BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Můj úkol byl zcela jasný - rychle popadnout sklenici vody, ignorovat Aaronovu existenci a pak vzít zase nohy na ramena a utíkat zpátky ke spícímu Justinovi, abych si užil ještě nějaké sledování jeho roztomilosti ve spánku. Úkol to byl vážně jednoduchej, ale zničehonic se sesypal jako domeček z karet a to jen a jen mojí vinou. Když jsem se totiž podíval na Aarona pořádně, uviděl jsem, že je celý nějaký rudý a v ruce držel skleničku vodky, jak jsem mohl poznat podle její flašky stojící opodál, avšak nezdálo se, že by se jí napil, spíš mi přišlo, že dělá vše pro to, aby to neudělal, ačkoliv by chtěl. Znal jsem ten pocit moc dobře, tu potřebu opít se do němoty, když se cítíte naprosto na dně, ale chcete tu situaci zvládnout nějak líp - jenže to mně se nikdy nepodařilo.
B: "Jsi v pohodě?"
Aaron: "Co? Jo... jasně," utřel si rukávem obličej a zdálo se, že si do teď ani nevšiml, že jsem tady.
B: "Určitě?"
Zatraceně! Ani nevím, proč jsem se o něj tak zajímal. Především po tom, co doslova před mýma očima už několikrát nabaloval Justina... ale tuším, že právě Justin bude důvodem, proč mi narostlo srdce a proč ho čas od času používám... a taky vím, kolikrát už jsem viděl brečet Justina a když vidím tohohle kluka, kterej nemůže být o moc starší, než on, nějak mám pocit, že ho tu nemůžu nechat jen tak, aniž bych se ujistil, že je v pohodě. Sakra, kdy přesně ses praštil do hlavy, Kinney?
Aaron: "Mhmmhm. Jen... trable v lásce."
Bože, nebrečíš mi tu teď kvůli Justinovi, že ne? Protože jestli jo, tak volám záchranku, aby tě odvezla na psychiatrii... ačkoliv Justin se do mě zamiloval taky celkem rychle, možná to ti dnešní mladí mají v krvi.
Aaron: "Dva týdny předtím, než jsme sem jeli, se se mnou rozešel přítel... nebo bych spíš měl říct, že mě podvedl a já se rozešel s ním... a od té doby je ze mě chodící hromádka neštěstí, která má potřebu mu to nějak vrátit, ačkoliv vím, že mu jemu už to je úplně volný... bože, ani nevím, proč ti to říkám, když je očividné, že bys mě radši nikdy nepoznal..."
Zarazil jsem se, ačkoliv pro to asi nebyl důvod. Je pravda, že od chvíle, co jsem ho poznal, mu dávám dost jasně najevo, že se mi nelíbí, ale to jen kvůli Justinovi... ačkoliv teď je spíš patrné, že on Justina jen používal k tomu, aby se dal dohromady. Na jednu stranu mě to pořád vytáčí, na stranu druhou ho tak nějak chápu. Když vás podvede někdo, koho milujete, ačkoliv si to třeba zasloužíte jako tenkrát já, je to prostě ten nejhorší pocit na světě.
B: "Mrzí mě to... ale myslím, že bys na něj měl zapomenout, nestojí ti za to."
Aaron se pousmál na důkaz vděku a já si vzal svou sklenici vody a vydal jsem se zpátky do pokoje. Těsně u schodů jsem však zaslechl slova, která mě donutila se zastavit. Byl to hlas Daphne říkající "Už jsem se bála, že mu řekneš něco, co bys rozhodně neměl."
Pomalým a hlavně tichým krokem jsem se vrátil zpátky ke dveřím kuchyně a čekal jsem, co dalšího uslyším, připadal jsem si fakt uboze, že jsem tam našlapoval jak baletka a odposlouchával cizí rozhovor, ale... chtěl jsem vědět, o co jde.
Aaron: "Byla to jen jedna pusa... to, jestli se to dozví, je na Justinovi a ne na mně."
Daphne: "To máš teda pravdu."
Měl jsem pocit, jako by mi v tu chvíli zarostly nohy do podlahy a hrdlo se mi stáhlo takovým způsobem, že jsem jen čekal na to, až nebudu moct dýchat. Myslel jsem, že se mi to jen zdálo, že jsem neslyšel to, co jsem slyšel a pokud jo, že to má nějaké logické vysvětlení, ale... tohle mělo jen jediné vysvětlení - Justin políbil Aarona.
Chvíli mi trvalo, než jsem to dokázal zpracovat, ačkoliv by se dalo říct, že tohle se opravdu nedalo jen tak zpracovat, spíš by se dalo říct, že se mi podařilo pouze odlepit se od podlahy, položit sklenici na nejbližší komodu a následně jsem na sebe hodil bundu a boty a autem jsem vyrazil rovnou do města. Vzpomínáte, jak jsem zmiňoval, že nejsem dobrý v tom odolat alkoholu, když vím, že to jediné mi pomůže na všechno přestat myslet? Tak přesně i teď to byl ten případ. Vlezl jsem proto do prvního baru, na který jsem narazil a objednal si Jima Beama. Jenže těsně předtím, než jsem ji do sebe vyklopil, jsem se zarazil a položil ji zpátky na bar. Já nechtěl odpadnout do bezvědomí, já chtěl vědět, co to má sakra být. Já chtěl od Justina slyšet, že to nic neznamenalo, že to udělal jen proto, že na mě byl naštvanej, že to byla zkrátka blbost... nezměnilo by to nic na tom, jak hrozně bych se cítil, ale aspoň bych věděl, že to neudělal proto, že už by se mnou nechtěl být, ale že to mělo jiný důvod.
