Nový díl. - 12+
JUSTIN
Měl jsem na to pět dní a pořád jsem se nebyl schopný vzpamatovat z Brianova souhlasu, že tu šílenost opravdu podstoupí. Pořád nad tím musím přemýšlet, a buď to dojdu k závěru, že se Brian naprosto zbláznil z jeho blížících se narozenin anebo za tím bude něco víc, než dává najevo. Anebo jsem zkrátka už paranoidní a Brian souhlasil, protože si chce ten den pro jednou užít a zároveň mi chce udělat radost... což je dost nepravděpodobné. Ale pokud je tu alespoň minimální šance na to, že tohle opravdu vyjde podle představ, i když podle jakých představ, já ani nevím, co nás tam vlastně čeká, buď to tam fakt je tak dobré, že odtamtud s křikem utečeme anebo se ten dům opravdu přemění na dům hrůzy, až si tam všichni začneme lézt na nervy, ale pokud to přeci jen opravdu dopadne dobře - budu kluk štěstěny. I když to už vlastně jsem, když tak koukám na Briana, jenž leží pouze v trenkách na břiše v našem modrém saténovém povlečení... miliony kluků by zabíjelo, aby si tenhle pohled mohli vychutnávat, ale přes to jsem to já, komu to bylo dovoleno, můj život je jednoduše perfektní.
J: "Co děláš?"...Lehl jsem si na jeho nahá záda a líbal ho na lopatky.
B: "Ležím?"
J: "Vypadáš zadumaně... nad čím přemýšlíš?"
B: "Jestli mám sbaleno dost trenýrek, když se zítra ocitnu v tom domě hrůzy."
J: "Briane!"...Smál jsem se jako pominutý.
Dokud tohle všechno Brian bere s humorem, tak je to dobré znamení, horší to bude, až začne plivat oheň a odhánět mě od sebe, v tu chvíli to bude boj.
J: "Teď vážně, nad čím přemýšlíš?"
B: "Nad tím, že za dvě hodiny mám narozeniny."
Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že je pět minut před půlnocí, hned jsem si spočítal, že se v tom případě narodil za pět minut dvě ráno... asi jsem cvok, ale to, že mi tohle řekl, je velká věc, Brian se obvykle nesvěřuje.
J: "Tak v tom případě bychom si měli užít tvůj zbývající čas jako mladíka."
Brian mě překulil pod sebe a uraženě si mě prohlížel, zatímco já jsem se smál. Ale po chvíli jeho pohled zněžněl a jeho prsty si hrály s mými vlasy. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc ho vlastně miluju. A z jeho pohledu jsem věděl, že i on miluje mě.
Chvilku se na mě jen díval a pak se pomalu svým rty přiblížil k těm mým a natiskl je k nim, poté mi je zvlhčil jazykem a hned na to mě vášnivě, ale i přes to něžně políbil. Rozbušilo se mi srdce.
B: "Takže co si měl na mysli?"
J: "Hmmm... rád bych si zatančil. Takže Babylon?"
B: "Myslím, že mám lepší nápad."
Brian se zvedl a odešel z ložnice. Nechápal jsem, co jde dělat a pořád jsem vyčkával, co se stane. Když v tom se po loftu rozezněla hudba - ani rychlá ani pomalá, ani směšně romantická ani žádná divoká, prostě takový zlatý střed. Ihned jsem se vydal za ním...
J: "Co to má být?"
B: "Chtěl si tančit,"...Nabídl mi svojí ruku.
J: "Mhmmmhmm."
Chytil jsem ho za ní a on mě k sobě přitáhl. Následně mi dal ruce kolem ramen, já jemu kolem pasu a svoje čelo natiskl na to moje a následně jsme líně a ano asi i směšně romanticky tančili po loftu. Ta chvíle byla jednoduše... neuvěřitelná.
Maikey: "Ahoooj!"...Zničehonic se otevřely dveře a v nich stál on společně s Tedem a Emmettem.
Brian se ode mě tak nějak rychle odtáhl, bylo to divné, nikdy mu nevadilo, když nás někdo viděl tančit... jenže tentokrát to nebyl jenom tanec, tohle byla láska - láska ke mně, kterou se stále bojí dávat najevo, protože se obává toho, co by to znamenalo, toho, že by nakonec mohl skončit ublíženě a s výčitkami, že si vůbec dovolil se mnou takovéhle chvíle sdílet.
Maikey: "Sakryš, nerušíme?"
