BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Sotva jsem po práci dorazil do loftu, už jsem plánoval, co podniknu následně, jen abych mohl zase vypadnout a zabít ten volný čas, kterého jsem měl teď opravdu hromadu. Ani jsem si neuvědomoval, jak moc velkou součástí mého života Justin je, dokud si před týdnem nesbalil batoh a nevyrazil s Daphne a s její partou přátel na nějakou dobrodružnou cestu do hor, kde si zarezervovali celou horskou chatu jenom pro sebe. Na otázku, proč musí jet s nimi, mi bylo odpovědí pouze to, že si zkrátka potřebuje pročistit hlavu a čerstvý vzduch v horách je na to prý ten nejlepší prostředek. Proč si potřebuje pročistit hlavu, už bylo ale tajemství, kterým si prý nemám lámat hlavu. Ale nejsem blbej ani včerejší, abych si nebyl vědom toho, že tím důvodem jsem především já. Poslední dobou to mezi námi... zkrátka nějak skřípe. Je fakt, že je zázrak, když jsou mezi námi věci normální, ale tentokrát mám pocit, že je v tom víc... a Justin zkrátka potřeboval před tím vším na chvíli utéct a mě tu nechal, abych se s tím nějak zkrátka popral. Klasický Justin - něco se mu nelíbí, tak uteče.
Nejhorší na tom je, že pořád hloupě kontroluju telefon v naději, že napíše, zavolá, zkrátka cokoliv, ale kromě zprávy "Jsme na místě a v pořádku," kterou mi poslal, když tam dorazili, jsem o něm za celý týden neslyšel. Asi se dobře baví a to jsem rád, ale nestěžoval bych si, kdybych věděl, že neleží někde se zlomenou nohou...
Ben: "Oh, shit..."
Jo nějakou takovou reakci jsem od něj čekal vzhledem k tomu, že už je to třetí večer, co jsem se neohlášeně ukázal u jejich dveří. Nevím, jestli mě víc baví přivádět je k šílenství nebo je to pro mě spíš taková menší terapie, abych přežil, než se Justin vrátí. A vytáčí mě, že tohle vůbec říkám... nikdy jsem neplánoval, že se do Justina tak moc zblázním, že mě bude ubíjet, když se prostě sebere a někam si odjede.
B: "Zas jsem něco vyrušil?" snažil jsem se zadržet smích.
Maikey: "Briane, co tady zase...? dorazil polonahý a rudý ve tvářích... dokázal jsem si představit, co jsem asi vyrušil.
B: "Chyběli jste mi," bez pozvání jsem vešel a oba je vzal kolem ramen.
Ben: "Jdu si vzít triko."
B: "Prooč? Skvěle se na tebe dívá!" Ben pouze zakroutil očima a odešel.
Maikey: "Díky, Bri, teď to budu muset zase žehlit já."
B: "No... můžu tě zaskočit... jestli chceš."
Až když jsem to dořekl, došlo mi, že to nebyl zrovna nejlepší výběr slov. Přeci jen zjištění, že jsem se s Benem v minulosti vypsal, pro Maikeyho nebylo zrovna snadné, proto určitě nestojí o ten obrázek v hlavě znovu.
B: "Promiň."
Maikey: "Proč si tady, Briane? To nemáš nikoho jiného, komu bys kazil večery?"
B: "Ouch."
Maikey: "Tak jsem to nemyslel... jen... Ben je z toho na prášky."
B: "Chápu. Půjdu."
Zamířil jsem ke dveřím a nebudu lhát, cítil jsem se v tu chvíli fakt mizerně. Chápu, že těm dvěma asi nedělám radost, když je každej večer otravuju, ale... je pro mě snazší otravovat je, než doma přemýšlet nad tím, kdy se Justin hodlá vrátit... pokud vůbec teda.
Maikey: "Počkej... máš hlad?"
Možná jsem byl naštvanej, ale představa, že se po celém dni najím, nebyla k zahození. Jsem zvyklý, že Justin vyvařuje nebo chodím do jídelny, ale po té včerejší přednášce od Debb, jak se k Justinovi musím začít chovat líp nebo ho nakonec ztratím, jsem dnes neměl zájem tam znovu jít.
