Nový díl. - 15+
JUSTIN
Sobota ráno a já jen ležím ve své posteli a tupě civím do stropu. Právě jsem dokončil svůj ranní "problém" s erekcí, se kterým mi pomohly představy Brianova nahého těla. Svíjel jsem se takovou slastí, že jsem to málem neudýchal. A přes to právě teď jen civím do stropu a užírám se myšlenkami na to, jak je možné, že mě nechce? Já neříkám, že jsem, kdo ví jaký krasavec, taky vím, že dokážu být někdy dost na zabití a jasně je mi jen 17... ale předtím se zdálo, že mu nevadí nic z toho, ba naopak, myslím, že se mu líbilo, že může zaučit můj nezkušenej panickej zadek. A vysloveně trval na tom, aby byl můj první, Michaela pěkně odbyl, když mě chtěl odvézt domů a i když byl pod vlivem éčka, vím, že se mu to se mnou líbilo. Když říkal, že chce, abych si ho pamatoval a navždy ho cítil v sobě, měl jsem pocit, že ty motýlky v břiše a masivní erekce nikdy nezmizí. A zatím nezmizely. Jsem v tom jednoduše až po uši - miluju ho! Víc, než jsem si kdy myslel, že je možné někoho milovat. A on mě i přes to nechce. Jsem na něj moc mladý? Zajíčci ho zajímají jen jednorázově? Nebo snad všichni chlapi? Sakra, když to řeknu v takhle množným čísle, píchá mě u srdce při představě, že si opravdu každý den užívá s někým jiným. Proč je prostě pro něj takový problém se vázat? Někde musí být zakopaný pes a já tomu přijdu na kloub, i kdybych tím měl strávit zbytek střední... ha, celého mého života.
Máma: "Vstáváme,"...Vtrhla do pokoje jako velká voda. Ehm, soukromí jí nic neříká?
J: "Mami!"
Máma: "Prosím tě, v trenkách už jsem tě viděla."
J: "Jo, ale to mi bylo tak 10."
Máma: "A teď už si velkej kluk, že?"
J: "Mami!"...Fakt nesnáším tohle její dobírání si mě.
Máma: "Fajn, fajn. Za chvíli bude snídaně, tak ne, že na tebe budeme čekat půl dne."
J: "Neboj, už vstávám."
Máma za sebou spokojeně zase zavřela dveře a já svůj obličej narval do polštáře a snažil se vyventilovat svůj vztek. Je fakt hrozný být jen pouhý puberťák, který před svými rodiči skrývá, kým opravdu je a být zamilovaný do někoho, kdo se do styku s druhým člověkem dostane jen za předpokladu, že z toho bude mít sex a žádné city kolem. Jak se může během pár dní svět obrátit doslova vzhůru nohama? A přes to být tak skvělý, protože i když nejspíš miluju blba, ta láska k němu je doslova neskutečná, skoro bych se vznášel!
Otec: "No sláva, my se snad i najíme."
J: "Pardon."
Molly: "Už jsme pro tebe chtěli někoho poslat, aby tě klidně donesl v zubech."
Máma: "Pojďme radši jíst."
Fakt nechápu, proč ze snídaně dělají takovou vědu. Možná proto, že o víkendech je to jediná možnost, kdy jíme spolu, jinak pořád někde lítáme. Ale jako fakt... nač je to dobrý? U snídaně se z nás asi nestane ta nejšťastnější rodinka na světě, zvlášť s mým tátou, který je hrozný pedant.
Jakmile jsem dosnídal, už jsem plánoval jak se co nejrychleji dostat k Daphne a začít s ní plánovat další útok na Briana Kinneyho a to takový, že tentokrát se prostě odbýt nenechám. Ale bylo mi jasné, že v momentě, co zmíním Daphnino jméno, tátovi v hlavě vyskočí houkačka, co ho donutí začít pokládat otázky na náš neexistující a ani v budoucnu nemožný milostný vztah.
J: "Jdu ven,"...Doufal jsem, že taktika, kdy nebudu vyjadřovat, kam mám namířeno, zabere.
Máma: "Už zase? Začínám mít dojem, že tu jen přespáváš."
