bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #MichaelNovotny #BenBruckner #EmmettHoneycutt #TedSchmidt
Justin
Jak jsem s tím tak nějak počítal a ještě před chvílí jsem se zapřísáhl, že se tím nenechám nijak rozhodit, tak budu zcela upřímný - sevřelo se mi z toho srdce. Brian ani nemusel nic říct a já jsem z jeho výrazu a především z jeho očí dokázal poznat, že na moje narozeniny naprosto zapomněl. Já vím, že s Brianem člověk musí počítat s tím, že se takový věci budou dít a i když jsem si ani dřív nijak nezakládal na svých narozeninách, přeci jen je to něco, co chcete oslavit s člověkem, kterého milujete, ale Brian toho zkrátka není schopný, pro něj jsou narozeniny jako každý jiný den v roce a to jak ty jeho, tak ty moje a všech ostatních.
Emmett: "Copak, Justine? Jsi zaskočený tím, že pro tebe chci udělat tak velkou věc?" smál se tak, jak to umí jenom on.
J: "Eh... ne... děkuju za nabídku, ale... já nehodlám slavit."
Brian se na mě zaskočeně podíval, čemuž jsem moc nerozuměl. Myslím, že by měl být spíš rád, dělám mu přeci jen službu, ne? Alespoň se nemusí pak cítit jako kretén, že mi nic nekoupil ani mi nepopřál, když dám najevo, že o to ani nestojím, ačkoliv pravda je někde jinde.
Emmett: "No tak o tom nechci ani slyšet!"
Ted: "O čem nechceš slyšet?" přidal se k nám.
Emmett: "Justin nechce mít oslavu!"
Ted: "Co prosím - zrovna ty nechceš mít oslavu?"
J: "Jak zrovna já?"
Ted: "No... protože jsi to ty!"
Emmett: "Naše Sluníčko, vždycky veselé ze života... samozřejmě, že budeš oslavovat... a ani tady pan Kinney ti v tom nezabrání."
Když to vyslovil, okamžitě jsem se podíval po Brianovi, který tam ale jen stál a tupě zíral do blba. Řekl bych, že se myslí přenesl na nějaké klidnější místo, kde tohle nemusí řešit.
Ted: "Jo, ty by si ho měl spíš podporovat, aby ji měl!"
B: "Pro mě za mě... je to jeho rozhodnutí," pouze pokrčil rameny a najednou odešel pryč.
A já jen zíral na to, jak odchází a neměl jsem vážně slov. To se teď bude chovat jako idiot a utíkat přede mnou? Ano klasický Brian, když se mu něco nelíbí!
Emmett: "Co mu přelítlo přes nos?"
Ted: "Vážně se musíš ptát?"
Emmett jen souhlasně přikývl a já se radši zdekoval dřív, než mě dál přemlouvali k oslavě, kterou teď už vážně nechci, ani kdybych chtěl.
Sedl jsem si na bar a objednal si drink... a hned vzápětí další. Měl jsem fakt zkaženou náladu. Prostě jsem to nechápal... proč tak moc nesnáší narozeniny... nebo proč mě nemiluje dost na to, aby ten odpor k nim dal pro jednou stranou?
Maikey: "Kam se ztratil Brian?" přisedl si ke mně.
J: "Nevím," odsekl jsem.
Ben: "Ajaj, trable v ráji?" a on se posadil hned z druhé strany.
J: "Tak nějak... zjistil, že mám narozeniny."
Maikey: "Ty si mu to řekl?"
J: "Ne, Emmett to zvládl za mě."
Ben: "Emmett?"
J: "Jo... on chtěl vědět, zda mi může naplánovat oslavu... a Brian byl u toho."
Maikey: "Sakra. Ale tak... aspoň už víš, že to ví... to je dobře, ne?"
Nevím, jestli to měla být útěcha, ale fakt mi to nepomohlo. Já chtěl, aby to věděl, ale sám a ne takhle... a teď se zdá, že i když už to ví, je mu to stejně ukradený. Úplně mi to připomíná minulý rok a taky to, co se stalo hned po tom... koho jsem v den mých narozenin potkal... ale to byla největší chyba mého života, kterou bych nikdy neudělal znova... jen říkám... že mě mrzí, že i letos můžu zapomenout i na blbé přání na kartičce.
J: "Řekl bych, že mu to je úplně ukradený, takže... těžko říct, jestli je to dobře."
Maikey: "Však ho znáš, je to přeci..."
J: "Jestli řekneš, že je to klasický Brian, tak tě asi zastřelím. Už mě přestává bavit to, jak ho každý omlouvá tím, že takový prostě je."
Maikey raději utichl a já si objednal další drink. Jestli mi teď může něco pomoct, je to právě alkohol v žilách, který otupí moji mysl dost na to, abych i já zapomněl na svoje narozeniny.
Maikey s Benem se raději zdekovali a vyrazili na parket, asi usoudili, že bude lepší nechat mě o samotě a udělali dobře... když mám náladu pod psa, tak už nejsem takové sluníčko, za jaké mě ostatní mají.
Co mě ovšem po nějaké chvíli začalo znervózňovat, bylo to, že jsem Briana opravdu nikde neviděl. Předpokládal jsem, že tu někde je, jen že ho akorát nevidím, ale Babylon není zas tak velký, aby se tu dokázal ztratit... navíc je to Brian Kinney, ten je vždy vidět a slyšet.
Shit. Už se mi fakt začíná motat hlava. Jestli vzal Brian nohy na ramena a šel domů, tak jsem pěkně nahraný, protože vážně netuším, jak se tam sám doplazím... ačkoliv si nejsem jistý, že tam chci dneska vůbec spát. Ale ne sakra, nejsem nějakej malej teplouš, postavím se k tomu jako chlap a nebudu dělat scény... je rozhodnuto!
J: "Fuck," pokusil jsem se vstát, ale hlava se mi zamotala takovým stylem, že jsem padal rovnou k zemi.
Naštěstí byl někdo rychlejší a zachránil mě od toho, abych si parádně nabil hubu. Zvedl jsem hlavu, abych poděkoval svému zachránci a k mému překvapení to byla poslední osoba, kterou bych momentálně čekal...
B: "Jsi celej?"
J: "Eh... díky tobě jo... ale asi budu zvracet..."
Najednou se mi zvedl kufr a už se to zkrátka nedalo nijak zadržet, podlaha Babylonu to odnesla ve velkým, ale já byl tak mimo, že jsem okolí naprosto nevnímal. Dokázal mě trochu probudit až vzduch, na který jsem se nějakým záhadným způsobem dostal... ale hádám, že ten záhadný způsob byl Brian.
B: "Už je ti líp?" držel mě, zatímco jsem se zády opíral o auto.
J: "Trochu... asi."
B: "Skvělý... tak teď zalez do auta, jedeme domů."
Jak jeho hlas do teď zněl starostlivě, tak právě teď byl chladný a možná přímo vytočený. Já vím, já vím... nikdy nepít sám a rozhodně ne do takové míry, že zvracíte kolem sebe... ale tam sám jsem tak úplně nebyl, lidí kolem bylo dost.
Ale tuším, že Brianova naštvanost pramení z jeho strachu o mě - miluje mě a záleží mu na mně, samozřejmě, že se o mě bojí. Ale právě teď on není jediný, kdo má právo být naštvaný!
No comments:
Post a Comment