B: "Asi bych něco snědl."
Maikey: "Tak pojď."
B: "Nebude to Benovi vadit?"
Maikey: "O to se neboj... ví, že to máš teď..." neodvážil se dokončit svou myšlenku.
B: "Co?"
Maikey: "Ale nic. Pojď se najíst."
Nemusel to doříct, ale já moc dobře věděl, jaký je konec té věty, to slovíčko znělo 'těžký' a i když to přímo nevyslovil, vytáčelo mě to. Nerad dávám najevo, co se ve mně odehrává, to snad všichni víme a představa, že mě někdo, kdo ví, jak lituje, byla příšerná.
Dokázal jsem však spolknout svojí hrdost a vydal jsem se za Maikeym do kuchyně a cestou jsem obdivoval baráček, ve kterém už nějaký měsíc bydlí. Na venek se však snažím působit, jak moc opovrhuji tím, že si žijou jak nějací heterosexuálové na předměstí... ačkoliv ono to není pouze předstírání, já zkrátka vím, že tohle nejsem já, že takový život bych si nikdy sám nezvolil, ale teď, když mám Justina... vím, že jednou i on bude chtít něco takového a už jen kvůli němu doufám, že toho budu nakonec schopný a dám mu to, protože... přijít o něj opravdu nechci.
B: "Bylo to dobrý, díky."
Maikey: "Děkuj Benovi, ten vařil," kývl směrem ke zrovna příchozímu Benovi.
B: "Tak v tom případě díky tobě, profesore."
Ben: "Za málo."
B: "A teď už vás nechám, abyste se mohli vrátit k těm vašim prasečinkám... a slibuju, že zítra si najdu večer nějaký jiný program."
Maikey: "U nás si vždycky vítaný."
Ben: "Eh-eh," odkašlal si a šťouchl do Maikeyho loktem.
Maikey: "Pokud svou návštěvu ohlásíš dopředu."
B: "Nebojte," se smíchem jsem se šel sám vyprovodit.
Následně jsem vyrazil rovnou k Woodymu, sice bylo asi ještě brzo, ale nakonec bych tam stejně skončil, doma je to teď zkrátka k nevydržení... v mém vlastním království, které vždy bylo dost velké jenom pro mě, je to k nevydržení, protože tam není Justin... jak šílené to vlastně je?
B: "Jima Beama, dvojitýho," sotva jsem dosedl na bar, už jsem objednával.
Barman: "Hned to bude."
Během chvíle přede mnou stála sklenička, kterou jsem do sebe vzápětí vyklopil na ex. A následně se počet skleniček začal zvyšovat a zvyšovat... ale ten pocit uvolnění, lepší nálady a vypuštění z hlavy všeho, co stojí za hovno, zkrátka nepřicházelo. Jediné, co přišlo, bylo nutkání udělat hloupost a to takovou, že jsem vytáhl telefon a začal na něm vyťukávat slova "Chybíš mi," skoro jsem to zelené tlačítko i stiskl, ale nakonec jsem to neudělal a to kvůli společnosti, která mě zrovna poctila a musím říct, že poprvé v životě jsem byl fakt rád, že se mě rozhodli otravovat...
Emmett: "Nevypadáš moc dobře, zlato."
Ted: "Kolik si toho vypil bože můj?"
B: "Myslím, že... že byste... že byste se měli starat o sebe."
Jak jsem si myslel, že ten alkohol na mě nemá vůbec žádný vliv, tak najednou to bylo jak bych plnou silou vrazil do zdi. Chtěl jsem se postavit, ale to zkrátka bylo nemožné... po chvíli už jsem pomalu nevěděl o světě kolem sebe. Jediné, co jsem postřehl, bylo, že mě ti dva dotáhli do loftu a pak slova vycházející z Emmettových úst, která zněla přesně takhle: "Jednou mi poděkuješ." Jenže já vůbec nechápal jejich význam a v tu chvíli mi to bylo i jedno, já byl jenom rád, že můžu jít spát.
No comments:
Post a Comment