BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Ráno jsem vylítl z postele takovou rychlostí, div jsem se u toho nepřizabil. Dokonce i tu pekelnou bolest hlavy způsobenou snad tou nejhorší kocovinou v mém životě, jsem dokázal v tu chvíli ignorovat. Ono zjištění, že už je po jedenácté, mě celkem dost nakoplo vzhledem k tomu, že jsem měl být v 7 v práci. Nechápal jsem, jak se mi podařilo zaspat budík, i když ono to celkem pochopitelné bylo po tom, co jsem včera vypil a upřímně jsem ten večer měl celkem v mlze... ani nevím, jak jsem se nakonec dostal do loftu. Nad tímhle jsem ale teď nemohl uvažovat a jednoduše jsem na sebe hodil první oblek, co jsem našel a už jsem pádil do auta. Porušil jsem snad všechny jízdní řády, jen abych se tam dostal včas... vím, že jsem šéf a můžu si chodit v podstatě, kdy chci, ale ta důležitá schůzka, co mám v poledne, je celkem urgentní. Zatraceně! A za tohle všechno můžu být vděčný jen a jen Justinovi, který se vypařil jako pára nad hrncem.
Ted: "Briane, vypadáš jako by si měl každou chvíli zkolabovat... dejchej!" měl pravdu, fakt jsem měl pocit, že jsem plíce někde ztratil, jak rychle jsem sem vpadl.
B: "Ty.. ty... my dva si ještě promluvíme... teď musím popadnout dech."
Ted: "O čem?"
B: "Proč si mi, sakra, nezavolal, když jsem nepřišel?!"
Ted: "Protože jsem věděl, že po včerejšku budeš v kómatu ještě dva dny... to jsem se trochu přepočítal, ale... s Emmettem jsme ti včera vypnuli budík... řekl jsem si, že to tu nějak zvládnu... přeci jen mě učil nejlepší," poplácal mě po rameni.
B: "Počkat, jak že jste mi vypnuli budík?"
Ted: "No když jsme tě dotáhli do loftu v tom úděsném stavu, v jakém si byl..."
B: "Eh..."
Tak takhle to bylo! Měl jsem najednou pocit, jako by se pomalu dílky skládačky začaly v mé hlavě dávat dohromady a tak jsem měl náhle před očima obrázek toho, jak mě ti dva dotáhli do loftu a uložili do postele... bože, teď abych se hanbou propadal, že se o mě ti dva museli starat... jsem si jistý, že to budu mít na talíři ještě dlouho.
B: "No tak pro příště to nedělej," proklouzl jsem kolem něj a zamířil do své kanceláře.
Ted: "Každopádně nemáš zač!" zakřičel za mnou a ironickému tónu rozhodně neodolal. Sakra, snad nečeká, že mu budu fakt děkovat.... i když je pravda, že jsem mohl skončit hůř... asi bych si měl vážit, že na mě dohlížejí.
V kanceláři jsem hned usedl k počítači a ještě v rychlosti jsem si prošel všechny nutné poznámky k té schůzi. Pak mi zbývalo ještě nějakých 10 minut, tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu podívat se na telefon, jestli... se náhodou nestalo nemožné. A doslova mě píchlo u srdce, když jsem na displeji uviděl, že mi Justin opravdu napsal, ale slova, která tam byla, mi nedávala vůbec žádný smysl, stálo tam "Ty mně taky." Co to sakra..?
Otevřel jsem tu zprávu a hned dostal druhý infarkt. Ukázalo se totiž, že předchozí moje odeslaná zpráva zněla přesně takto "Chybíš mi," a já vůbec nechápal, jak je to možný. Protože... protože si pamatuji, že jsem to sice napsal, ale už jsem to neodeslal, protože zrovna v tu chvíli přišli ti dva a pak už jsem ten telefon stoprocentně v ruce nedržel a zas tak opilej, abych to poslal a ani si to nepamatoval, jsem rozhodně nebyl... na tohle bych dost opilej být rozhodně nikdy nemohl, protože tohle bych zkrátka neudělal... vždyť mě všichni znáte! Tak, jak to, že..?
Ted: "Briane, jsou tady."
B: "Co?"
Ted: "Klienti..."
B: "Jo, jasně, už jdu."
Měl jsem opravdu dost práce, abych dokázal zůstat při smyslech, protože přestat myslet na to, co jsem věděl, bylo zkrátka nemožné, nešlo mi to jednoduše do hlavy. A nebýt Teda, nejspíš bych tu schůzi projel.
Ted: "Vidíš, Briane, přesně proto jsem myslel, že bude lepší, když zůstaneš doma."
