Nový díl.
JUSTIN
Celej den mi bylo tak špatně, že jsem myslel, že se každou chvíli pozvracím. Bylo to totiž oficiální - Brian už ví, že něco plánuju a je rozhodnutý ze mě za každou cenu dostat co. Ale jak mu to mám asi říct? Vždyť je to k smíchu, no ono to asi k smíchu být má, to je podle mě celá pointa toho názvu Strašidelný dům... protože, jak se člověk má bát toho všeho, co tam ti lidi nastražili, jen aby ho přiměli odtamtud utéct se staženými půlkami a zaplatit jim balík peněz, protože to tam nevydržel až do konce, když ví, že všechny ty lekačky tam nejsou skutečné, ale jen prostředkem k tomu si vydělat a pár lidem způsobit infarkt? Toho se může bát jedině pako. Protože opravdu pochybuji, že je to tam tak strašidelné, abych utekl a pak platil. Jak říkám - je to k smíchu. Takže ve výsledku tu opravdu jde o tu zábavu, o to, že můžeme zažít něco bláznivého, na co budeme nejspíš vzpomínat až do konce života a rád bych to prožil se svými kamarády a s Brianem, fakt moc rád a myslím, že kdyby to přišlo v jakoukoliv jinou dobu v roce, tak by i Brian nakonec souhlasil, i on se umí bavit, když zapomene na ty svoje zábrany, ale tady jde o jeho narozeniny, o to, že tohle je "dárek" pro něj a o to, že vím, že on nesnáší, když se na jeho narozeniny něco plánuje, proto je asi jisté, že až za hodinu přijdu domů, Brian mě tam zabije, ať už proto, že mu nedám vysvětlení anebo proto, že mu ho dám. Strašidelný dům mě čeká již dneska a to v loftu.
Debbie: "Asi bys měl vědět, že jak tu Brian ráno byl, tak jsem mu něco prokecla..."
J: "Cože? Jak ty to víš? Emmett to řekl i tobě?"
Debbie: "Neřekl mi nic, já jen odposlouchávala, když se tu překřikovali. A je to šílený, i když přišel s tím Emmett, takže to asi nikoho nemůže překvapit, ale... myslím, že byste si to mohli opravdu užít a přesně to jsem Brianovi řekla, i když on ani neví, o co jde... ale já myslela, že už to ví, takže proto jsem tak nějak prokecla... já vlastně ani nevím, co jsem prokecla... jen ví, že to vím a to ho vytáčí ještě víc."
J: "Tohle snad není pravda. Jak jsem to mohl Emmettovi dovolit?"
Debbie: "Dobrá otázka. Asi si byl vážně zoufalý."
J: "No to jsem byl."
Debbie: "Ale tak kdo ví, třeba Brian překvapí."
J: "Vážně?"...Nadzdvihl jsem obočí.
Debbie: "Jo rozhodně tě zabije."
J: "Skvělý,"...Složil jsem se na barovou židli.
Já se fakt asi zblázním! Právě teď bych snad byl i rád za to, aby existovalo něco jako Strašidelný dům, kde opravdu straší, a já bych umřel na infarkt, protože i to je lepší, než právě teď čelit Brianovi.
Debbie: "Fakt by mě ale zajímalo, kdo něco takového vymyslel."
J: "Někdo, kdo chce z lidí tahat peníze a doufá, že se na to přihlásí někdo, kdo věří v duchařiny a podělá se tam strachy, což zapříčiní, že zdrhne a bude platit... což u nás nehrozí, takže aspoň nějaké plus."
Debbie: "No, aby ses nedivil, třeba to tam mají vymakaný."
J: "I kdyby, není to skutečné. To, co je skutečné, je Brian a jeho odhodlání ze mě dostat i to, co nevím."
