BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Okamžitě jsem jako ostatní lidi kolem, krom těch, kteří rychle utekli pryč, padl k zemi a krčil se tam, jak nějaký zbabělec. Srdce mi bušilo, jako o život a moje mysl byla naprosto začerněná. Nechápal jsem, co se děje, jen jsem kolem sebe viděl sklo. Až při dalším pohledu na své auto jsem uviděl, že boční okno je rozbité... lépe řečeno, že kulka prolítla rovnou ním. V tu chvíli jsem asi mohl děkovat bohu, že prolítla pouze okýnkem a ne mnou. Jenže přesně v ten okamžik mi došlo něco jiného - Justin a Debbie!
V tu chvíli už jsem vůbec na nic nečekal, zvedl jsem se ze země a ihned jsem se vydal do jídelny, chtěl jsem tam okamžitě vběhnout, ale na poslední chvíli jsem se zarazil, protože s kulkou v hlavě bych asi ani jednomu nepomohl. Nenápadně jsem proto dovnitř nahlédl přes sklo a viděl jsem, jak se tam všichni krčí na zemi. Justina jsem však v první okamžik neviděl, měl jsem o něj tak šílený strach. A Debbie jsem taktéž neviděl. Myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi.
Ale hned v další chvíli se bohužel moje nejhorší obava naplnila - uviděl jsem Justina nehybně ležet na zemi zády ke mně. V tu chvíli jsem už jsem na nic nečekal, bylo mi jedno, co bude se mnou, ale potřeboval jsem se k němu dostat...
B: "Justine!"
Přiběhl jsem rovnou k němu a otočil ho na záda, z ramene mu tekla krev a tak jsem mu ránu hned stiskl. Nikdy v životě jsem nebyl vyděšenější... "Justine... Justine, prosím, vzbuď se!"
J: "Hmmm," začal sebou cukat.
B: "Justine, slyšíš mě?"
J: "Dostal jsem ho?" zamumlal.
B: "Cože?"
J: "Vzal jsem mu zbraň."
V tu chvíli jsem pochopil, co se mi snaží říct, a podíval jsem se kus za Justina, kde ta zbraň ležela a o další kus ležel ten, co ji podle všeho použil - byl to ten hajzl z předtím!
J: "Jsem v pohodě," snažil se posadit, ale moc mu to nešlo, tak jsem mu pomohl.
B: "Ale tvoje rameno..."
J: "Ta kulka mě jenom škrtla, jsem v pohodě. Spíš jsem si dal do hlavy, když jsem spadnul."
B: "Bože," okamžitě jsem ho pevně stiskl v náruči.
J: "Briane!" sykl bolestí.
B: "Promiň!"
Nemyslel jsem si, že po tom plese může přijít ještě něco, kdy se budu muset bát o jeho život tak moc, že mě ten strach skoro zabije.
B: "Kde je, sakra, Debbie?" uvědomil jsem si, že jsem ji nikde neviděl.
Debbie: "Já jsem tady!" ozvala se zpoza baru. "Shit, spadla mi paruka," dodala následně.
S Justinem jsme se na sebe následně podívali a oba se začali smát. Tohle sice nebyla asi nejvhodnější chvíle, ale... oba byli naživu a v pořádku a na tom jediném záleželo. Hned na to jsem se šel ujistit, že jsou v pohodě i ostatní, co tu byli a dokud nedorazila policie, tak jsem pečlivě pozoroval toho zmetka, co si dával šlofíka na zemi. Justin si totiž podle všeho hrál na hrdinu a v momentě, co na Debbie zamířil zbraní, po něm skočil a pral se s ním o ni a mezitím zbraň několikrát vystřelila a těsně před tím, než ho jedna z kulek škrtla, tak se mu podařilo do něj vrazit a ten to vzal hlavou o stůl. Justin je hrdina, o tom žádná... ale nejradši bych mu za to jednu vrazil... mohl umřít, zatraceně!
Justina následně vzala záchranka do nemocnice, nakázal mi však zůstat s Debbie, která musela promluvit s policií, když však přiběhli na smrt vyděšení Maikey s Benem, vydal jsem se okamžitě za Justinem.
B: "Tak, jak ti je?" sedl jsem si k jeho posteli a chytil ho za ruku.
J: "Přežiju. A podle doktora budu mít super jizvu, takže..."
B: "Uvědomuješ si, že tě mohl zabít?"
J: "Jo, Briane... a taky mohl zabít Debbie."
B: "Jo, ale..."
J: "Co? Pokud se nepletu, tak si taky zrovna na nic nečekal a do jídelny si hned běžel, aby ses ujistil, že jsem v pořádku... aniž bys věděl, jestli tam ten střelec pořád je... oba jsme dnes riskovali pro ty, co milujeme."
Měl pravdu, i když jsem to nesnášel, protože představa, že bych ho ztratil, je nesnesitelná, tak měl jednoduše pravdu. Miluju ho a klidně bych pro něj umřel... je logické, že on takhle riskoval pro Debbie.
Justin následně usnul a tak jsem si šel promluvit s doktorem, abych věděl, co a jak. Naštěstí to nebylo nic vážného, sice to byla hlubší rána, ale prý měl štěstí - potřeboval akorát nějaké šití a antibiotika. Taky měl bouli na hlavě, ale ani to pro něj nebylo nijak nebezpečné.
Každopádně přes noc si ho tu raději nechají, ale ráno už bude moct jít domů. Tak hrozně se mi ulevilo.
Ani jsem se nenadál a v jeho pokoji nás hned bylo víc, protože dorazili Debbie s Maikeym a Benem. A hned na to Emmett s Tedem.
Debbie: "Tak, jak mu je?"
B: "Bude v pohodě, ráno ho pustí."
Debbie: "Bože... nebýt jeho, tak už tady pravděpodobně nejsem..."
Pousmál jsem se, byl jsem si moc dobře vědom toho, že Debbie tu teď nejspíš stojí jen díky Justinovi, ale... pořád mi bylo hrozně z představy, že právě teď tu už nemusel být Justin.
Maikey: "Jen, co se probudí, tak mu vrazím obrovskou pusu... jenom díky němu je máma v pohodě."
Emmett: "Je to náš malej hrdina."
B: "Co vůbec udělali s ním?"
Ben: "Bude se muset vzpamatovat z otřesu mozku, co mu Justin způsobil a pak půjde na dlouhou dobu sedět. Podle všeho to měl naplánované... policii řekl, že měl v plánu všechny zabít."
Ted: "Všichni jsme asi zvyklí na to, že ne všichni nás mají v lásce, ale... nechápu, jak tohle někdo mohl udělat."
Lindsay: "Hlavní je, že jsou všichni v pořádku," společně s Mel vešla do místnosti a hned šla obejmout Debbie a hned na to mě.
B: "Promiň, ale dneska to na tu večeři asi nestíhám," zasmál jsem se.
Lindsay: "Neboj, však ti to tak snadno neprojde," zasmála se zpátky.
Následně jsme se všichni posadili kolem Justinovy postele a strávili tam několik hodin, pak už nás ale sestra poslala domů s tím, že potřebuje odpočívat. Ta noc bez něj pro mě byla naprosto bezesná. A nejen to, byl jsem tímhle vším otřesen víc, než jsem na sobě dával znát. Dneska jsem mohl umřít a nejen to, mohl jsem ztratit někoho, koho hluboce miluju. Asi jsem si do teď neuvědomoval, jak moc nás někteří lidé můžou nenávidět.
No comments:
Post a Comment