B: "Jinými slovy se mi snažíš říct, že jsem to málem posral... věř mi, jsem si toho sám vědom. Ještě něco mi chceš říct?" třeba, jak se ta zpráva sama odeslala?!
Ted: "Jenom, že pokud chceš, tak to tu převezmu, klidně se jdi domů vyspat."
Chtěl jsem protestovat, opravdu moc, jsem ten typ, co chce být neporazitelný za každou cenu a nikdy nechce ukazovat tvoje slabiny, ale právě teď jsem věděl, že jsem naprosto nepoužitelnej, nejen kvůli kocovině, ale i kvůli Justinovi, protože to je nebezpečná kombinace i pro mě.
B: "Fajn, pokud tě můžu požádat, tak budu rád, když to tu za mě převezmeš."
Ted: "V pohodě, Bri," opustil mojí kancelář se samolibým úsměvem. Bože, tohle mi taky bude dlouho předhazovat... že jsem dal najevo, že ho potřebuju.
Chtěl jsem vyrazit rovnou domů, abych zalehl do postele a tenhle šílenej den nejlíp zaspal. Ale věděl, že jsem, že se potřebuju najíst, protože jsem měl šílenej hlad, a i když jsem zrovna nejásal z toho, že musím do jídelny, nakonec jsem tam zamířil.
Debbie: "Myslel jsem, že si říkal, že se tu dlouho neukážeš."
B: "Můžu zase odejít, pokud chceš."
Debbie: "Ale tak se hned nečerti. Vypadá to, že hlady za chvíli umřeš... tak co si dáš?"
B: "Tu dnešní specialitu a kafe."
Debbie: "Dobrá."
Vydala se vyřídit objednávku kuchaři a hned na to se zase vrátila zpátky přesně, jak jsem předpokládal. Jestli mě z tý ženský jednou netrefí, tak už vážně nevím.
B: "Nech mě hádat, přednáška na téma Justin začne každou chvíli."
Debbie: "Nope... přednáška ne. Jen, byla bych ti vděčná, kdybys ten jeho pěknej zadek nějak dostal zpátky do Pitts, než se tu s Kiki udřeme k smrti."
Věř mi, Debb, i já bych ten jeho pěknej zadek rád dotáhl zpátky do Pitts, nejen kvůli svým osobním sexuálním potřebám, ale taky proto, že mi zkrátka chybí... což teď už podle všeho ví a já stále nechápu, jak tomu došlo.
Emmett: "Nazdárek, zlatíčka, i když... ty jsi spíš velkej zlej vlk," obrátil se ke mně.
B: "A ty si tu naopak vážně chyběl."
Emmett: "No tak, včera ti s Teddym zachráníme zadek a ty takhle..."
Debbie: "Vy jste mu zachránili zadek? Kdo mu ho chtěl zneužít?" začala se nekontrolovatelně smát a Emmett se tomu samozřejmě taky nebránil.
Emmett: "Nene, před tímhle ne... spíš se náš pan milej zlatej totálně zřídil u Woodyho a nezbývalo nic jiného, než abychom ho dotáhli do loftu."
Debbie: "Ráda si z toho příběhu vyslechnu víc, ale musím Brianovi pro objednávku. Ty zatím vymysli, co by sis dal, zlato," se smíchem odešla.
Jestli já z nich jednou nezešílím, tak už vážně nevím. Fakt někdy musím hodně usilovně přemýšlet nad tím, jak jsem se mezi ně sakra dostal.
Emmett: "Vsadím se, že si byl rád, že jsem ti vypnul ten budík."
B: "Ani ne, Emmette, vystřelil jsem z loftu jak kulovej blesk v domnění, že jsem ten budík zaspal..."
Emmett: "Jej. A proč teda nejsi v Kinneticu?"
B: "Ted mě poslal domů."
Emmett: "Hah," zasmál se, jak šílenec.
B: "Jsem rád, že se dobře bavíš."
Emmett: "Na tvůj účet? To já vždycky rád. Ale neboj, jednou nám poděkuješ za to, jak se o tebe staráme."
Chtěl jsem mu na to něco odvětit, ale v tu chvíli mi hlavou probleskla další vzpomínka na ten večer, na to, jak Emmett řekl stejná slova "Jednou mi poděkuješ," už včera večer, když jsem upadal do bezvědomí a najednou jsem naprosto chápal, co tím myslel!
"To ty si místo mě odeslal tu zprávu?!" Emmett se pouze blbě zašklebil, i když on by to stoprocentně považoval za úsměv a jediné, co mi na to řekl, bylo "Ups." Pane bože, já ho snad zabiju!
No comments:
Post a Comment