BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Opět jsme po celém dni dovádění na snowboardech skončili ve vířivce a následně u krbu, kde se moje myšlenky, jako každý večer tady, stočily k Brianovi. Taková ta chvíle, kdy jsem nedělal nic, čím bych odvedl svojí mysl k něčemu jinému, jen já a Brian v mojí hlavě. Chyběl mi přímo šíleně jsem zvyklý mít ho pořád při sobě, dotýkat se ho, líbat ho. Není to sice poprvé, co jsme odloučení, však je to jen několik měsíců, co jsem se vrátil z LA, ale tentokrát... je to zkrátka jiné. Tentokrát mám pocit, že se nemám kam vrátit. Teda mám, jen nevím, zda chci. Briana miluju a to se nikdy nezmění, ale začínám mít pocit, že ať už se snažíme jakkoliv, nemáme zkrátka šanci, aby to mezi námi někdy fungovalo. Každý chceme něco jiného, naší budoucnost každý vidíme úplně jinak, a i když vím, že to tak bylo celou dobu, co jsme byli spolu, tak až teprve teď si pořádně uvědomuju, že to je něco, co nemůžu ignorovat donekonečna.
Daphne: "Pošoupni se," ani jsem nedokázal pořádně reagovat a Daph už se cpala vedle mě a přehodila přese mě svoje nohy.
J: "Eh-eh," odkašlal jsem si.
Daphne: "To přežiješ," dala najevo, že nemám na výběr, tak jsem se s tím prostě smířil.
J: "Skvělý."
Daphne: "Ostatní chtějí hrát scrabble, tak doufám, že se přidáš."
J: "No... já..."
Daphne: "Takže přidáš, paráda."
J: "Něco mi říká, že stejně nemám na výběr."
Daphne: "Přesně tak. Protože už mě nebaví zírat na ten tvůj utrápenej obličej."
J: "Nemám utrápenej obličej."
Daphne: "Ale ano máš, každý večer, když si sedneme ke krbu, tu sedíš jak hromádka neštěstí a tváříš se, jak kdyby tě mučili."
J: "To není..."
Daphne: "Víš, ušetřil by sis spoustu trápení, kdyby si prostě vytáhl hlavu ze zadku, vzal telefon a Brianovi zavolal."
V duchu si musím několikrát zopakovat, že přátelé jsou od toho, aby vám pomohli a poradili, když je to třeba, protože jinak bych Daph právě teď asi uškrtil. Já vím, že se opravdu jen snaží pomoct, ale ona dělá, jak kdyby všechno bylo hrozně snadné, když přijde na Briana.
J: "Víš, že to není tak snadné."
Daphne: "Vážně? Tak mi dej telefon, vytočím ti to číslo sama."
J: "Daph..."
Daphne: "Co?"
J: "Já jen... už mě prostě nebaví být pořád ten, kdo se nějak snaží... vím, že mě Brian miluje, ale aby mi sám zavolal a řekl mi, že mu chybím... to je zkrátka něco, co od něj nemůžu čekat..."
Daphne: "Tak prostě budeš zabedněnej a sám to neuděláš. Justine, celou dobu víš, co od Briana čekat, nemůžeš ho za to teď odsuzovat."
J: "Já ho neodsuzuju, jenom... nevím, zda tohle můžu dělat ještě dlouho."
Daphne: "Co tímhle myslíš?"
Než jsem na tohle dokázal nějak odpovědět, ozval se jeden z Daphniných přátel, že se jde hrát ten scrabble, takže řešení Briana se muselo nechat na později.
Při hraní jsem naštěstí i dokázal myslet zase na něco jiného, ono usilovně přemýšlet nad tím, kam umístit slovíčko, které vlastně ještě ani nemáte vymyšlené, je celkem namáhavé.
