřím, že k tomu jednou dojde. A vlastně na tom asi ani nesejde, protože já zkrátka vím, že to tak je. Milujeme se a oba to víme, slova k tomu nejsou třeba.
B: "Dobré ráno," jeho rty začaly vytvářet cestičku po mém krku.
J: "Hmmhm, dobré," prsty jsem zabořil do jeho vlasů.
B: "Dobré ráno i tobě," zasmál se při pohledu na mou ranní erekci.
J: "Heh."
B: "Mám pocit, že bych s tím měl něco udělat..."
J: "Ale..."
Dřív, než jsem se mohl jakkoliv bránit, jsem došel k tomu, že se bránit vlastně ani nechci. Chtěl jsem to, chtěl jsem cítit Brianovy doteky, polibky, jeho rozpálenou kůži...
Možná jsme nemohli mít sex, ale to neznamenalo, že nemůžeme dělat vůbec nic - lépe řečeno, že Brian nemůže dělat vůbec nic. A já mu slíbil, že mu to brzo vynahradím. Avšak pohled na moje rozkoší svíjející se tělo, blahem zatínající se břišní svaly a následné křičení jeho jména, když jsem dosáhl bouřlivého orgasmu, mu myslím bohatě stačilo jako odměna.
J: "Hmmm... to bylo..." stěží jsem lapal po dechu.
Maikey: "Budíček!" rozeznělo se bouřlivé bouchání na dveře a následně s Emmettem za zadkem vpadli dovnitř.
B: "Vypadněte!" křičel, zatímco já jsem se snažil rychle přikrýt.
Maikey: "Tak tenhle obrázek jen tak nedostanu z hlavy," zakryl si oči a rychle spěchal zase pryč.
Emmett: "Já nevím, jestli ho budu chtít dostat z hlavy," div si nás nevyfotil do rámečku.
B: "Emmette!" přecedil přes zuby.
Emmett: "Však už jdu," po špičkách vycouval z pokoje a zavřel za sebou dveře.
S Brianem jsme se na sebe jen podívali a následně jsme naprosto vyprskli smíchy. Líbilo se mi však vědomí, že pro Briana je nepřípustné, aby mě někdo z nich viděl tak... jak mě právě viděli. Pořád to ale bylo vtipné.
B: "Jestli ty dva dneska nezabiju, tak už vážně nevím kdy..."
J: "Myslím, že by Debb neměla zrovna radost, kdybychom dnes přijeli bez nich."
B: "Hmmm," Brian si začal mnout bradu a já hned věděl, že má nějaký zákeřný nápad.
J: "Briane!"
B: "Neboj se, neboj... budu hodnej," chtěl jsem mu věřit, ale na to ho znám až moc dobře.
Následně jsme se však chtě nechtě museli začít balit, ačkoliv by se dalo spíš říct, že Brian balil a já ho u toho jen komandoval.
B: "Tak řekl bych, že už jsem zabalil všechno, ačkoliv nechápu, kde si vzal tolik věcí... jsi horší, než ženská."
J: "No tak tuhle urážku si vyprošuju!"
B: "Jasně, jasně," zacpal mi pusu polibkem dřív, než jsem stihl cokoliv říct.
Aaron: "Eh, neruším?"
J: "Aarone! Ne... ne, vůbec ne."
Aaron: "Chtěl jsem se jen rozloučit, s ostatními už jdeme na autobus, a kdo ví, kdy budeme mít to štěstí, abychom se zase viděli, tak..."
Po tom všem jsem nečekal, že bude tak zvláštní se s Aaronem loučit, ale když se ukázalo, že je to jen kluk se zlomeným srdcem, měl jsem k němu jaksi nějak blíž. Dokonce i Brian se s ním upřímně rozloučil - teď když věděl, že už v něm nemusí vidět hrozbu, asi zjistil, že je to vlastně fajn kluk. Doufal jsem proto, že budu mít ještě někdy možnost se s ním znovu vidět - tentokrát však bez hry 'vadí-nevadí'.
Brian ho však poprosil, aby mu ještě pomohl se mnou do auta - docela obrat, když si vzpomenu, jak plival oheň, když mi Aaron pomohl předtím z auta. Víc mě však zaskočilo, proč s tím tak najednou spěchal, zvlášť když mohli pomoct Maikey s Emmem...
