BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Na tohle jsem nebyl připravený, ani zdaleka ne. Když se Justin ukázal, věděl jsem, že posadit ho na letadlo zpátky do New Yorku, bude těžké, ale netušil jsem, že to bude nemožné. Měl jsem pocit, jako by mi měl někdo vyrvat srdce z hrudi. Teď už jsem totiž věděl, co přesně mě čeká. Když odešel před třemi lety, nečekal jsem, že to bude tak moc těžké, myslel jsem si, že prostě nějak přežiju, protože jsem Brian Kinney, zatraceně! Ale pravda je, že jsem opravdu jenom přežíval... měsíc od měsíce... den ode dne... hodinu od hodiny. Byl jsem jako tělo bez duše. Jako by druhá polovina mne chyběla. Cítil jsem se neúplný. Možná dokonce ztracený. A teď to všechno mám zažívat znova. Vím, že nemám na výběr, ale tak moc bych si přál, aby existovalo řešení. I když ono možná existuje... jenže Justin o něm nechce ani slyšet. A já nechci strávit poslední minuty tím, že se pohádáme. A možná, že to je nápad opravdu šílený a asi je lepší na něj prostě zapomenout, i když bych tak rád, aby...
J: "Tak a je to tady."
B: "Zvládneme to."
J: "Já vím... jen... mám pocit, jako bych měl umřít."
Věř mi, že vím, jak se cítíš, Justine. Ten pocit mám taky. A fakt si myslím, že tentokrát to prostě nepřežiju. Nejradši bych ho vzal, naložil do auta a odvezl zpátky do loftu.
Místo toho jsem ho ale pevně obejmul a nos zabořil do jeho krku. Nasál jsem tu jeho vůni, abych si ji vryl do paměti. Justin mě pevně stiskl a skoro jsem měl dojem, že mě nikdy nepustí.
J: "Jen mi slib, že čas od času přijedeš... a stejně tak já budu dělat, co budu moct, abych aspoň někdy přijel... ne jako do teď... zkrátka to nějak musí jít."
B: "Justine, víš, že..."
J: "Prostě to slib."
Neberte mě zle, já bych mu to hrozně rád slíbil, ale nemám rád, když slibuju něco, co vím, že není tak jednoduché... oba toho máme nad hlavu, však jsme se neviděli takovou dobu, protože jsme jednoduše neměli čas... chtěl bych věřit, že tentokrát to bude jiné, ale... kdy naposled jsem byl optimista?
B: "Slibuju," řekl jsem přes to, protože jsem věděl, že on to potřebuje slyšet.
J: "Miluju tě, Briane."
B: "A já tebe... Sunshine," široce jsem se usmál.
Justin se natáhl, aby mě políbil a já mu polibek dlouze opětoval. Nechtěl jsem s tím přestat, ale věděl jsem, že musím. Jen, co se ode mě Justin odtáhl, jsem mohl vidět slzu, která se mu kutálela po obličeji. Palcem jsem mu ji setřel a on se z posledních sil pousmál.
B: "Měl bys jít, ať ti to neuletí," zasmál jsem se v naději, že ho trochu rozveselím.
J: "Byla by to škoda?" a naštěstí to zafungovalo, protože se usmál od ucha k uchu.
Ač jsem to opravdu moc nechtěl, věděl jsem, že je na čase, aby šel. A tak jsem si ho k sobě ještě jednou přitáhl a silně ho objal. Justin mi dal jemný polibek na krk a zašeptal "Brzy se uvidíme, Briane."
Hned na to vzal svůj kufr a rychle odešel pryč. Myslím, že stejně jako já věděl, že kdyby se za mnou ještě jednou ohlídl, tak by odejít nakonec nedokázal.
Já tam ještě chvíli zůstal stát, jako bych snad doufal, že se vrátí zpátky, ale věděl jsem, že to je nemožné. Byl pryč sotva 10 minut a já už jsem byl úplně v háji. Takhle to přeci nemůže skončit, Sunshine.
Justin's POV
Jak jsme vzlétali, díval jsem se z okýnka, jako bych snad doufal, že tam někde ještě zahlédnu Briana. Chtěl jsem ho vidět... ještě alespoň jednou... tak hrozně moc. Ale věděl jsem moc dobře, že to se nestane. Že ho neuvidím, kdo ví, jak dlouho. A bylo mi z toho tak mizerně. Věděl jsem, že se tam musím vrátit, ale přál bych si, abych nemusel.