Víte, co je nejsmutnější? Že to tak asi fakt bude. Od rána do odpoledne jsem ve škole a po škole trávím čas s Daphne, a když už se uráčím přijít domů, jsem zavřený ve svém pokoji. Nedivil bych se, že si mě rodiče začnou fotit, aby se mohli podívat na fotku a říct si "To je náš syn... syn, který ani nepřijde domů a když už jo, tak se zavře do pokoje," jo to by byl asi blbej nápad. Ale zkrátka - já fakt musím jít!
Otec: "Jednou bys taky mohl zůstat doma, nemyslíš? Kam zase vůbec chceš jít - k té Daphne?"
J: "Není to TA Daphne... nedělej jako bys jí neznal, je skoro jako moje sestra, tak si přestaň myslet, kdo ví co. A nejdu za ní, jdu prostě ven."
Ani nevím, proč jsem zalhal, ale asi jsem doufal, že mi to usnadní můj odchod z domu. A po menším dohadování, kdy se mě máma opět zase zastala, se mi i podařilo odejít. Jenže se stalo to, že jsem k Daphne ve finále vůbec nešel. Ani nevím, proč jsem zase dostal tenhle šílený nápad, ne, že by mi to do teď k něčemu bylo...
Debbie: "Ale, ale... tobě to včera nestačilo?"
J: "Musíte si myslet, že jsem fakt zešílel, já vím... ale, jen si s vámi chci promluvit."
Debbie: "Tak v tom případě se posaď. A mohli bychom přeskočit ty formálnosti, můžeš mi tikat."
J: "Do-dobře."
Nevím, proč, ale vyvolalo to ve mně zvláštní hřejivý pocit. Je to sice asi ta nejbláznivější ženská na světě, ale i přes to má v sobě něco, co vás dokáže uklidnit i beze slov a vy pak máte pocit, že všechno prostě musí dopadnout dobře.
Debbie: "Takže, co bys rád, Sunshine?"
J: "Já nevím, asi něco vědět... o něm."
Debbie: "Ty jsi v tom až po uši."
J: "Zřejmě... už z toho šílím. Je hrozný někoho tak moc chtít, když on se na vás ani nechce podívat."
Debbie: "Tak to by ses divil."
J: "Co tím myslíte... myslíš?"
Debbie: "Jsem všímavá a znám toho zloducha už 15 let... možná se zdálo včera, že si tam pro něj neexistoval, ale věř mi, kdykoliv ses nedíval, tak on se díval. A to divadlo s tím trickem? Řekněme, že se tě chtěl zbavit asi úplně stejně jako toho, jak moc rád by si to s tebou zopakoval, protože si pro něj pokušení. Nevím, jak přesně to říct, ale znám ho, jeho obvyklá kořist ho po vykonání jeho potřeb nezajímá... ale ty? S tebou dokonce mluvil, i když nemusel."
Rozbušilo se mi srdce, když o tom Debbie takhle mluvila. Jako by snad opravdu viděla na Brianovi něco, co se objevilo, až se mnou. Jako by snad v něm roztála špička ledovce, jehož zbytek roztaje, jen když se dál budu usilovně snažit. Musel jsem se prostě usmívat jak pitomec, i když jsem nakonec dospěl k závěru, že...
J: "Mluvil se mnou, jen aby mi řekl, že mě nechce."
Debbie: "Jasně, protože když tě odežene, zbaví se pak té touhy po tom tvém oblém zadku. Brian Kinney zkrátka nechce být za někoho, kdo by si mohl k jiné živé duši vytvořit city. A já neříkám, že z tohohle něco bude, na to jsem ohledně něj až moc skeptická, ale to, co si s ním dokázal za těch pár dní mít, nedokázal zatím vůbec nikdo."
Ten plamínek naděje, co jsem v sobě do teď měl, se rozrostl v neuhasitelný oheň! Najednou se ve mně zrodila taková bojovnost, že jsem věděl, že udělám cokoliv, co budu muset! A hned jsem utíkal za Daphne v naději, že bude opět mým partnerem ve zločinu.
No comments:
Post a Comment