Nový díl.
JUSTIN
Všichni jsme před tím domem zůstali stát v řadě a jen jsme na něj se zatajeným dechem a beze slova dívali, nejsem žádnej poseroutka, ale ta atmosféra tady byla opravdu nepříjemná. Byl doslova obrovský a všude kolem něj se táhl temný les, vzhledem to byl dům spíš takový historický, nebo jak bych to nazval. Hlavní dveře měly neuvěřitelné rozměry a nikdo z nás nějak neměl odvahu je jít otevřít. Jenže to by to pak nebyl Brian, aby nám neukázal, že si nehodlá hrát na vyděšeného a po chvíli rázně vyrazil dovnitř. My ostatní jsme se po sobě jen podívali a následně jsme si smíchem řekli, že bychom se vážně měli vzpamatovat, vždyť je to jenom blbej dům! Proto jsme posbírali naše tašky a vydali jsme se za Brianem, ten ale nebyl nikde k nalezení, všude taky byla tma a něco jako elektřina tady rozhodně nebylo. Až po chvíli se nám podařilo najít nějaké svícny a ty jsme zapálili. Bylo to trošku jako nějaké táboření akorát uvnitř.
Maikey: "Kde je ten Brian?"
J: "Netuším, asi si to šel prohlédnout."
Ted: "Nebo ho někdo unesl a nikdy ho už neuvidíme."
Emmett: "O tom se nevtipkuje!"
J: "Vlastně to vtipný je,"...Neodolal jsem a začal jsem se smát, ostatní se hned přidali.
B: "Jsem rád, že by vás moje ztráta zdrtila."
Do prkýnka, já se tak lekl! Objevil se tady jako duch a nejen mně, ale i ostatním hned zatrnulo! Hned jsem však poznal, že moje poznámka se Brianovi nelíbila, i když to byl jenom vtip, myslím, že právě teď bere úplně vše vážně.
Ben: "Jsem sice hora svalů, ale kvůli tobě se mi právě zastavilo srdce."
Emmett: "U mě to samý."
Ted: "Myslím, že u všech,"...Držel si ruku na hrudníku.
B: "Jste jak děti. Tohle má přeci být oslava ne? Takže vytáhněte chlast, jde se pít."
Ačkoliv měl Brian pravdu a nápad to byl skvělý, tak jsme po chvíli z našich výrazů pochopili, že tohle je věc, která nikoho vůbec nenapadla... nikdo nevzal ani láhev piva.
B: "Vy si snad děláte srandu?"
Maikey: "Jsme idioti."
B: "A dort?"...Ptal se spíš se smíchem a ironií, ale i to nás mohlo napadnout... nebo tedy hlavně mě.
Emmett: "Sunshine?"...Obrátil se na mě.
J: "Co já?"...Ohradil jsem se, ačkoliv tohle jsem asi vážně měl zařídit já.
B: "Chápu. Budu tu tvrdnout dva dny kvůli oslavě mých narozenin a nikdo z vás nevzal chlast ani dort, neskutečný."
J: "Zajdu se podívat do kuchyně, jestli nebyli od tý dobroty a něco nám tu nenechali... pokud jí tedy najdu."
Zvedl jsem se ze svého místa v křesle odhodlaný najít kuchyň, ale když jsem se tak podíval kolem sebe a viděl tři různé chodby, z nichž každá jedna byla vzhledově jak cesta do pekla, zarazil jsem se.
Maikey: "Na co čekáš?"
J: "Nejsem si jistý, že chci jít sám."
Ted: "Po mně nic nechtěj, já si to tady v klidu odsedím a pak rychle domů... nehodlám pokoušet svoje štěstí."
Emmett: "Promiň, Justine, ale mám stejný pocit."
J: "Hlavně, že si to vymyslel."
Emmett: "Ehm."
B: "Půjdu s tebou... myslím, že jsem kuchyň zahlídl, když jsem to tu trochu procházel."
