Bláznivá zatracená láska // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Zatínal jsem pěsti tak silně, že mi skoro začaly krvácet, jak jsem zatínal nehty do dlaní. Ale fakt jsem byl pekelně vytočený. Myslel jsem, že vezmu ten hrnek s tím vroucím kafem a omlátím ho Emmettovi o hlavu. Za to on vypadal, že se celkem dobře baví, protože pro jednou jsem nevypekl já s ním, ale on se mnou... musel si to náramně užívat. A vsadím se, že by dal cokoliv za to, aby tomu byl svědkem ten účetní. On snad fakt zešílel!

B: "Jestli jsem tě nezabil do teď, tak momentálně nastala ta pravá chvíle, Emmette," jeho jméno jsem velmi zdůraznil.

Emmett: "Prosím tě, udělal jsem ti službu. Sám bys to neposlal."

Tak nejen, že měl tu drzost udělat něco takového bez mýho vědomí, ale ještě si tu ze mě bude utahovat, že nejsem schopný sám něco udělat? Ačkoliv... zas tak vedle asi není. Ale to na tom nic nemění!

B: "A to ti snad dává právo poslat to místo mě?"

Debbie: "Poslat co?" přiřítila se s mojí objednávkou.

B: "Nic!"

Emmett: "Zprávu pro Justina," odvětil s úsměvem.

B: "Emmette," přecedil jsem přes zuby.

Debbie: "Zprávu pro Justina, hm? Nějakou zamilovanou?" ozvala se pobaveně.

B: "Víte vy co? Běžte se oba bodnout!"

Měl jsem fakt co dělat, abych je oba dva neuškrtil. Jako bych neměl už tak dost problémů a starostí na talíři, já se tu musím potýkat ještě s tímhle.

Emmett: "Nemohl jsem zkrátka odolat, chtěl jsem ti vypnout ten budík a ta zpráva tam na mě vyskočila... řekl jsem si, že si ji asi zapomněl odeslat, tak jsem to zelené tlačítko prostě stiskl místo tebe," hluboce jsem se na něj zadíval a zvažoval, zda mu spíš přerazit nos nebo vyrazit zuby.

B: "Pořád nechápu, kdo ti dal to právo."

Emmett: "Možná nikdo, ale Justin aspoň teď ví, že ti chybí a třeba se vrátí."

Tak jo, fajn, je pravda, že takhle jsem nad tím nepřemýšlel, Emmett mi možná celou tuhle situaci usnadnil, přeci jen jsem tu zprávu napsal a i když jsem v poslední chvíli vycouval, protože jsem zkrátka srab, tak jsem chtěl, aby Justin věděl, že mi chybí a teď to ví... jen nevím, jak by vzal ten fakt, že to byl Emmett, kdo to nakonec poslal a že nebýt jeho, tak by takovou zprávu pravděpodobně nikdy nedostal. Vlastně bych měl být Emmettovi asi vděčný, ale přes to mám z nějakého důvodu neuvěřitelný vztek. Protože i když Justinovi chci dávat najevo, co cítím, zkrátka to nejsem já.

Ale co mě děsí je to, co Emmett ještě řekl "třeba se vrátí" vyznělo to jako by... se vrátit neměl... jako kdyby tu zprávu nedostal, nevrátil by se určitě, ale že takhle je tu aspoň nějaká šance a i když jsem i já přemýšlel nad tou možností, že Justina už neuvidím, nikdy bych si to nedokázal připustit... nikdy bych se s tím nesmířil... já ho sakra musím nějak dostat zpátky do Pitts!

Debbie: "Sice nevím celý příběh, ale z toho, co jsem teď slyšela, si jsem jistá, že Emmett se jen snažil udělat dobrou věc... pro tebe."

Jen jsem se na ni zakřenil a snažil se ignorovat, co řekla. Možná jsem si vědom toho, že Emmett mi svým způsobem pomohl, ale... to můj vztek nijak nezmenšuje... zvlášť když vím, že Justin by nebyl nadšený, kdyby zjistil, jak to všechno vlastně bylo.

