Strašidelný dům(8)

Nový díl. - Začínám si myslet, že s touhle povídkou jsem si fakt zavařila Než jsem s ní začala měla jsem v hlavě úžasnou představu (pokud si teda dovolím samu sebe pochválit), ale čím víc nad tím přemýšlím a čím víc to píšu, tím víc si říkám, že to je fakt šílenost... proto ať už bude popis toho domu nebo toho, co se v něm bude dít, sebevíc ujetější, tak mi věřte, že psát to pro mě bylo mnohem horší, než pro vás to pak číst I když z toho domu tady zatím máme jenom menší (mini)popis. Sakra, škoda, že Halloween už byl, teď by se ten nádech hodil Ale fajn... přeji vám co nejvíc v pohodě čtení, jak tohohle dílu tak i zbytku téhle šílené povídky, příště si dvarkrát rozmyslím, do čeho se vrhnu A hlavně mě za ni, prosím, neukřižujte

PS. Ehm, neřešte, kde se ten dům nachází, prostě někde na zemi... vymýšlet ještě, kde tak asi je, by mě fakt už vyčerpalo, takže když tak nechte průchod své fantazii

BRIAN

Ani nevím, proč jsem to, sakra, udělal. Ne já vím, proč jsem to udělal... protože jsem si potřeboval něco dokázat. Potřeboval jsem si dokázat, že i když jsem možná o další rok starší, tak na to pořád mám, na to být tím sexy Brianem Kinneym, na kterého se stojí fronty a všichni se o něj rvou. Potřeboval jsem si připomenout, že to všechno pořád můžu mít... ale víte vy co? Neměl jsem z toho takový prožitek, v jaký jsem doufal. Myslím, že mým nejhlavnějším záměrem bylo zazdít to, co se stalo mezi mnou a Justinem v loftu, to, že jsem jednoduše na chvíli zapomněl na tu svou masku a dovolil jsem si na pár minut dát Justinovi najevo, co k němu cítím... to zkrátka muselo jít pryč, abych opět cítil, že mám nad vším kontrolu, ačkoliv jsem věděl, že Justinovi tím ublížím. Můj mozek byl dokonce tak otupělý alkoholem a mojí potřebou se cítit na koni, že jsem ve finále zapomněl i na naší dohodu s Justinem, bylo mi jedno, že už je pět ráno, prostě jsem to neřešil. A to až do chvíle, kdy jsem překročil práh loftu a dobelhal se až do ložnice.

'Bože můj' - pomyslel jsem si, když jsem uviděl jeho dokonalost rozvalenou přes celou postel. On je jednoduše to nejlepší, co mě mohlo potkat. A já jsem pravděpodobně to nejhorší, co mohlo potkat jeho. A byl bych opravdu rád, kdybych to mohl změnit, kdybych se já byl schopný změnit nebo kdybych ho alespoň dokázal poslat pryč, aby získal všechno, co si zaslouží, ale nemůžu, potřebuju ho, jsem na něm doslova závislý. A to je strašidelné. Rozhodně strašidelnější, než ten dům, co nás dnes večer čeká. Neumím si ani představit, že s ním strávím dvě noci zavřený v nějakém domě, když teď by mi určitě nejraději zakroutil krkem. Vlastně pořád mám svůj plán, který teď budu muset pravděpodobně opravdu uskutečnit.

---

JUSTIN

Věděl jsem, že už je doma. Věděl jsem dokonce i to, že se dívá na to, jak spím, ačkoliv já vlastně nespal. Pouze jsem to předstíral, protože jsem nestál o nic, co by mi chtěl říct. Vážně jsem na něho byl naštvaný. Znám ho 4 roky a moc dobře vím, jak řeší, když je frustrovaný a má pocit, že zapomněl na svou masku, ale i tak jsem pro jednou doufal, že já budu jeho volbou, že já budu tím, co mu pomůže dostat se přes nejhorší, jenže tu čest měl nakonec nějaký bezejmenný trick. Vlastně ani nechápu, proč jsem nakonec šel domů, byl jsem do poslední chvíle přesvědčený o tom, že poprosím někoho z kluků, aby mi dal útočiště, dokonce jsem byl odhodlaný, když tak zajít za jednou z mých obvyklých zachránkyň - Debb, Daphne nebo mámou, ale nakonec jsem si řekl, že pokud s ním mám teď strávit dva dny zavřený v nějakém domě, budu s ním muset přežít i jednu noc ještě k tomu necelou ve stejné posteli.

