BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Tahle noc pro mě byla nesnesitelná, buď to jsem nespal vůbec, nebo jsem se neustále probouzel, protože se mi před očima stále přemítalo to, co se včera odehrálo... radši bych se zase probudil s kocovinou a s vědomím, že je na mě Justin naštvaný, než s tím, že vedle mě teď není, protože momentálně leží v nemocnici. Vím, že je v pořádku a taky to, že se mu nic vážného nestalo... ale měl zkrátka štěstí, tohle všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, mohl umřít... mohla umřít Debbie... v té jídelně mohl v tu chvíli klidně být i můj syn... zkrátka kdokoliv z mých blízkých a kdyby se někomu z nich něco stalo, nepřežil bych to. A vytáčí mě to vědomí, že si tohle někdo dovolil, že nám všem dal o další důvod víc bát se být tím, kým jsme... bát se vyjít na ulici, protože se tam nemůžeme cítit bezpečně... být to na mně, zabil bych ho za to. Ale to nemůžu a cítím se proto tak bezmocně.
Hned, jak nastal čas, okamžitě jsem vyrazil do nemocnice, abych vyzvedl Justina. Nemohl jsem se dočkat toho, až ho budu držet v náručí. Byl jsem ovšem překvapen tím, koho jsem našel v jeho pokoji... i když zas tak překvapen bych být neměl... leda tak z toho, jak velký idiot vlastně jsem!
B: "Paní Taylorová... tedy Jennifer... ty... ty jsi tady."
Jennifer: "Kupodivu. Ono to tak bývá, když je syn postřelen, že by u něj máma měla být... i když podle některých očividně ne."
J: "Mami..."
Jennifer: "Však já nic neříkám."
B: "Měl jsem ti zavolat..."
Jennifer: "To teda sakra měl!"
B: "Omlouvám se, Jennifer. Byl jsem asi v šoku... a úplně mi to vypadlo z hlavy."
Jennifer: "To vám oběma podle všeho," obrátila svou pozornost k Justinovi.
J: "Už jsem se omlouval."
Jennifer: "Jen říkám... nebýt Debbie, ani nevím, že jsi v nemocnici."
Připadal jsem si jako totální idiot a co jsem tak viděl Justina, on se cítil úplně stejně. Ačkoliv on je ten postřelený a v nemocnici, to já za něj mám zodpovědnost... sakra, věta, kterou bych dřív nevypustil z pusy. Ale je to jednoduše pravda, měl jsem jí zavolat a dát jí vědět.
Jennifer: "Ale slyšela jsem, že si mu hned běžel na pomoc, takže tuším, že je ti asi odpuštěno."
B: "To jsem rád... nerad bych si tě rozhádal."
Jennifer mi věnovala vřelý úsměv, což mi hned přidalo trochu na náladě. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se budu chtít líbit mámě svého přítele... ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl mít přítele, takže...
Z těchto myšlenek mě však vytrhl zrovna příchozí doktor.
Doktor: "Tak jak se cítíte, pane Taylore?"
J: "Um, lépe, mnohem lépe."
Doktor: "To je dobře. Ještě si vás prohlídnu, než vás propustím."
J: "Ehm."
Doktor: "Máte nějaké bolesti?"
J: "Jenom trochu, nic hrozného."
Doktor: "Ty by měly brzo odeznít. A rána vypadá dobře, na stehy bych to viděl asi za 10 dní, během té doby budete brát antibiotika, jak jsme si říkali a ránu udržovat v čistotě, ať se nezanítí..."
Jennifer: "Dáme si na to pozor, nebojte a děkuju, pane doktore."
Doktor: "Za málo, paní Taylorová."
Doktor následně odešel a já byl rád, že nám dal celkem dobré zprávy. Jedna věc mě však trápila a to prohlášení Jennifer 'Dáme si na to pozor,' protože to dost znělo jakože...
Jennifer: "Měl bys to Brianovi asi říct..."
B: "Říct mi co?"
J: "Eh... máma by chtěla, abych byl pár dní u ní... chce se o mě postarat," neodpustil si protočení očí.
B: "Ah... aha. Bojíš se, že bych se o tebe nepostaral?" zasmál jsem se, ale ve skutečnosti mi do smíchu moc nebylo.
J: "To ne, ale máma... je zkrátka máma."
Jennifer: "Tím chceš říct co?"
J: "Vůbec nic."
Jennifer: "No dobře. Zkrátka bych ráda měla Justina u sebe, alespoň těch pár dní..."
B: "Jasně, to chápu."
Možná jsem říkal tohle, ale ve skutečnosti jsem měl hrozný vztek. A ze všeho nejvíc mě na tom zaráželo to, že s ní Justin ani nesmlouval... Justin, kterého znám, by udělal vše pro to, aby mohl být se mnou... ale tenhle Justin, na kterého jsem se momentálně díval, se ani nesnažil... na tom mi něco nesedělo. A taky jsem hned využil příležitosti, když šla Jennifer ještě vyřídit nějaké papíry, abych se ho na to zeptal.
B: "Justine..."
J: "Copak?"
B: "Jsi si jistý tím, že chceš být u mámy?"
J: "Však víš, že bych byl radši s tebou a dělal nějaký nezbednosti... ale máma se bude cítit líp, když budu u ní... ale neboj za pár dní mě budeš mít doma," Justin se ke mně natiskl a jemně mě políbil.
Jennifer: "Ehm," odkašlala si za námi.
J: "Eh, promiň."
Jennifer: "Tak můžeme vyrazit?"
J: "Jasně. My dva se uvidíme za pár dní, hádám?"
B: "To si piš," ještě jsem mu věnoval rychlou pusu a následně jsem se díval na to, jak odchází.
Věděl jsem, že je to jen na pár dní, ale přes to se mi z toho neskutečně stáhnul žaludek. Po tom včerejšku jsem ze všeho nejvíc chtěl mít Justina u sebe a vědět, že je v pořádku... a teď se musím smířit s tím, že ho dalších několik dní neuvidím. A nejhorší na tom je, že jsem, jaký jsem a nejsem schopný mu nijak dát najevo, že mi bude chybět... vlastně už teď mi chybí.
Vzápětí jsem se vydal domů, kde jsem právě teď měl být s ním... místo toho však bylo všude ticho. Hrobové ticho. Přestože byl tenhle loft vždy dost velký pouze pro jednoho, což jsem byl já, dal bych teď cokoliv za to, abych tu Justina měl. Připadal jsem si až pateticky, ale byla to zkrátka pravda.
Věděl jsem, že tohle jednoduše nevydržím být tu zavřený celý den a tak jsem zamířil do jídelny, ale hned u ní jsem věděl, že je to hodně blbý nápad... nemohl jsem tam. Ne jen proto, že jsem se najednou cítil tak zvláštně, jako, že bych snad těmi dveřmi ani nedokázal projít... ale ta policejní páska kolem ní mi to ani neumožňovala. Nevím, jak mě napadlo, že by mohlo být otevřeno a že by tu mohla být Debbie, ale potřeboval jsem s ní zkrátka mluvit... a tak jsem nakonec vyrazil za ní domů. Taky jsem se chtěl ujistit, že je v pořádku, ačkoliv když někdo jako já jsem měl momentálně problém jít bezpečně po ulici, bylo jasné, že ona asi úplně v pohodě taky nebude...
No comments:
Post a Comment