Jsem si dost jistý, že i to ze mě dostane, až mi bude vyhrožovat smrtí anebo minimálně vyhazovem. Fakt proč se nikdy nepoučím a jeho narozeniny neignoruju, jako to dělá on? Všichni bychom byli šťastní a neměl bych důvod bát se o život. Jenomže já jsem já, já prostě vždycky musím ignorovat Brianovo přání a udělat si to po svém, protože si myslím, že Briana změním alespoň v něčem, že ho přiměju oslavovat jeho vlastní narozeniny s radostí... už bych se měl, sakra, poučit!
Debbie: "Heleť, prostě to Brianovi řekni a bude to. Co nejhoršího se může stát? Pošle tě s tím někam."
J: "Jo anebo mě pošle někam a to doslova. Mám to u něj rád, a i když vím, že to nikdy nepřizná, jsem si dost jistý, že spolu bydlíme a chtěl bych, aby to tak i zůstalo."
Debbie: "Věř mi, že kdyby tě vyhodil, tak by potrestal akorát tak sám sebe... i on chce, aby si u něj zůstal, jen to nikdy neřekne."
Musel jsem se usmát, i když v hloubi duše vím, že to tak je, tak slyšet to od někoho je jednoduše pocit k nezaplacení. Ovšem, že bych to raději slyšel z jeho úst, ale nemůžu být chamtivej, tentokrát mi bude bohatě stačit, že mě nezabije.
Debbie: "Tak se utíkej ještě na chvíli odreagovat k práci a pak zatni zuby a jdi mu to říct."
J: "Ach jo. Radši počítej s tím, že dneska spím u tebe."
Debbie: "Tvůj starý pokoj na tebe bude čekat."
J: "To mě mělo povzbudit?"
Debbie: "Promiň."
Když i Debbie si myslí, že budu potřebovat svůj starý pokoj u ní doma tak už asi není o čem pochybovat, Brian mě dneska rozhodně pošle do prdele.
Jakmile odbyla 6 hodina, odložil jsem zástěru, vzal si bundu a pocitem naprosté bezmoci jsem se vydal pomalým tempem domů. Tak pomalým, že bylo dost pravděpodobné, že tam dorazím až zítra, ale tím líp pro mě.
"Justine?!" počkat, počkat, zdá se mi to nebo fakt slyším někoho volat moje jméno? Ihned jsem se ohlídl za sebe a to, co jsem uviděl, mi zastavilo srdce - Brian v autě.
J: "Kde se tu bereš?"...Opatrně jsem k němu přišel.
B: "Nastup."
J: "Já se asi projdu."
B: "Justine,"...Přecedil.
J: "Eh,"...Zašklebil jsem se a pak jsem s velkou neochotou nastoupil.
Brian následně rozjel auto a já jsem si představoval všechny hrůzné scénáře, jak mě veze někam na smrt. Bylo by super, kdyby to aspoň bylo rychlé, když už nic.
Jenže pak jsme zastavili před naším domem a nic se nedělo, Brian dál seděl a já se na něj neodvážil ani podívat, za to jsem ale cítil jeho propalující pohled na sobě.
B: "Justine?"
Polkl jsem a následně jsem s obavami otočil hlavu k němu a dostal jsem infarkt, fakt přísahám, že dostal! Brian v ruce držel ten podělanej letáček, co jsem měl schovanej v kapse, něco mi říká, že už tam není.
J: "Co to je?"...Předstíral jsem naprostou nevědomost.
B: "To jsem našel doma. Pak jsem s tím jel za Maikeym, který mi následně dost neochotně vysvětlil, o co jde."
J: "Shit."
Opravdu! Shit! Na tohle jiný výraz neexistuje. Teď už můžu jedině čekat na to, až mi řekne, že jsem úplnej idiot a že nechápe, jak si můžu myslet, že na něco takového přistoupí... i když poznatek, já si to nemyslím, já vím, že na to nepřistoupí, jen v to doufám. Ale teď už je to asi jedno, že?
No comments:
Post a Comment