Raději jsem do sebe to jídlo naházel, abych se odtamtud co nejrychleji dostal, protože jsem od těch dvou nechtěl slyšet už ani slovo. Ale stejně tak jsem nechtěl jít do loftu a poslouchat svůj tok myšlenek týkající se jen a jen Justina. I ta únava mě z toho přešla.

Maikey: "Koukám, že mě pronásleduješ už i do krámku."

B: "Můžu zase jít, pokud chceš," v podstatě už jsem se otáčel k odchodu.

Maikey: "Ty jo, kdo tě naštval, ty bručoune? Sedni si."

Nic jsem mu neřekl a šel jsem si sednout do křesla a vzal jsem si komiks, který jsem hned otevřel a dělal jsem, že jsem se do něho strašně začetl.

Maikey: "Takže?" stoupl si přede mě.

B: "Co?" zavrčel jsem.

Maikey: "Za prvé, proč nejsi v práci? A za druhé, proč máš tak mizernou náladu?"

B: "Protože mi to Ted nakázal... a protože nesnáším Emmetta."

Maikey: "Bože. Čím se ti dva chudáci provinili?"

B: "Chudáci? To sotva. A nechci to rozebírat, potřebuju přijít na jiný myšlenky a to je tvůj úkol."

Maikey: "Můj úkol? Ah... aha. Ne zrovna jednoduchý úkol, tebe jde přivést na jiné myšlenky jedině sexem."

B: "Nabízíš se?" zasmál jsem se.

Maikey: "Ne, ale jsem si jistý, že máš přítele..."

B: "Jo, stovky kilometrů daleko."

Shit, shit, shit! Že jsem to právě neudělal? Že jsem nepřímo nepřiznal, že mám přítele? Zatraceně práce! To, že si to všichni myslí, neznamená, že jim to budu potvrzovat! Maikey se ale naštěstí jen pousmál a nijak to nekomentoval.

Maikey: "Už víš, kdy se vrátí?"

B: "Nope."

Maikey: "A co mu zkusit zavolat?"

B: "Heh."

Maikey: "Čemu se směješ? Pokud chceš nějaké odpovědi, budeš si o ně muset říct."

B: "Páni, to tě naučila tvoje matka?"

Maikey: "Tohle mě nikdo učit nemusel. Je to prostě pravda."

B: "Kriste, jestli je tohle tvůj způsob, jak mě přivést na jiné myšlenky, tak zas padám."

Maikey: "Okey, můžeš mi třeba pomoct vyskládat támhlety komiksy do regálu."

Podíval jsem se na ty dvě krabice komiksů a představil si, jak je rovnám rovnoměrně vedle sebe a bylo mi hned jasný, že se radši nechám přejet autem.

Maikey: "Už jen z tvého výrazu je mi jasný, že ani tohle není nejlepší nápad."

B: "Jsi všímavý."

Maikey: "Okey. Tak co chceš dělat?" jen tu větu dokončil, bylo mu jasné, že tohle neměl říkat.

A tak jsem ho během chvíle přiměl, aby zavřel krámek, a následně jsme se spoustou jídla z KFC a balením piv zamířili ke mně do loftu. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsme si takhle užili jen ve dvou. Zdá se mi to jako roky... ale vzhledem k tomu, že oba máme vztah, ať už tak nebo onak, je těžký udržovat i nějaký spolu, jako tomu bylo dřív.

Maikey: "Bože, asi prasknu."

B: "Myslím, že jsem si právě vybral jídlo na týden dopředu."

Jen jsme oba leželi na zemi, obklopeni tím bordelem a vysíleně jsme oddychovali. Tahle chvíle však byla přerušena mým zvonícím telefonem, ke kterému bylo dost náročné se dostat, měl jsem pocit, jako bych snad vážil minimálně sto kilo.

Když jsem však na displeji uviděl Daphnino jméno, doslova jsem se zarazil, protože jediný důvod, proč by mi volala, byl...

B: "Halo?"

Daphne: "Briane, nelekni se, ale... stala se menší nehoda."

V tu chvíli se mi doslova zastavilo srdce a moje mysl jako by opustila moje tělo. Nebyl jsem schopný mluvit, vnímat, nic prostě. Jako bych snad byl úplně paralyzovaný těmi slovy, která řekla.