He's not my responsibility(2)

Nový díl. - Tak vzhled blogu se nám tu nějak vyrýsoval a musím přiznat, že jsem s ním opravdu spokojená, sice je tu ještě plno věcí, co chci dodělat, ale to jsou jen takové detaily (dodělat/předělat galerii, přidat nová videa, abyste se měli čím pokochat, zaktualizovat linky ke stažení QAF, protože mi je někdo podle všeho smazal, atd.), na které si snad brzo najdu čas, protože teď ho moc není Každopádně budu moc ráda, když se v anketě vyjádříte, jak se líbí nový vzhled vám

A v následujících dnech tu přibude detailnější popis všech hlavních postav z QAF, z předchozí ankety jsem s překvapením zjistila, že celkem dost lidí Queer as folk vůbec nevidělo, tak jsem si řekla, že je popíšu trošku podrobněji, než jak to bylo ve článku, který shrnoval celý seriál. Pak vám sem taky hodím popisy všech epizod postupně po sériích, protože to píšu, jak na to teď koukám, takže to se snad hodit taky bude... pro mě určitě, protože se tam můžu inspirovat, když náhodou nebudu vědět, o čem psát nebo, kde co vlastně bylo A pak mám ještě pár nápadů, které ale napíšu až později, teď už si ale užijte čtení nového dílu

JUSTIN

varování: žádné

Nechce mě, shit. Byl jsem pro něj jenom sex, nic víc, říkal to a myslel to vážně. Já jsem byl jenom naivní a myslel si, že... že třeba... jenže ne. Byl jsem jen další z mnoha známostí Briana Kinneyho. Další na seznamu. Teď jsem jen opotřebované zboží, se kterým nechce ani mluvit nebo mu být v blízkosti. A nejhorší je, že ho fakt miluju. Může to znít jako ty klasický kecy všech pubertálních děcek... ale tak to není... cítím to... moje srdce poskočí radostí jen na něj pomyslím. A já vážně nevím, co udělat, aby mě přijal. Nehraje na kluky ani pro něj podobný hovadiny, Michael, jeho věrná polovička, mi to jasně vysvětlil a to je v pohodě... nebo není, ale s tím bych se byl ochotný smířit, kdyby mě ale přestal odhánět, kdyby mi dal aspoň malou šanci.

Ale tu mi dát nechce a já teď ještě k tomu musím řešit svojí mámu, která se zbláznila a doufá, že mi nějaká terapie pomůže, je tak směšná. Jen doufám, že dodrží slib, co mi dala a nic neřekne tátovi.

Debbie: "Už se ses rozmyslel, Sunshine nebo pořád nechceš nic jíst?"

J: "E-e,"...Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou.

Debbie: "Jsi bledý, musíš něco sníst."

J: "Nemám chuť."

Debbie: "Taky bych neměla být ve tvé kůži."

J: "Co říkal?"

Debbie: "Kdo?"

J: "Kdo asi? Brian!"

---

Debb mu asi musela říct něco pěkného, když se dvě minuty po svém příchodu zase sebral a odešel s výrazem, který jasně říkal, že je vytočený.

Debbie: "Je to Brian, co ten by asi mohl říkat."

J: "A co si mu řekla ty?"

Debbie: "Pravdu."

J: "A ta je?"

Debbie: "Že za tebe teď má zodpovědnost."

J: "Nejsem malé dítě, umím se o sebe postarat."

Debbie: "To nejsi... ale tvůj život je teď pěknej nepořádek a to jen díky němu... a on se k tomu ani není schopný postavit čelem."

Chtěl jsem ho najednou začít bránit, ale v další vteřině mi došlo, co za hloupost bych vlastně dělal. Brian za mě sice nemá zodpovědnost, bylo to moje rozhodnutí jít s ním domů... ale to, jak se teď ke mně chová, je zkrátka... nesnesitelné!

Strávil jsem v jídelně ještě chvíli, ale nakonec jsem došel k závěru, že domů dříve či později stejně budu muset, i když se mi tam fakt nechce.

Máma: "Justine!?"...Volala na mě z obýváku sotva jsem otevřel dveře.

J: "Jsem doma!"

Máma: "Zlato, kde si byl?"...Přiběhla.

J: "Venku,"...Odsekl jsem a zamířil jsem rovnou do pokoje.

Máma: "Venku?"

