BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Slíbil jsem sám sobě, že se do Tebe nikdy nezamiluju... chtěl jsem jít proti všemu a všem, klidně proti celému světu, jen abych jim dokázal, že nic na světě mě nepřiměje věřit na lásku. Zvlášť kvůli nějakému blonďatému vytrvalému studentíkovi, který se mi rozhodl udělat ze života peklo.
Už dřív jsem si zakázal cítit cokoliv ke komukoliv. Nebo jsem na sobě při nejmenším nikdy nechtěl dát znát, co se ve mně ve skutečnosti odehrává. Když si ostatní myslí, že nic necítím, je to skoro jako bych vážně nic necítil. Je to zkrátka tak lepší. Protože ti, co cítí... ti, co milují... jsou nakonec ti, kteří skončí se zlomeným srdcem. A já se zařekl, že to nikdy nedovolím. Že způsob, jakým se na mě vyřádili moji vlastní rodiče, je to poslední, co se mi kdy stalo... lépe řečeno, co mě kdy totálně dojebalo... co mě naprosto zničilo. Nechtěl jsem už nikdy dovolit nic podobného - milovat, mít k někomu blízko a nakonec pocítit ten nejhorší pocit na světě, když o to všechno přijdu, když mi ten dotyčný bodne nůž do srdce... do mého podle ostatních neexistujícího srdce. Byl jsem zkrátka odhodlaný za každou cenu nedovolit, aby mi na tobě záleželo.
Jenže ty ses pod tu mou tvrdou skořápku dostával tak dlouho a tak vytrvale, že nakonec praskla a obrátila se v prach. Donutil si mě cítit, cítit tak moc, jak jsem za celý svůj život necítil... jako by všechno, co jsem do té doby držel v sobě, mohlo vyjít konečně na povrch. Nechal jsem se tím naprosto pohltit. A zamiloval jsem se do Tebe. Krok za krokem. Bláznivě a šíleně. Hluboce a trvale. Porušil jsem svoje vlastní pravidlo pro Tebe. Protože i když strach z toho, že mě zlomíš, byl tak šíleně velký, moje city k tobě byly mnohem větší. Byl jsem ochotný to vše risknout kvůli Tobě, protože ty mi za to stojíš, Sunshine.
Jenže říct bych ti to nikdy nedokázal. Jak bych taky mohl? Přišel si do mého života zrovna, když jsem to nejvíc potřeboval, ale nechtěl jsem tě v něm tak moc, že jsem ti neustále jen ubližoval. Ublížit tobě, bylo lepší, než čekat na to, až ty ublížíš mně. Byl jsem sobec s hrdostí... která však do dnes nezmizela. Mám moc velkou hrdost na to, abych přiznal, že všichni měli pravdu, že ty jsi měl pravdu v tom, že jednou nebudu chtít, abys odešel. Protože nechci... nechtěl jsem to.
Jenomže tys to udělal... došel si k závěru, že my dva nemáme žádnou budoucnost... že každý jdeme jiným směrem... ach kdybys jen věděl, že všechno ve mně tě chce následovat kamkoliv, ale já jsem Brian Kinney, já přeci nemiluju, já nemám srdce - já mám pouze hrdost a ta mi dovoluje nechat tě jít, ačkoliv se za to nenávidím.
Cítím se doslova jako uvězněný. Jako bych byl zavalený pod tím vším, co ti chci říct už tolik let, ale nejsem toho schopný. Je mi mizerně... je mi ze sebe samotného zle. Byl jsem rozhodnutý raději strávit zbytek života sám a nenávidět se, než Ti říct ta slova, která chceš tak slyšet... která mám na jazyku už tak dlouho.
Jenže to se dnes změnilo, dnes jsem o tebe téměř přišel, už jsi mi ani nepatřil, ale kdybys mi umřel, nedokázal bych se sebou žít, nedokázal bych žít s tím, že jsem ti to nikdy neřekl, že tu nejsi se mnou... a tak se zhluboka nadechuji a poprvé za dobu, co tě znám, jsem k tobě zcela upřímný ohledně toho, co k tobě opravdu cítím.
"Miluju tě," vydechnu u tvého ucha. Následně se od tebe odtáhnu a hluboce se ti zadívám do těch modrých očí a teď už zcela pevným hlasem znova opakuji ta slova "Miluju tě," která myslím zcela upřímně a je to ten nejkrásnější pocit na světě... jsem šťastný, protože to konečně víš. A cítím tak neskutečnou úlevu... konečně jsem totiž přijal svoje city k Tobě a dovolil jsem si je vyslovit... konečně jsem byl volný.
No comments:
Post a Comment