Když jsem se nakonec ráno probudil, Brianova tvář bylo to první, co jsem spatřil, pořád si stojím za tím, že je to tvář boha, ale Brian je jednoduše blb. Blb, kterého bezhlavě miluju... ach jo, za co? Myslím, že teď mě jedině sprcha může zachránit před tím, abych ho teď hned nepolíbil na jeho dokonalé rty.

B: "Ahoj."

Tak fajn, za prvé jsem dostal infarkt, protože jsem opravdu nečekal, že když se vrátím ze sprchy tak bude sedět na posteli naproti koupelně jako duch. A za druhé... zdá se mi, to nebo v tónu jeho hlasu slyším jisté provinění? Ale na tom nesejde, v noci to fakt podělal. A fakt vypadá příšerně, tu kocovinu si ale zaslouží.

J: "Čau."

Dál jsem se mu nevěnoval a začal jsem hledat ve skříni něco na sebe. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, odložil jsem ručník, který jsem měl do teď omotaný kolem beder a začal jsem se oblíkat... Brian ze mě celou dobu nespouštěl pohled. Nebudu lhát, začal jsem pociťovat vzrušení a horko, ale nedával jsem nic znát a rychle jsem se dooblékl.

B: "Ty někam jdeš?"

J: "Ehm... jo."

B: "Kam? Neodjíždíme náhodou dneska?"

J: "Jo až odpoledne."

B: "To jo, jen jsem myslel... to je jedno."

Vsadím se, že zbytek té věty měl znít asi takhle 'že dneska budeme spolu' ale jako obvykle mu jeho tvrdohlavost nedovolila to vyslovit.

J: "Jo to asi je."

B: "A kam teda jdeš?"

J: "Ven."

B: "Nemůžeš být konkrétnější?"

Abych pravdu řekl, tak ani já sám jsem nevěděl, kam mám v plánu jít, jen jsem věděl, že právě teď s ním zkrátka nevydržím v jednom bytě. Potřeboval jsem si ještě pár hodin volnosti utrhnout, než se stane, kdo ví co v tom domě.

J: "Nemůžu,"...Vydal jsem se rovnou ke dveřím.

Slyšel jsem, jak si odfrkl a ačkoliv jsem věděl, že to udělal proto, že ho štve, že jsem na něj naštvaný, tak mě to vytočilo ještě víc, za tohle si může on sám. Po chvíli jsem však dokonce slyšel blížící se kroky...

B: "Justine?"

J: "Co?"...Otočil jsem se k němu, když jsem se obul.

B: "Ale nic."

Nebudu lhát, opravdu by mě zajímalo, co mi chtěl říct, ale všichni víme, že to se nikdy nedozvím. Proto jsem po něm hodil pouze výraz, ze kterého si myslím, že pochopil, že je vůl a následně jsem loft opustil.

Máma: "Zlato?"

J: "Ahoj... snad nevadí, že jsem se stavil?"

Máma: "Blázníš? Skoro už nevím, jak vypadáš."

J: "Já vím, promiň,"...Objal jsem ji a pak jsem zcela automaticky vyrazil do obýváku, kde jsem se uvelebil na gauč.

Máma: "Proč mám pocit, že se něco děje?"

J: "Kdy se nic neděje?"

Máma: "To je pravda, v tým životě se pořád něco děje. Což mi připomíná, Brian má dnes narozeniny, že?"

Páni, vím, že ho má máma ráda, za což jsem opravdu vděčný, alespoň jeden z mých rodičů schvaluje mého přítele, ale že o něm ví i takové detaily, to jsem nečekal.

Máma: "Co seš tak překvapenej? Znám ho 4 roky a mám paměť."

J: "Já vím, jen... je to hezké."

Máma: "Ahaa. A proč vlastně nejsi s ním?"

J: "Budu s ním teď zavřenej celej víkend, rád bych si užil ještě pár hodin."

Máma: "Necháš mě si všechno domýšlet nebo mi to i vysvětlíš?"

Radši bych jí nechal, ať si to domýšlí, protože na vysvětlování jsem se zrovna necítil, ale je to moje máma, ta mě bez vysvětlení nepustí, už je v tom skoro stejně dobrá jako Debbie.

