Zůstat s Tebou // 14 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Úplně ze všeho nejvíc jsem se chtěl zvednout a jít ho přivítat polibkem, na pár vteřin jsem si zkrátka dovolil myslet, že je všechno v pořádku. Ale dřív, než jsem k tomu udělal jakýkoliv krok, byl Gus rychlejší a s pokřikem běžel Brianovi naproti. Ten ho hned zvedl do náruče a mně se tak naskytl pohled na něco naprosto dokonalého. A víte, co bylo mým prvotním instinktem? Vzít tužku se skicákem a ten okamžik zachytit na papír. Umělec ve mně se zkrátka nezapře.

Raději jsem však svoje začínající pochyby, které nahlodala Lindsay, zatřepáním hlavy vypustil a dále se soustředil na to, co jsem viděl.

B: "Tak jak ses měl, chlape?"

Gus: "Dobře. Měl jsem špagety."

B: "Jo tak špagety? Mamka kuchtila?"

Gus: "Jo se strejdou, byly moc dobrý."

B: "Tak to pak taky budu muset ochutnat."

Brian mým směrem vyslal nepatrný úsměv. Věděl jsem, že na jídlo, na jehož tvoření jsem se účastnil, se opravdu těší. On moje vaření vždycky miloval. Začalo to Jambalayou a pokračovalo až ke všem možným jídlům, kterým nedokázal odolat, i přes to, jak si udržoval figuru.

B: "A jak jste se měli vy dva?"

Guse posadil na sedačku vedle Lindsay a najednou se stalo něco, co jsem ani trochu nečekal... Brian se ke mně sehnul a dal mi na rty něžný polibek, byl rychlý a tak nečekaný, ale přes to krásný. Vím, že jsem Brianovi řekl, že polibek očekávám za každé situace, ale přes to jsem si nemyslel, že by mi ho dal... zvlášť když Lindsay ví, že se mezi námi něco děje... ale možná jen nechtěl, abychom před ní působili nějak křečovitě.

Lindsay: "Báječně, s Justinem jsme dohnali nějaký čas."

B: "Tak to jsem rád."

J: "Jo, bylo to super. Hlavně velké překvapení. Jen Gus se přede mnou trochu stydí."

B: "Ale to snad ne?" obrátil se ke Gusovi.

J: "Jen si mě nepamatuje... ale myslím, že už k sobě začínáme nacházet cestu," nenápadně jsem se přiblížil ke Gusovi a začal ho lechtat.

A ten se jen smíchy svalil a veškerou svojí dětskou silou se se mnou snažil bojovat a kupodivu mě nakonec unavil natolik, že opravdu vyhrál. Až když jsme přestali, tak jsem si všiml, s jakou láskou nás Brian sledoval.

Lindsay: "Vy jste blázni. Každopádně je čas na večerní očistu, Gusi, a pak šupky dupky do postele."

Gus: "Neee!"

Lindsay: "Ale ano," čapla Guse za ruku a chtě nechtě s ním zamířila rovnou do koupelny.

A já v tu chvíli vážně nevěděl, kam utéct nebo kam se propadnout, protože to trapné ticho, které v tu chvíli nastalo, zatímco jsme se s Brianem koukali kamkoliv jinam, jenom ne na sebe, bylo fakt hrozný.

B: "Doufám, že ti nevadí, že jsem jim nabídl, aby tu zůstali?"

J: "Vůbec ne, je to tvůj loft... a rád s nimi strávím nějaký čas."

Bože, ty seš takovej idiot, Justine. Jak si tohle mohl vypustit z pusy?! Teda neberte mě zle, já s nimi opravdu chci strávit čas, ale... ta část o tom, jak je tohle Brianův loft... jo rozhodně si právě zvětšil šance na to, že tu znovu budeš bydlet.

B: "Dobře," bylo na něm znát, že se mu ta část věty nelíbila stejně jako mně, ale radši to nijak nekomentoval.

J: "Dojdu ti nandat ty špagety."

B: "Děkuju."

Brian se šel mezitím převlíknout do ložnice, takže jsem měl alespoň malou chvíli, kdy jsem se nemusel přetvařovat jako, že je mezi námi všechno fajn... i když pravda, moc mi to přetvařování teda nešlo.

Hned, jak se vrátil zpátky, tak do sebe naházel špagety a pomalu mě uctíval za to, jak byly dobrý, což se mi upřímně dobře poslouchalo.

Lindsay: "Tak kampak mám Guse šoupnout?"

B: "Ke mně do postele, vezměte si ji."

Lindsay: "Ale počkat, kde budete spát vy dva?"

B: "Neboj, my se nějak vyspíme."

Ne, že bych si stěžoval, jasně, že bych logicky Lindsay taky řekl, aby si tu postel s Gusem vzali, ale stejně jsem si připadal tak nějak vystrčeně z toho, když Brian došel k tomu, že my se nějak vyspíme... jako jak a kde přesně? Protože nechci znít zle, ale neumím si představit, že se dokážeme mačkat spolu na pohovce, jako by všechno bylo v pohodě.

