Nový díl.
JUSTIN
Myslel jsem, že se zblázním, tolik úsilí mě stálo ho najít a on si pak klidně odejde ve společnosti nějakého mizery, co mu nesahá ani po kotníky! Ale co já se tady vůbec rozčiluju nad tím, kam mu sahá, tady jde především o to, že dělal jako bych byl nic, jenom další zářez na jeho seznamu, jednoduše sex. A ano všichni se mi přesně tohle snaží vysvětlit, jenže já nejsem ochotný se s něčím takovým smířit! Já vím, že ho prakticky neznám, vím jen jeho jméno, věk, bydliště, nejlepšího přítele, něco jako jeho mámu - tedy Debbie a to, že má syna... sakra, když nad tím tak přemýšlím, vím toho o něm celkem dost na to, že ho znám jen chvíli, ale zkrátka jsem si vědom toho, že z toho nemůže být láska jako trám okamžitě a vím, že se tomu bude chtít nejspíš bránit, ale mně je to fuk, on je vším, co jsem kdy od života chtěl, získal si moje srdce v momentě, co mě oslovil u toho sloupu a je mi jedno, kolik ještě úsilí mě to bude stát, já ho nakonec prostě dostanu. Musím, protože jinak... to prostě nezvládnu.
Daphne: "Takže už půjdeme nebooo?
Maikey: "Koukám, že si můj proslov do duše nevzal moc vážně."
Sakra, sakra, sakra! Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout, já fakt nestojím o další proslovy na téma 'Brian Kinney nehraje na kluky' zvlášť od někoho, kdo si přeje být jeho klukem, jen nikdy nebude mít tu čest.
Debbie: "Maikey, nech toho chudáka být."
Prosím? Jakého chudáka? Já jsem chudák?! Sakra, možná asi jsem, naivně se tu honím za někým, kdo si se mnou užil, nebyl si schopný zapamatovat ani moje jméno a teď si to rozdává s někým dalším a na mě si ani nevzpomene... jak je možný, že v jednu vteřinu dokážu být tak zatraceně optimistický a v další hned vidět všechno naprosto černě?
J: "Asi bychom měli jít, Daph."
Daphne: "Naprosto s tebou souhlasím."
Maikey: "A taky bys tam už mohl konečně zůstat."
J: "Proč, aby ses konečně od Briana dočkal toho, co ti nedal za celých 15 let?"
Měli byste vidět, jak zrudnul vzteky, za to jeho máma propadla, dnes už asi po padesáté, neskutečnému smíchu... i když si nejsem jistý, že tu je něco k smíchu, vlastně je to celkem smutné, když někoho milujete a on vám nabízí pouhé přátelství... ale nemá mě tak vytáčet, vůbec ho neznám, ale i tak o něm mohu prohlásit, že je neskutečnou osinou v zadku.
Daphne: "Jsi v pohodě?"...Ptala se mě, když jsme dorazili do auta.
J: "Naprosto,"...Odsekl jsem.
Daphne: "Justine?"
J: "Co chceš, abych ti řekl? Že jsem se zamiloval do někoho, kdo o mě vůbec nestojí a teď jsem z toho v háji?"
Daphne: "To si dokážu domyslet sama."
J: "Tak vidíš."
Daphne: "Odvezu tě domů."
Bylo mi tak hrozně, že jsem si ani neuvědomoval, jak úžasnou nejlepší kamarádku vlastně mám a že se k ní chovám jako blbec. Zkrátka jsem se dokázal soustředit jenom na to, jak moc si přeju, abych dostal svojí pohádku s Brianem Kinneym, ale místo toho se zdá, že jsem dostal prvotřídní horor. Dnešek jsem si takhle rozhodně nepředstavoval!
Daphne: "Tak jsme tady."
J: "Děkuju. A promiň mi to."
Daphne: "Dobrý, já tě chápu, chováš se jak pitomec, ale jinej pitomec ti k tomu dal dost velký důvod."
J: "Já jen prostě nechápu, jak může být někdo tak ignorantskej... přeci pod tím vším musí něco cítit a chtít milovat ne?"
Daphne: "Já nevím, to podle mě můžeš zjistit jedině ty."
J: "Nejsem si jistý, že můžu."
Daphne: "Můžeš cokoliv, co si jenom zamaneš a pak stačí zavolat mě, abych tě k tomu cíli dovezla."
J: "Jsi nejlepší,"...Líbl jsem jí na tvář a následně jsem se línou chůzí vydal domů.
Nechtělo se mi rodičům zrovna dvakrát vysvětlovat, kde jsem celou dobu byl, zvlášť tátovi, který mě rád pořád podrobuje křížovým výslechům, ale nakonec jsem se přeci jen odvážil vejít a vydat se do obývacího pokoje.
Máma: "Justine, kde si byl?"
Otec: "Nenechal si ani vzkaz, přišli jsme domů a ty nikde... telefon ti nic neříká?"
J: "Promiňte, vybil se mi... byl jsem s Daphne."
Otec: "Jsi s ní nějak často, ne?"
Samozřejmě, já se tu honím za mužem, co mě připravil o panictví a jsem GAY a on si představuje, jak tajně chodím se svojí nejlepší kamarádkou... no jo, moc nápověd na to, že bych byl gay jsem mu nedal, sám jsem si tím nebyl moc jistý, až do toho osudného večera... možná proto ho tak moc potřebuji, protože mi pomohl najít mě samotného a dokázal ve mně vzbudit neskutečné pocity, takové, o kterých lidi ani nesní... mám motýlky v břiše jen si na něj vzpomenu.
J: "Je to moje nejlepší kamarádka, je mi s ní fajn."
Otec: "No jen aby..."
Máma: "Jestli chceš, tak tam máš večeři, musíš si jí ale ohřát,"...Ani neví, jak vděčný jsem jí byl za tu záchranu před tátou.
J: "Díky, ale nemám hlad."
Máma: "Měl bys něco sníst."
J: "Měl jsem jídlo u Daph. Jdu spát, dobrou."
Je jedno, že jsem o tom jídle lhal, neměl jsem zkrátka na jezení ani pomyšlení, jediné, co jsem chtěl, bylo se konečně dostat do postele a nejlíp upadnout do kómatu, abych se tohohle všeho zbavil... být zamilovaný je fakt dřina. Ale přes to krása.
Dal jsem si ještě rychlou sprchu a následně jsem se uvelebil v posteli se svými papíry a tužkou, na všechny jsem jak smyslů zbavený psal jeho jméno BRIAN BRIAN BRIAN, různě jsem ho upravoval, ohraničoval, vybarvoval... byl jsem zkrátka k nezastavení, bylo to jako by můj život závisel jen na tom, kolikrát jeho jméno dokážu napsat a pak ani nevím jak, ocitl jsem se v říši snů... snů, ve kterých nefiguroval nikdo jiný, než on. Já ho, sakra, tak moc potřebuju a udělám pro to cokoliv!
No comments:
Post a Comment