Než jsem se však dokázal sebrat a vrátit zpátky na chatu, ještě chvíli jsem v tom baru poseděl, abych se dokázal trochu vzpamatovat. Pak jsem do sebe vyklopil tu jednu jedinou skleničku a autem jsem vyrazil zpátky. K mému "překvapení" jsem samozřejmě musel hned narazit na trojici Justina-Maikey-Aaron vycházející z koupelny, to hned napomohlo k tomu, abych se cítil líp.
Svou nevraživost jsem dal Aaronovi zase opět hezky najevo a následně jsme s Justinem skončili na pokoji sami, byla zkrátka perfektní chvíle k tomu vyložit karty na stůl a být k sobě upřímní, přesně tak, jak jsem nikdy nemohl, protože to zkrátka nejsem já... jenže bohužel tahle část mě nade mnou nakonec opět převzala kontrolu a tak jsem raději zmizel ve sprše, protože strach z toho, co mi Justin může říct, byl silnější... snazší bylo prostě dělat, že se nic neděje... stejně jako vždycky.
Justin's POV
Čekání na to, až se Brian vrátí z koupelny, bylo doslova nesnesitelné. V takových chvílích jsem zvyklý jít za ním do sprchy, kde přede mnou nemůže jen tak utéct a všechno s ním vyřešit, jenže teď jsem mohl jedině sedět a čekat a to jen kvůli mé podělané noze. Sakra, kdybych na tu chatu vůbec nejel, nic z toho by se teď nedělo. Neměl bych zlomenou nohu, nepolíbil bych Aarona a nemusel bych vůbec týden přemýšlet nad tím, jestli nebude lepší od Briana odejít. Kdybych byl jenom trochu bojácnější, tak bych si s Brianem prostě promluvil, i když vím, že by to nebylo nic snadného, ale bylo by to lepší, než se prostě sebrat a jet sem, kde se všechno podělalo ještě víc než dosud!
J: "Briane," zareagoval jsem, když se náhle rozrazily dveře, ve kterých se objevil jen v ručníku.
B: "Myslel jsem, že už budeš spát," spíš bych řekl, že si doufal, pomyslel jsem si.
J: "Čekal jsem na tebe."
B: "Ah-aha. To jsi ale nemusel."
J: "Vím, že to víš, Briane," vypadlo ze mě náhle.
Brian se ihned zarazil v pohybu a podíval se na mě takovým způsobem, který mě doslova vyděsil. Myslím, že on sám byl vyděšený, bylo zkrátka jasné, že jako vždy chtěl předstírat, že se nic neděje, prostě to v sobě chtěl pohřbít, protože nechtěl riskovat, že bychom museli vést vážný rozhovor, ale bylo zkrátka na čase udělat přesně to...
J: "Byla to jen hra, nic víc..."
B: "Hra? Co tím sakra myslíš?"
J: "Vadí nevadí - nezlomil jsem si kvůli té hře jenom nohu, ale porušil jsem tam i naší dohodu... vlastně ta zlomená noha byla asi za trest," zasmál jsem se v naději, že přiměju Briana, aby trochu polevil.
B: "Počkat, chceš mi říct, že..?"
J: "Ta pusa byl úkol - od mojí zákeřný nejlepší kamarádky Daphne."
Přísahal bych, že bych mohl klidně slyšet ten obrovský kámen, co spadl Brianovi ze srdce. Ale i když jsem ho neslyšel, ten výraz úlevy bohatě stačil.
J: "Vím, že to na tom nic nemění, neměl jsem to prostě dělat, i když to byla jen hloupá hra, ale... udělal jsem to a mrzí mě, že jsem ti to neřekl, bál jsem se ale, že bys mi to neodpustil... nebo, že by sis myslel něco kvůli tomu, co se tenkrát stalo s ty víš kým, přesně tak, jak sis to asi myslel... ale přísahám, že tak to tentokrát opravdu není - já miluju jenom tebe."
Brian se pořád snažil působit jako klasický Brian, který nevyjadřuje, co cítí ani, co si myslí, ale nakonec s tou potřebou se usmát nemohl už dál bojovat a jeho rty se roztáhly do toho jeho nádherného úsměvu. Hned na to šel ke mně, chytil mě za tváře a políbil mě. Vsadím se, že mě pořád chtěl zabít za to, že jsem mu způsobil takové trauma, ale to, že ho miluju mu pravděpodobně stačilo k tomu, aby byl momentálně spokojený...
No comments:
Post a Comment