BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Jen co mi Brianova zadní světla zmizela z dohledu, tak se mi tak zvláštně sevřelo srdce. I když jsme možná na těch pár vteřin, kdy jsme se oddávali tak úžasnému polibku, oba dokázali zapomenout na to, co se momentálně děje, tak předstírat, že je vše v pořádku zkrátka nelze. Všechno jsem si představoval jinak, ano věděl jsem, že to nebude tak snadné, jak bych chtěl, věděl jsem, že Brian nebude s mým rozhodnutím souhlasit, protože on jednoduše nechce, abych obětoval tak velký kus sebe, ale přes to jsem snil o tom, jak šťastný Brian bude, jak mě obejme a řekne, že mě šíleně miluje... jak bláhová představa. Ano, Brian už mi řekl, že mě miluje a nebojí se to říct znovu, ale přes to vím, že někde v hloubi jeho duše je to tak nějak pořád ten samý Brian, kterého jsem poznal před 8 lety. Ten Brian, který je tvrdohlavý a udělá vše pro to, abych byl šťastný i přes to, že je to na úkor jeho samotného. A já miluju to, že mu na mě tak záleží, ale možná by bylo snazší, kdyby si dovolil být sobecký a myslel by pro jednou taky na sebe a na to, co chce - což je doufám být se mnou.
Debbie: "Tak co?"
J: "Já... nevím," zoufale jsem se svalil na barovou židli.
Maikey: "Smím vědět, co se děje?"
Ani jsem si neuvědomil, že tu jsou vlastně Maikey s Benem. A nebyl jsem si jistý, že jsem to před nimi chtěl rozebírat, zvlášť tedy před Maikeym... nejsem idiot, abych si nevšiml, že by byl nejradši, kdybych se tu neukázal. Od prvního okamžiku, co mě spatřil, jsem na něm mohl vidět, že mě tady nechce. A pak ten jeho proslov, co dával Brianovi u Debbie na verandě... nechtěl jsem poslouchat, ale to zkrátka nešlo neslyšet.
A slyšet Briana říkat, že by dal cokoliv, abych tu zůstal, mi dalo motivaci mu to konečně říct, ale něco mi říká, že jsem měl možná ještě počkat... kdybychom spolu strávili dalších pár skvělých dnů, bylo by pro Briana o to těžší přesvědčovat mě k návratu do New Yorku.
J: "Asi byste se to stejně dříve či později dozvěděli, ať už tak nebo tak, ale... rozhodl jsem se, že chci v Pittsburghu zůstat."
Ben: "Jako napořád?"
J: "Ano, Bene, napořád... chybí mi to tady, chybíte mi vy... a chybí mi Brian."
Ben: "Ale to je skvělý!"
Debbie: "Taky myslím."
Maikey: "Ty si to věděla?" obrátil svůj zaskočený výraz k Debbie.
J: "Řekl jsem to Debbie jako první... nebo ona to na mě spíš poznala."
Maikey: "Aha a co tvoje kariéra umělce?"
J: "Nevím... asi budu do smrti obsluhovat v jídelně, ale nad tím teď nechci přemýšlet... hlavní pro mě je být s Brianem."
Maikey měl fakt co dělat, aby nad tím nekroutil očima. Já fakt nevím, co má za problém, myslel jsem, že tohle už je za námi... že jsme přátelé... a že můj vztah s Brianem podporuje... ale tuším, že ty tři roky, co ho mohl mít zase pro sebe, udělaly svoje.
Ben: "A mezi tebou a Brianem se děje co? On snad nesouhlasí?"
Maikey: "Ten? Prosím tě, musí jásat," víc ironie do té věty už dát asi nešlo.
J: "Vlastně nesouhlasí ani trochu. Myslí si, že bych se neměl vzdávat svého snu kvůli němu."
Maikey: "Jak šlechetné."
Vážně jsem začínal mít problém se sebeovládáním a nebyl jsem daleko od toho praštit silou do stolu... anebo rovnou do Maikeyho. Mám důležitější věci na práci, než řešit ty tvoje přihlouplé poznámky, Michaeli!
Debbie: "Určitě to nějak vyřešíte."
V to doufám, pomyslel jsem si. Ale obávám se, že Brianovi se nakonec nějak podaří mě odtud vyhnat. On je totiž klidně schopný mi říct, že už mě nemiluje, jen aby mi dal důvod se na něj vykašlat a vrátit se zpátky k splnění snu. Tak moc mě miluje, že mě radši nebude mít, jen abych já byl šťastný. Nevím, jestli je to od něj šíleně romantické... anebo naprosto pitomé.
Strávil jsem v jídelně ještě nějakou chvíli a nakonec jsem raději zamířil do loftu. Tak nějak jsem chtěl být sám a o všem přemýšlet a především se připravit na náš velký večerní rozhovor, který dost možná bude taky poslední. Bože, nemůžu uvěřit, že se to zase děje.