Jednu věc jsem však ještě zvládal i k tomu a to sledovat Aarona, jak na mě z druhé strany stolu neustále kouká. Je to vtipné, Daphne tu má svého přítele Jasona, pak je tu Claire s Ryanem a následně Aaron, který je Jasonovým bráchou a pak - no já. A víte, co je ještě větší sranda? Že Aaron je shodou okolností taky gay a to mi ani nikdo říkat nemusel, mám svůj gay radar, který ho zaregistroval hned, jak jsme si při seznámení podávali ruku. Spíš by mě zajímalo, jestli to někdo z nich naplánoval s tím, abych se tu necítil sám anebo je to opravdu jen hloupá náhoda. Nicméně tahle náhoda se Aaronovi stoprocentně líbí a nebudu lhát, ani mně není lhostejný, rozhodně pěknej je. Ale na jednorázovej sex uprostřed hor teď fakt nemám ani pomyšlení.
Daphne: "Bože, to je blbá hra, už mě to nebaví."
Jason: To říkáš jen proto, že prohráváš."
Daphne: "Haha," vyplázla na něj jazyk.
Claire: "Souhlasím s Daph, měli bychom si zahrát něco jiného."
Ryan: "Čím to bude, že s ní souhlasíš," narážel na to, že taky zrovna nevede.
Jason: "Tak to aspoň dohrajeme a pak si můžeme zahrát něco jiného."
J: "Jsem rozhodně pro, taky už toho mám po krk," sotva jsem to řekl, Aaron už se na mě usmíval... jo taky jsem nevyhrával, ale to neznamená, že jsem jak holky... i když...
Hru jsme rychle dohráli a následně se holky ozvaly s tím, že mají hlad a než jsme se nadáli, měli jsme hlad všichni. A jako obvykle to bylo na mě, abych přišel s nějakou rychlovkou, která nás nasytí, protože jsem tu byl jediný schopný něco udělat, ačkoliv tohle byly jen lívance.
Aaron: "Máš to dobrý, Justine."
J: "Eh, děkuju," zrudnul jsem, proč jsem, sakra, zrudnul?!
Aaron: "Za komplimenty se neděkuje," je to jenom mnou nebo je u mě nějak moooc blízko?
Udělal jsem několik nezbytných kroků, abych se od něj dostal dál... i když tak pěkně voněl. Ale ne! Já rozhodně nepodlehnu, ať už je pěknej jakkoliv. Momentálně jsem ve stavu, kdy je dost možný, že mezi mnou a Brianem bude konec a to je něco, co rozhodně nepřežiju, proto si rozhodně nebudu užívat s nějakým pěkným... vysokým... svalnatým... ne, sakra, ne! Co bych z toho měl? Akorát problémy. Protože zatímco pro mě by to byla prostě jen jedna noc, sakra, už zním vážně jako Brian, tak pro něj třeba víc a pak by mě akorát pronásledoval, jako tenkrát ten panic na Daphnině večírku a já bych mu opět musel zlomit srdce, protože to moje patří zkrátka Brianovi.
Daphne: "Justine..."
J: "No?"
Daphne: "Bzučel ti telefon,"
J: "Ah."
Otřel jsem si ruce do utěrky a šel jsem se podívat, kdo mi píše, vlastně mě ani v tu chvíli nenapadlo, že by to mohl být Brian. A pak jsem uviděl jeho jméno a následně text, který zněl takto "Chybíš mi."
Zíral jsem na ten displej s přihlouplým úsměvem a nemohl jsem uvěřit, že opravdu čtu přesně tohle. Já mu musím opravdu hodně chybět, pokud překonal svou hrdost a dokázal mi to napsat... bože, Briane, ty mi to teda vůbec neusnadňuješ. Ačkoliv jsem mu v tu chvíli chtěl opravdu zavolat a slyšet jeho hlas, tak jsem musel napsat jen rychle "Ty mně taky," protože ten lívanec na pánvi už začínal chytat pěkně černou barvu... za to já jsem měl po dlouhé době zase pocit, že nic není tak černé, jak se zdá... že s Brianem možná tohle všechno opravdu překonáme...
No comments:
Post a Comment