Máma: "Páni... to je... to..."

J: "Šílené? Hrozné? Neuvěřitelné?"

Máma: "Všechno?"

J: "Jo asi jo."

Máma: "Ale, zlato, ty víš, že Brian tě miluje. Nebudu tedy tvrdit, že ho podporuji v těhle jeho... ehm praktikách, ale... miluje tě."

J: "Já vím, že mě miluje... to, že se bojí mi to dávat najevo, mě vytáčí. A teď s ním mám strávit dva dny v tom domě... a já vím, že to bude děs."

Máma: "Třeba ne... i když nechápu, kde na tohle Emmett přišel, do toho bych nešla."

J: "To nechceme nikdo, ale musíme... zvlášť teď bych to snad ale radši zaplatil, je to ale docela velká částka, takže by mě kluci zabili."

Máma: "Víš ty co? Prostě se tím nenech rozhodit, ukaž Brianovi, že i ty se neposadíš ze všeho na zadek, buď lhostejný a to i k němu... on nakonec bude bojovat sám o tvou pozornost."

Ani nevím, proč mě to překvapuje, ale moje máma je jednoduše úžasná. Vím, že tuhle radu bych zvládl vymyslet i já sám, ale ten pocit, že s mámou můžu mluvit jako s kamarádkou je jednoduše super. A má pravdu - Brian bude muset o mou pozornost hodně zabojovat.

S mámou jsem se tak skvěle odreagoval, že jsem si ani neuvědomoval, jak ten čas šíleně letí. Až když jsem vytáhl telefon z kapsy a zjistil jsem, že na něm mám plno zmeškaných hovorů, které jsem kvůli vypnutému zvonění neslyšel, snad od všech kromě Briana, jsem pochopil, že jsem se fakt zapomněl.

J: "Sakra, to už je tolik?"

Máma: "A jo... měl bys utíkat."

J: "To bych měl... drž mi palce, abych to tam přežil."

Máma: "Ten dům nebo Briana?"

J: "Asi obojí... ještě nevím."

Rychle jsem se s mámou rozloučil v naději, že jí snad ještě uvidím, pokud ten dům přežiju a následně jsem se rychlostí světla vydal domů. Nemusím snad ani říkat, jak trapně jsem se cítil, když jsem tam dorazil a všichni už tam stáli s taškami a výrazy, které říkali 'Děláš si srandu?!'

J: "Já se fakt moc omlouvám... ztratil jsem pojem o čase."

Maikey: "Začínali jsme si myslet, že ses někam schoval, abys nemusel jet."

Ben: "A pak taky, že se ti něco stalo, když si to nebral."

Emmett: "Kde si vůbec byl, zlato?"

Ted: "A jestli řekneš, že sis byl uzavřít životní pojistku jen pro případ, tak fakt nikam nejedu."

Emmett: "Kušuj."

J: "Nebojte, byl jsem jenom u mámy, nic víc."

Podíval jsem se po Brianovi, který do teď neřekl ani slovo a ač si to možná budu nalhávat, tak mi přišlo, že jsem v jeho očích zahlédl jistou úlevu... vsadím se, že si myslel, že jsem mu vracel tu noc stejným způsobem.

Maikey: "No tak hlavně, že si živej a zdravej, můžeme jít?"

Všichni jsme mu to odsouhlasili, tedy kromě Briana, který stále zarytě mlčel, a následně jsme popadli tašky, se kterými jsme se vydali do aut a nimi až na letiště. Připadalo nám, že jsme zabrali v našem počtu tak půl letadla a myslím, že vám ani nemusím vykládat, že Brian po celou dobu neřekl ani slovo... nemůžu uvěřit, že si on hraje na toho uraženého.

Jakmile jsme přistáli tak si nás na letišti vyzvedli nějací lidé nejspíš organizátoři, nebo něco podobného, toho šílenství a jakmile nám vysvětlili všechna pravidla, včetně toho, že nás po celou dobu budou sledovat kamery... což nás všechny dost zaskočilo, ačkoliv nás to asi mohlo napadnout, tak se s námi vydali do toho Strašidelného domu... a nebudu tvrdit, že nevypadal strašidelně. Už když jsme k němu přijížděli nesl se vzduchem takový nádech něčeho děsivého, naskakovala mi až husina...