BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Překvapilo mě, že to Justin s tou zprávou vzal tak dobře. Ačkoliv asi bych měl spíš říct, že jsem překvapil já sám sebe... tím, že jsem mu řekl celou pravdu. Že jsem mu přiznal, že jsem bez něj byl v háji, že mi opravdu chyběl, že tu zprávu jsem vážně napsal já, i když to byl Emmett, kdo ji poslal. Dal jsem mu tím najevo hodně, možná nedokážu říct ta slova, ale on jednoduše musí vědět, že to tak opravdu cítím... a že o něj nechci přijít. Protože představa, že by mě opravdu nakonec opustil, je pro mě naprosto nesnesitelná. Což je asi taky důvod, proč jsem mu tu pravdu řekl, protože jsem věděl, že ji potřebuje slyšet a že potřebuje vidět, že se měním - kvůli němu a díky němu - aby pak neměl důvod ještě někdy pochybovat o tom, zda by se mnou měl být, protože tenhle týden nevědomí a strachu, že se nevrátí, mi opravdu stačil k tomu, abych věděl, že se musím začít chovat líp, než dosud. Ale ještě předtím, než začnu s dobrým chováním, jsem si musel něco vyřídit...
Emmett: "Briane, Briane, počkej..." schovával se za Maikeym, abych se k němu nemohl dostat.
Maikey: "Co se děje?" všemožně mezi námi kličkoval a vytvářel jakousi stěnu.
B: "Chystám se ho zavraždit."
Emmett: "Vyklouzlo mi to... opravdu jsem mu to říct nechtěl!"
Maikey: "O čem to mluvíš, Emmette?"
B: "O tom, že je idiot, který si nevidí do pusy..."
Emmett: "Ber to tak, že jsem ti vlastně pomohl... díky tomu, že jsem tu zprávu poslal, Justin zjistil, že ti opravdu chybí... a když jsem mu teď řekl pravdu, ačkoliv nechtěně s tím, jak to bylo, tak jsem ti dal vlastně příležitost k tomu si s ním promluvit a vše mu říct... nemusíš to už tajit."
Zastavil jsem se a musel jsem nad tím zauvažovat, Emmett měl vlastně pravdu, vytáčelo mě to, že ji měl, ale nemohl jsem nesouhlasit... teda mohl, pokud tu má mít někdo pravdu, jsem to vždycky já a nikdy bych nepřiznal, že ji nemám, ale... tady jsem jednoduše musel. Zabil bych ho za to, že mě staví do takových situací, ale na druhou stranu, kdyby to neudělal, dost možná bych byl teď zase na cestě zpátky domů, protože Justin by mi dost možná řekl, že se mnou nechce být, pokud by tu zprávu nikdy nedostal a já bych mu třeba nikdy nedal najevo, jak moc s ním chci být, kdybych nebyl nucen mu vysvětlovat, jak to s ní bylo... vlastně bych měl Emmettovi asi fakt děkovat... ale takhle daleko se zlepšením svého chování ještě vážně nejsem.
B: "Stejně tě jednou zabiju," hodil jsem po něm ještě výhružný pohled a následně jsem šel raději pryč.
Jediný způsob, jak jsem mohl odpoutat svoje myšlenky od toho, co mě naštvalo, bylo najít něco, co mě přiměje k úsměvu a tím pádem mnohem příjemnějším myšlenkám a to nemohl být nikdo jiný, než Justin.
J: "Jdeš akorát včas..."
B: "Na co?" olízl jsem si rty.
J: "Heh, na tohle jsem zrovna nemyslel."
B: "Ah, škoda. A na co teda?"
J: "Potřeboval bych pomoct nahoru do pokoje... už mě z tý sedačky bolí celý tělo a ne jen ta noha, chtěl bych se natáhnout v posteli."
B: "Ou-key. Bude to asi výzva, ale..."
J: "Nebo můžeme počkat, až se ostatní vrátí ze snowboardu, aby pomohli."
Pod pojmem ostatní jsem si ihned představil Aarona - ten je totiž vždy rád nápomocný, pokud přijde na Justina. Takže to si radši seženu něco, čím Justina po těch schodech vytlačím nahoru. Myslím ale, že bude snazší říct o pomoc někomu jinému...
B: "Maikey!"
Než jsem se nadál, tak byl Maikey přítomen i s tím proradným Emmettem, ale i ten se nakonec hodil, Justin měl dost velkej problém udělat jeden krok, natož ty schody vylézt, když měl sádru po celé noze, takže bylo tak nějak na nás třech, abychom ho tam v podstatě donesli.
Maikey: "Teda, ty se proneseš."
Emmett: "Asi jsem si zlomil nehty."
B: "Aspoň máš důvod dojít si na manikúru."
J: "Promiňte, kluci a děkuju... ta sádra není ani trochu zábavná."
Kluci následně odešli pryč a já využil té příležitosti, že můžu být s Justinem úplně o samotě a lehl jsem si k němu do postele. Vypadal sice vtipně, jak tam tak ležel jako prkno, protože se téměř nemohl hýbat, ale... i tak jsem z něj nemohl zkrátka spustit oči.
J: "Koukáš na mě, jako bych snad spadl z nebe," zasmál se.
B: "A nespadl?"
J: "Spadl... ale ne z nebe, jen z kopce a zlomil jsem si nohu. Už nikdy nebudu hrát vadí nevadí."
B: "A pokud jo, tak bych se rád zúčastnil... rozhodně ta hra bude zahrnovat jiné úkoly," hříšně jsem se usmál.
J: "Eh... heh."
Okey, tohle nebyla zrovna reakce, jakou jsem čekal, vlastně byla docela zvláštní, ale nenechal jsem se tím rozptýlit a raději jsem se zaměřil na Justinovo tělo. Na jeho krk konkrétně, který jsem začal zasypávat polibky.
J: "Hmmm... Briane."
B: "Copak?"
J: "Víš, že... že nemůžu."
B: "Ale já jo," zasmál jsem se.
J: "Myslím, že by musel přijít někdo třetí, aby nám pomohl."
B: "Hmmm, to nezní vůbec špatně."
J: "Heeej!" bouchl mě do ramene.
B: "Dobře, dobře... zklidním ty svoje hormony."
J: "Buď od té dobroty."
Zklidnit hormony nebylo nic snadného, zvlášť když jsem ho neměl už tak dlouho, ale ani já nejsem tak bláhový, abych si myslel, že by to bylo momentálně reálné. Raději jsem se proto na něj prostě jen natiskl, co nejblíže to šlo a on se ke mně přivinul. A ani jsme se nenadáli a oba jsme takhle v objetí usnuli.
Když jsem znovu nabral vědomí, ukázalo se, že už je večer a Justin stále spal. Chvíli jsem si ho prohlížel a culil se nad tím, jak je roztomilý... mám pocit, že s každým pohledem ho miluju víc a víc. Já - Brian Kinney.
Nakonec mě ale přepadla neskutečná žízeň a tak jsem se vydal rovnou do kuchyně a myslím, že by byl opravdu zázrak, kdybych při té příležitosti nenarazil na něco, o co jsem vážně nestál, jenže zázraky neexistují a tak jsem na to něco narazil - na Aarona.
No comments:
Post a Comment