Nevím proč, ale u dveří jsem měl takový zvláštní pocit, že je něco jinak a ani nemůžu popsat ten šok, co mě postihl, když jsem je následně otevřel...
J: "Lindsay?"
Lindsay: "Justine!" přiběhla ke mně, aby mě objala a já nemohl uvěřit tomu, že je opravdu tady... neviděl jsem ji tak strašně dlouho.
J: "Kde... kde se tu bereš?"
Lindsay: "Menší návštěva. Páni, Brian měl pravdu, změnil ses a neskutečně... jsi tak dospělý."
J: "Ty jsi mluvila s Brianem?" a o mně dokonce!
Lindsay: "Ano do teď jsme byli u něj ve firmě."
J: "My?"
Lindsay: "Gusi, pojď pozdravit strejdu!"
Jen, co řekla jeho jméno, na rtech se mi vykouzlil úsměv. A v momentě, co přiběhl, celý rozzářený a tak strašně podobný Brianovi, jsem byl znovu naprosto v šoku. Ta podoba byla vážně neskutečná. Gus si mě ovšem moc nepamatoval, přeci jen mě naposledy viděl, když mu bylo pět let. Byl znát, že jsem mu povědomý, ale nemohl si mě spojit s tím odkud a se studem se raději schovával za Lindsay.
Lindsay: "Pamatuješ si strejdu Justina?"
Gus raději sklopil ta svoje kukadla do podlahy a následně se utíkal schovat do ložnice. Trochu mě to mrzelo, tak nějak jsem ho chtěl pomačkat v náruči, ale chápal jsem to.
Lindsay: "Neboj, ani se nenaděješ a ten stud z něho opadne... a pak ti nedá chvíli pokoj."
J: "Tak to se těším."
Lindsay: "A popravdě jdeš jako na zavolanou, chtěla jsem něco uvařit, ale vyznat se v Brianově kuchyni je nad moje možnosti... myslíš, že bys pomohl?"
J: "Moc rád," vlastně víc, než rád, v téhle kuchyni jsem nevařil už tak dlouho, že mi to opravdu chybí.
S Lindsay jsme společnými silami udělali z toho mála věcí, co tu Brian měl, alespoň boloňské špagety a nemůžu si stěžovat, byly fakt dobré, zvlášť Gus se teda olizoval.
J: "Jak se má vůbec Melanie... a J.R?"
Lindsay: "Jo... skvěle."
J: "Proč se mi zdá, že je tam nějaké ale?"
Lindsay: "Jen máme jedno z těch období, kdy Mel tvrdě pracuje a nemáme na sebe moc času, takže jsem prostě potřebovala vypadnout z domu a skončila jsem tady, zvlášť teda proto, jak moc chtěl Gus vidět Briana... a Brian byl tak hodný, že nám nabídl, abychom tu zůstali... což ti doufám nevadí?"
J: "Jasně, že ne!"
Vážně, byl jsem moc rád, že s nimi budu moct strávit nějaký čas... jen se nám tím věci trochu zkomplikovaly, jako třeba to, že na vážný rozhovor dneska asi určitě nedojde.
Lindsay: "A slyšela jsem, že prý bys tu rád zůstal?"
J: "Brian ti to řekl?"
Nevím proč, ale tak nějak jsem doufal, že jí řekl víc, než řekl mně. Že se jí přiznal, že by strašně chtěl, abych tu zůstal, jen se bojí toho, že bych toho nakonec litoval a opustil ho... dalo by mi to totiž naději, že když ho přesvědčím o tom, že to se nikdy nestane, přestane mě nutit, abych se tam vrátil.
Lindsay: "Jen, že chceš zůstat, ale že to podle něj není dobrý nápad... nechce, abys zahodil svůj sen... a myslím, že má pravdu, Justine... jsi opravdu talentovaný a máš šanci na opravdu skvělou kariéru..."
A přesně tohohle jsem se bál. Že se najde někdo, kdo bude sdílet podobný názor jako Brian. Znamená to totiž, že můj nápad nezní bláznivě jenom Brianovi, ale i někomu jinému... že bych možná měl začít pochybovat o tom, zda je tohle správné rozhodnutí. Ale já pochybovat nechci, protože pokud začnu, znamená to být znovu bez Briana a to já už asi nezvládnu.
Nemůžu ani říct, jakým způsobem se mi zhoupl žaludek, když se zničehonic otevřely dveře, ve kterých stál Brian - v té svojí zatracené kráse... a já si přál jenom to, abych zbytek života strávil tím, že ho budu večer vítat u dveří, až přijde domů z práce.
No comments:
Post a Comment