Lindsay: "Tak děkujeme. A pokud to nebude vadit, asi už to taky zalomím... jsem nějaká vyřízená."

B: "Vůbec ne, hezky se vyspěte. Dobrou, Gusi."

Gus: "Dobrou noc."

J: "Dobrou."

Upřímně jsem netušil, co mám právě teď dělat. Protože jestli jediná moje možnost je ta, že s Brianem teď budeme spolu s tím očividným problémem ve vzduchu, o kterým si nemůžeme ani promluvit, tak se rozhodně zblázním.

Naštěstí mě z přemýšlení nad tím vytrhl můj zvonící telefon s mámou na displeji...

J: "Ano, mami?"

Máma: "Justine, jen volám, jestli je vše v pořádku?"

J: "Jasně, že jo... proč by nemělo?"

Máma: "No byli jsme domluvení, že s Brianem dorazíte na večeři."

J: "Shit."

Máma: "Beru to tak, že jste zapomněli."

J: "Promiň, my... jsme toho teď měli hodně..."

Máma: "A mám s vámi nějak počítat... třeba zítra?"

J: "No... já..."

Sakra, co jí na to mám říct? Vždyť já ani nevím, zda mám ještě s Brianem vůbec nějak počítat, natož, abych věděl, jestli se dostavíme k mojí mámě na večeři.

B: "Co se děje?"

J: "Máma chce vědět, jestli dorazíme zítra na tu večeři..."

B: "Oh... jasně, proč ne."

J: "Vážně?" jo, fakt hodně jsem se tomu divil.

B: "Nebo ty snad nechceš?" no samozřejmě, uhraj to tak, abych za to když tak mohl já, když tam nepůjdeme... to sotva!

J: "Dobře, tak teda zítra v 7 řekněme?"

Máma: "Budu s vámi počítat."

J: "Dobře, zatím."

Tak jo, řekněme, že fakt nemám páru, jak ta večeře bude probíhat, protože všem nám je asi jasné, že do zítřejšího večera tuhle celou situaci nijak nevyřešíme... takže je dost možný, že se tam nějak přizabijeme.

J: "Myslím, že se půjdu vysprchovat."

Ano, je ubohé před ním utíkat, ale bylo to buď tohle, nebo být tam s ním, mlčet a doufat, že to všechno bude brzo za námi. A já v to doufám, jen zkrátka nesnáším ty situace, kdy se k sobě chováme skoro jako bychom se neznali.

Ta horká voda byla tak hrozně příjemná, že jsem měl pocit, jako by mě to napětí opouštělo, jen jedna věc mi tu opravdu chyběla... a... a do háje... přesně tohohle jsem se bál a přes to jsem doufal, že se to stane...

B: "Doufám, že se tu pro mě najde místo."

J: "Oh... jo... jasně."

B: "Otoč se."

Byl jsem z toho tak mimo, že jsem pomalu nevěděl, co se děje, ale přes to jsem Briana poslechl a otočil se. Krouživými pohyby mi začal mýt záda a já se pod jeho péčí pomalu začal rozpouštět. Pak mě začal líbat zezadu na krku a já... já prostě nějak bouchl...

J: "Briane! Lindsay s Gusem jsou vedle..."

B: "Jen jsem tě líbal... nehodlal jsem..."

J: "Předstírat, že je všechno v pohodě?"

B: "Vím, že nic není v pohodě... a taky to, že už možná nikdy nic nebude v pohodě."

J: "Páni, tak v tom máme asi jasno."

B: "Co tímhle myslíš?"

J: "To, že ses očividně za nás oba rozhodl, jak to prostě bude... řekni, Briane, měl si v plánu mi dnes říct něco jiného, než to, že se do New Yorku prostě vrátit musím?"

B: "Já... bych rád... ale nemůžu dovolit, aby si to zahodil."

J: "Možná bys měl konečně pochopit, že o tom ty nerozhoduješ."

Nevím, kde se ve mně ten vztek tak najednou vzal, protože jsem to opravdu chtěl vyřešit v klidu nebo se o to alespoň pokusit... ale asi mě přemohla frustrace z toho, že to nad námi viselo a mně nezbývalo nic jiného, než dělat, že to tam není... a to zkrátka nešlo dělat dlouho. A teď akorát přibyl vztek z toho, že se opravdu ze všech sil snaží rozhodovat za mě, jako bych snad neměl vlastní hlavu... vždycky to dělal a vždycky mě to štvalo... ale teď mě to přímo vytáčelo.

J: "Myslím, že půjdu spát k Debbie."

B: "Justine..."

Dřív, než stihl cokoliv říct, jsem už byl z koupelny pryč, rychle jsem na sebe hodil nějaké oblečení, aby se za mnou Brian nestihl ještě dostat, a vzápětí jsem loft v rychlém kroku opustil. A víte, co na tom bylo nejhorší? Že jsem opravdu začal pochybovat o tom, že zůstat tady je dobrý nápad, protože jestli Brian hodlá být takový, náš vztah by jednou opravdu ztroskotal.