J: "Ano, mami, venku. Gay kluby mají otevřeno až večer, pokud se bojíš tohohle."

Máma: "Víš, že tak jsem to nemyslela."

J: "Je mi celkem jedno, co si myslíš."

Bouchl jsem jí dveřmi před nosem a lehl si do postele, při čemž jsem si do sluchátek pustil nějaké songy. Když jsem tak poslouchal melodii a nad vším přemýšlel, začaly se mi z očí hrnout slzy... sakra, jsem jako nějakej malej teplouš.

Daphne: "Ahoj!"...Zničehonic se otevřely dveře.

J: "Daph, co tady děláš?"

Daphne: "Tvoje máma volala."

J: "Co? Myslel jsem, že ta šílí z toho, kolik času spolu trávíme."

Daphne: "Asi konečně pochopila, že nejsem tvoje tajná přítelkyně a nemusí se obávat nechtěného početí."

J: "Daph!"...Začal jsem se smát.

Daphne: "A jak se máš?"

J: "Dobře."

Daphne: "To zkus na někoho, kdo tě nezná skrz na skrz."

J: "Byl jsem za ním... nechce se mnou mít nic společného."

Daphne: "Je to pitomec!"

J: "Jo... je... ale..."

Daphne: "Miluješ ho."

J: "A šíleně."

Daphne si povzdychla, asi z toho byla zoufalá úplně stejně jako já... i když tak zoufalej jako já nemůže být nikdo. Fakt jsem nevěděl, co si mám počít.

Strávila se mnou celý den, za což jsem jí byl vděčný, protože sám bych se asi zbláznil, ale k večeru vyrazila domů a já se musel účastnit rodinné večeře - noční můra.

Táta: "Děje se něco? Jste nějací divní."

Máma: "Všechno je v pořádku, Craigu."

Molly: "Můžu si ještě přidat?"

Máma: "Samozřejmě."

Máma odběhla do kuchyně ségře ještě přihodit na talíř a ta chvíle, než se vrátila, byla doslova nekonečná... zkuste s mým tátou strávit pět minut o samotě a hned to pochopíte.

Jen, co jsme dojedli, zalezl jsem zase zpátky do pokoje a rozhodl se, že už z něj asi nikdy nevylezu. Na všechno se prostě vykašlu a hotovo.

Jenže jenom, co jsem dolehl, jsem usoudil, že takhle to prostě nemůže nechat být. Proto jsem na sebe hodil ty džíny, co máma tak nesnáší, protože jsou mi malý, ale mně se právě líbí, proto, jak mi obepínají zadek a následně jsem se vydal zpátky na Liberty Avenue rovnou k Woody's. A zrovna dneska dávali drink zdarma za nahoře bez a tomu jsem se rozhodně nebránil, zvlášť když za chvíli konečně dorazil Brian.

Když mě uviděl, nasadil svůj klasický výraz plný rozhořčení, že jsem zase tady, ale přes to jsem tentokrát na jeho rtech mohl zahlédnout nepatrný náznak úsměvu. Ale byl jsem odhodlaný vytrvat a nechodit za ním, i když pro mě bylo utrpení sledovat ho, jak zas někoho nabaluje.

B: "Jak je možný, že vždycky někam přijdu a seš tam ty?"

Popravdě? Ani jsem si neuvědomil, že ke mně přišel, až dokud na mě nepromluvil... a nevím, co mě šokovalo víc, zda to, že přišel nebo, že na mě mluvil.

J: "Asi máme rádi stejná místa."

B: "Anebo máš podivnou zálibu v pronásledování lidí."

J: "Jenom těch, co chci vidět."

B: "Justine..."

J: "Já vím, já vím, mám si držet odstup, neboj se."

Řekl jsem to tak klidně, že to skoro vypadalo jako by mě to netrápilo... a přesně tak jsem chtěl, aby to působilo... říká se, že když něco chcete, musíte občas dělat jako, že o to nestojíte.

B: "Jsem rád, že v tom konečně máme jasno."

J: "A platí tohle pravidlo i v oblasti postele?"...Řekl jsem to tak sexy hlasem, že jsem sám skoro zrudnul.

A najednou jsem seděl v Brianově jeepu, kterým nás vezl do svého loftu... tohle už je potřetí, co se mi podařilo ho přimět vzít mě k sobě domů... ještě chvíli a třeba se mi podaří dostat se i do jeho života. No rozhodně se o to budu snažit.