Vykulil jsem oči. A nevím, zda to bylo víc proto, že mě opravdu překvapil, poněvadž jsem to nečekal anebo proto, že jsem vlastně ani nechtěl, aby se mnou šel vzhledem k tomu, že máme dost velký důvod spolu nemluvit, tedy já ho mám, on si jen hraje na ublíženého. Ale sám jít fakt nechci!
J: "Fajn... tak kudy?"...Vzal jsem si do ruky svíčku, abychom aspoň něco viděli, kdyby se nás vrhli nějací duchové či co, člověk nikdy neví.
B: "Tamtudy,"...Ukázal na jednu z chodeb.
Brian šel celou dobu za mnou, hrozně mě to rozčilovalo, nejen, že jsem nevěděl, co je přede mnou a fakt mi tělem proudil takový zvláštní pocit strachu a nevědomí, ale ještě k tomu jsem za sebou slyšel jeho kroky a pomalu cítil i jeho dech na svém krku... fakt jsem si myslel, že tenhle dům bude jenom plný nějakých pastí a různých efektů, ale tohle bylo skutečné, tenhle dům byl jednoduše strašidelný.
J: "Mohl bys jít vedle mě?"...Otočil jsem se k němu dost vytočeně.
B: "Rád bych, ale mám pocit, že bys mě mohl přetáhnout tou svíčkou, tak se radši držím vzadu."
Bude to asi znít divně, ale pousmál jsem se, tohle bylo snad poprvé, co se Brian bál toho, jak se zachovám, obvykle je mu to jedno nebo to alespoň předstírá, teď se zdá, že opravdu ví, že to podělal.
J: "Toho se nemusíš bát... ten dům mě ale děsí, tak bych ocenil, kdybych věděl, že tu se mnou jsi."
B: "Jsem,"...Chytil mě za ruku a i když jsem chtěl cuknout, nedokázal jsem to, uklidňoval mě.
S Brianem jsme ruku v ruce procházeli tím domem a snažili se najít jednu jedinou místnost - kuchyň. Zdálo se však, že ta jediná tu snad neexistuje...
B: "Hele!"
J: "Briane!"...Nadskočil jsem.
B: "Promiň... jen jí asi vidím."
J: "Super, ale příště mi zkus nezpůsobit infarkt."
B: "Nebuď jak malej."
J: "Já nejsem... prostě jdeme."
Pustil jsem Brianovo ruku a vydal jsem se napřed, naštěstí to opravdu byla kuchyň a ne další z milionů ložnic či koupelen, byl jsem fakt rád, dokud se ovšem přímo přede mnou neotevřely dveře od nějaké komůrky, z níž vypadala nějaká košťata... začal jsem doslova řvát a Brian v tu chvíli zařval se mnou.
B: "Děláš si srandu? Víš ty vůbec, jak jsem se tě lekl?"
J: "Co mě?! Ty dveře se samy otevřely!"
B: "Jsem si dost jistý, že ty dveře ovládají z dálky, aby nám způsobili přesně tohle - zástavu srdce. Nemůžeš všechno brát vážně."
J: "Ty jsi... já nemůžu uvěřit, že... ne to nemá cenu."
Jak jsem si myslel, že bychom třeba mohli být konečně v pohodě, tak teď jsem byl zase vytočený. Já jsem se tu málem počůral a on mi řekne, že nemám brát všechno vážně? Hlavně, že ječel taky... já bych ho přetrhl.
B: "Díky bohu!"...Začal se ohánět s flaškou skotské.
J: "Tak se zdá, že tu máš aspoň něco dobrého... jdu zpátky za nimi."
Bylo mi jedno, že vůbec nevím, kudy zpátky nebo snad to, že jsem tam Briana nechal beze světla, ale naštval mě a tak jsem byl ochotný risknout cokoliv. Když jsem však ani po několika minutách nenašel ani vzdáleně cestu zpátky ke klukům, začala mě přepadat panika, nemluvě o tom pocitu, jako by za mnou někdo byl...
No comments:
Post a Comment