Nechtěl jsem v letadle brečet jako malé dítě a jediný způsob, jak se rozptýlit, bylo vzít papír a tužku a začít kreslit. Výsledkem nemohlo být nic jiného, než Brianova tvář. Alespoň takhle můžeš být se mnou, pomyslel jsem si.
Vzápětí jsem naprosto odpadl a celý let jsem zaspal, byl jsem za to rád, protože jsem věděl, že se jinak zblázním myšlením na to, co jsem právě ztratil. Stačí, že nad tím budu přemýšlet ještě pěknou dobu.
Probudilo mě až oznámení, že budeme přistávat a abychom se připoutali. Nebyl jsem tu skoro dva týdny, ale nemůžu říct, že by mi to tu nějak chybělo. Nebo ano, chybělo, neříkám, že to tu nemám rád, ale... doma je doma... a doma je s Brianem.
Po přistání jsem vyřešil vše potřebné na letišti a vzápětí jsem se taxíkem vydal pro klíče od svého bytu. Připadal jsem si trochu, jako blázen, přeci jen jsem ty klíče nedávno odevzdával a teď si je zase beru zpět, kdo ví, co si o mně musí myslet. Ale hlavní asi je, že jsem o ten byt nepřišel, vlastně jsem měl velké štěstí. Vzápětí jsem se tam proto vydal. Při vstupu jsem trochu sklesle pronesl "Vítej doma, Justine."
Když jsem si vybalil, zaběhl jsem si ještě do obchodu, abych si uvařil nějakou večeři, doslova jsem umíral hlady. Po jídle jsem si dal rychlou sprchu a pak jsem zaplul do peřin. Chtělo se mi šíleně spát, ale přes to jsem věděl, že neusnu, pokud Briana alespoň neuslyším a tak jsem s úsměvem vytočil jeho číslo...
B: "Copak, nemůžeš beze mě ani usnout?" zasmál se.
J: "Uhodls. Je mi mizerně, chci tě tady... hrozně moc."
B: "Brzo spolu budeme."
Vím, že tohle je něco, co jsme si posledních několik dní říkali prakticky pořád, abychom se vzájemně uklidňovali, i když jsme věděli, že to brzo nebude zas tak brzo. Ale to, jakým způsobem to Brian řekl teď, bylo zvláštní. Připisoval jsem to však své únavě. Netrvalo proto dlouho, a ačkoliv jsem chtěl Briana slyšet, nějak jsem naprosto vytuhl s telefonem u ucha. Myslím, že se Brian musel bavit nad mým chrápáním.
Druhý den jsem se s opravdovou nechutí vydal do své práce. Neříkám, že mě to tam nebaví, dělat grafického designéra je zábava, ale stejně si od své budoucnosti představuju něco jiného... něco, co bude zahrnovat obrazy, výstavy, velké prodeje a hodně peněz. Tohle je jen způsob, jak se tady mezitím uživit. Způsob, o který jsem skoro přišel a jsem si jistý, že můj šéf si teď bude hodně vychutnávat to, že mi dal druhou šanci. Ale vem to čert.
Samozřejmě si mě hned zavolal na kobereček s tím, že mám štěstí, že jsem jeden z jeho nejlepších zaměstnanců a že kdyby mě nepotřebovali, rozhodně bych to neměl tak snadné. Jen jsem přikyvoval a se vším, co řekl, naprosto souhlasil... i když to byla hromada keců.
Hned na to jsem se vrhl do práce, která se dneska neskutečně táhla. I když kam jsem vlastně spěchal? Doma mě nic nečeká a nikdo z mých přátel ani neví, že jsem se vrátil, ačkoliv i kdyby to věděli, asi bych neměl náladu jít někam popíjet.
Bylo proto rozhodnuto, hned po práci jsem zamířil domů, připravený si zalézt do postele, s hromadou kapesníčků a nějakým filmem.
Od filmu mě však vyrušilo klepání na dveře, fakt jsem neměl náladu na žádnou společnost, i když jsem si nedokázal představit, kdo by to mohl být, nikdo neví, že jsem tady. S velkou zvědavostí jsem proto otevřel dveře připravený kohokoliv, kdo tam je, poslat někam. "Fuck," vydechl jsem naprosto zaskočený.
No comments:
Post a Comment