J: "Díky, Aarone."
Aaron: "Za málo. A bezpečnou cestu."
J: "Briane, co máš za lubem?" zpovídal jsem ho hned, jak se Aaron ztratil z doslechu.
B: "Co máš na mysli?"
J: "Chováš se divně... ale teď tak přemýšlím... kam se sakra nacpou ti dva? Vždyť sem dozadu se kvůli té noze vejdu jenom já... a vedle tebe max jeden..."
B: "Neboj, to už jsem pořešil."
J: "Co? Jak?"
Brian mi na to nic neřekl a pouze nasadil ten svůj ďábelský úsměv. Následně si sedl za volant, dal klíčky do zapalování a já věděl, že je špatně, hodně špatně...
Maikey: "Briane?!" zničehonic bušil na okýnko u Briana.
B: "Ou, ahoj, Maiky," stáhl okýnko dolů.
Maikey: "Nezapomněl si náhodou na něco?"
B: "Na co?"
Emmett: "Na nás třeba," snažil se otevřít dveře, ale neúspěšně.
Maikey: "Co si myslíš, že děláš? Otevři ty dveře."
B: "Víte, kluci, došel jsem k závěru, že vám ta jízda autobusem prospěje, takže... mějte se," zničehonic nastartoval a rozjel se.
Emmett: "Díky pěkně!" křičel za námi.
Maikey: "Hajzle!"
Nemohl jsem uvěřit, že to Brian právě udělal, ale tak nějak... jsem se musel zkrátka smát. Vím, že to ode mě nebylo pěkné, ale... já fakt musel.
J: "Je ti jasný, že tě zabijou, až dojedou?"
B: "Za tu srandu to stálo."
J: "Ty jsi fakt šílenej."
Brian se pouze smál a já taky nemohl jinak, bylo mi jich líto, ale aspoň se vyhnuli těm dohadám o tom, kdo z nich pojede s námi a kdo busem, když se sem vešel jenom jeden.
Ta cesta ale utíkala tak hrozně rychle, že jakmile jsme se ocitli v Pittsburghu, doslova jsem nevěřil vlastním očím, ale byl jsem hrozně rád, že už jsem zase zpátky doma a s Brianem.
Dostat mě do domu byl celkem nadlidský výkon, ale i to se nakonec podařilo. Pro jednou jsem tomu nahoře děkoval za to, že ten příšernej tovární výtah máme a jakmile jsme se ocitli před dveřmi loftu, nemohl jsem se dočkat, až sebou plácnu do postele a Brian udělá to samé hned vedle mě. To jsem však nečekal, co se stane, až ty dveře otevřeme...
"VÍTEJTE DOMA!" ozvalo se náhle hlasitě několika hlasy, které jak se ukázalo, patřily Debbie, mojí mámě, holkám s dětmi, Benovi a Tedovi...
S Brianem jsme zůstali stát mezi dveřmi naprosto šokovaní, zatímco jsem mu visel kolem krku a snažil jsem se nespadnout.
Debbie: "Sunshine, ty máš tu sádru, až kdo ví kam!"
Máma: "Říkal si, že to není nijak vážný."
J: "Však není... budu... budu v pohodě, pokud si teda konečně sednu..."
Ben: "Oh, ukaž," přispěchal k nám a já se ho tak mohl taky chytit a s Brianem mě dopravili na pohovku.
Lindsay: "Nepotřebuješ ještě něco, zlato?"
Melanie: "Třeba donést pití?"
J: "Ne, to je dobrý, děkuju."
Ted: "Počkat, kde jsou Maikey s Emmettem?" ozval se náhle a ostatní se hned začali stejně divit.
S Brianem jsme se po sobě jen podívali a snažili se nevybouchnout smíchy. Ostatní nechápali, co se děje, ale jakmile jim Brian vysvětlil, jak se věci mají, měl dost možná začít rychle utíkat, protože způsob, jakým Debbie zakřičela "BRIANE!" musel být slyšet po celém Pittsburghu. A o několik hodin později to mělo pokračování, když dorazili i kluci, kteří to Brianovi ihned přišli vytmavit... rozhodně to byl ten nejzábavnější návrat domů, jaký bych si nedokázal ani představit...
No comments:
Post a Comment