Ted: "Já myslím, že je očividné, že rušíme... takže můžeme zase jít? Rád bych se ještě vyspal, než strávím dvě noci v domě hrůzy."
Emmett: "Nikam, nikam!"...Zatáhl ho zase zpátky do loftu.
B: "Můžete mi říct, kdo vás vůbec zval?"
Maikey: "Dveře byly otevřené."
B: "Poznámka pro mě - nauč se zamykat ty podělaný dveře."
J: "Co tu vůbec děláte?"
Maikey: "No řekli jsme si, že když Emmett vymyslel takový úžasný dárek, že si alespoň užijeme poslední noc, než se s námi stane, kdo ví co."
Ted: "Mě do toho zatáhli, já se chtěl v klidu vyspat."
B: "To se máš. A tebe zval kdo?"...Obrátil svou pozornost na Emmetta.
Emmett: "To mě pořád nesnášíš?"
B: "Pořád."
J: "Dělá si legraci."
Emmett: "Nedělá."
B: "Správně, nedělám."
Ach jo, chudák Emmett, to já ho do toho v první řadě zatáhl a nakonec je to on, kdo dostává od Briana čočku. Ale hádám, že Brian se pro jednou snaží najít jiného viníka, než mě.
Maikey: "Můžeme se dostat k pointě - zajdeme k Woody's?"
B: "Když už jste tady... jdu se oblíct."
Brian se ztratil v ložnici a kluci se na mě hned vrhli jako supy na svou kořist... prý jak je na tom a zda pořád souhlasí, že pojede... přišli mi jak vyslýchací četa.
J: "Co kdybyste se zeptali přímo jeho?"
B: "Zeptali na co?"
Maikey: "Na nic!"
J: "Bože můj."
B: "Ani nechci vědět, o co jde. Takže jdeme?"
Ted: "Buďme tak hodní - těším se do postele."
B: "Třeba budeš mít štěstí a dneska do ní dokonce s někým půjdeš."
Ted: "Haha."
Musel jsem zakroutit očima stejně jako Ted, ale zároveň jsem byl rád, že Brian je pořád v celkem dobré náladě. Obávám se ale toho, co se bude dít, až nastane ta chvíle jeho narozenin.
B: "Doufám, že jste si vzali hodně peněz, vzhledem k tomu, že jsem oslavenec tak platíte."
Všichni jsme se na sebe zaraženě podívali, Brian nesnese, když za něj někdo zaplatí třeba jen nákup v supermarketu, přijde si pak poníženě, proto tenhle jeho přístup byl poněkud zvláštní. Ale nikdo nic nenamítal a všichni jsme začali objednávat ve velkém.
A pak to přišlo, bylo za pět minut dvě a všichni jsme se mu začali blahopřát, polibek od Maikeyho mě sice nepřekvapil, ale i tak jsem trochu žárlil. Nicméně polibek ode mě měl rozhodně větší hodnotu. Divil jsem se však, jak lehce to všechno probíhá, tohle nebyl Brian, jakého znám, ale nehodlal jsem si stěžovat, tohle si člověk musí užít, dokud to trvá.
Všichni jsme se pak přesunuli ke kulečníku a byla to opravdu zábava, dokud jsem si něčeho nevšiml - Briana sjížděl od hlavy až k patě nějaký trick a Brian sjížděl od hlavy až k patě jeho, v tu chvíli ve mně začaly ožívat všechny majetnické pudy.
J: "Nepůjdeme už domů?"...Pošeptal jsem mu do ucha.
B: "Dneska je můj velký den, musím ho pořádně oslavit."
J: "To můžeme spolu."
B: "Myslím, že jsme teď už slavili. Já to teď půjdu oslavit trošku jiným způsobem,"...Brian odložil svoje tágo a vydal se za svým trickem.
A já v tu chvíli pociťoval opravdu neskutečný vztek, ale zároveň i takový smutek... věděl jsem, že tohle nesouvisí jen s tím faktem, že právě teď zažívá ten příšerný pocit, kdy má za to, že jeho život skončil, protože je zase o rok starší, tohle souviselo především s tím, co se stalo v loftu - on jednoduše nechce být za toho, kdo miluje hluboce a trvale, on chce být za to, kdo ošuká vše, co se hýbe a to mu prostě nikdo nevezme, ani já ne.
Něco mi ale říká, že až za pár hodin překročíme práh toho Strašidelného domu, tak speciální efekty nebudou to, čeho bychom se měli bát.
No comments:
Post a Comment