Nový díl.
JUSTIN
Tak za prvé, od kdy já s tím Emmettovo šíleným nápadem souhlasím? Pokud vím, tak do teď z toho mám tak akorát nervy a nevím, co si počnu. A za druhé, musel to klukům vyslepičit takhle brzo? Ovšem, že musel, vždyť je to Emmett! Ale zatraceně, nechtěl jsem, aby to někdo věděl dřív, než to bude vědět Brian, což by bylo až za hodně dlouhou dobu, protože dřív bych se k tomu neodvážil, takže pravděpodobně až v den jeho narozenin, což je sice asi normální, dávat dárek na narozeniny... ale všichni víme, že tohle není normální dárek, tohle je dárek, na který se člověk musí připravit, ale když nejsem připravený ani já, jak pak může být připravený Brian? Vlastně on připravený být nemusí, on nás s tím pošle do prdele, dřív než mu řeknu nějaké detaily a ještě se mi vysměje. I když soudě z jeho momentálního výrazu mám pocit, že mě spíš zabije, pokud mu honem rychle nevysvětlím, o co tu, sakra, jde!
B: "Nechcete mi někdo, kurva, vysvětlit, o co tu jde?"
Maikey: "Musím do krámku."
Ted: "Mám něco na práci."
Emmett: "Právě jsem si vzpomněl, že mám něco domluveného."
Všichni tři se zvedli a rychlostí kulového blesku opustili jídelnu, zatímco já jsem za nimi koukal s výrazem naprostého zoufalství a bezmoci! Jak mě v tom mohli nechat?!
B: "Justine?"...Přecedil přes zuby.
J: "Ehm?"
B: "Mluv - hned."
J: "Já... eh... jde o to, že... jak bych to řekl?"
Debbie: "Sunshine!"
Bože, ty tam nahoře asi opravdu jsi! Protože právě teď si mě zachránil před jistou smrtí, Brian by mě zabil, kdyby zjistil, o co jde. No zabije mě stejně, až to zjistí, ale hlavní je, že to nebude v tuhle minutu.
J: "Ano, Debb?"
Debbie: "Když už sem ten tvůj krásnej zadek přišel, nechceš si vzít zástěru a pomoct mi? Dnes jsem tu sama."
J: "Jo - jasně, s radostí."
Debbie: "V životě jsem tě neviděla tak šťastného, že musíš makat."
J: "Právě teď jsem nejšťastnější."
Vážně - jsem ten nejšťastnější! Protože dokud budu nucen udřít se tu k smrti, nebudu muset čelit Brianovi a vysvětlování toho, co Emmett vymyslel, protože jsem ho o to já požádal, tedy nepožádal jsem ho konkrétně o tohle, já chtěl normální dárek a ne strávit víkend v domě hrůzy, protože si myslím, že toho bych se dočkal, aniž bych musel někam jezdit, pokud přijde na Briana a jeho narozeniny, ale ať už tak nebo tak, za tohle všechno můžu já - já chtěl dárek, na který Brian nezapomene a já chtěl, aby ho zařídil Emmett, takže tu jde o můj život a ten já mám rád, proto se Brianovi musím jednoduše vyhýbat, nejlíp navždy.
B: "Justine?"...Tomu říkám navždy.
J: "Briane, Debb potřebuje, abych jí pomohl, takže pokud mě omluvíš..."
B: "No to teda neomluvím, musíš mi to vysvětlit - ať už to bylo cokoliv."
J: "Já... fakt nemůžu. Miluju tě."
Otočil jsem se s tím, že si dojdu rychle pro zástěru a budu dělat cokoliv, abych se nezastavil a nebyl nucen s ním mluvit. Jenže když mi došlo, co jsem mu řekl, musel jsem se zhluboka nadechnout a přivřít oči... on ví, že ho miluju, ale nesnáší, když mu to říkám - tedy takhle, on to má rád, jen mu dělá problém to zpracovat a reagovat na to nějak normálně, tedy stejnou odezvou a proto to jsou pro něj muka a dovedu si představit, že zvlášť teď, kdy chce být víc, než kdy jindy za toho single alfa samce, co ošuká vše, co se hýbe, nestojí o to, abych mu připomínal, že single rozhodně není.
BRIAN
Ach jo, já ho snad přetrhnu, přetrhnu ho jako hada. Prý, že vůbec nic neplánuje, že mu můžu stoprocentně věřit. Ten malej proradnej zmetek! A dokonce do toho zatáhl i ty tři paka, i když se zdá, podle jejich slov, že Maikey ani Ted z toho nejsou dvakrát nadšení, takže o to víc chci vědět, o co, sakr,a jde, protože pokud jde o plánování tajných narozeninových oslav, jsou obvykle všichni celí žhaví je uspořádat, aby mě tím vytočili a pokud jsou teď ti dva proti - no tak to musí být hodně zlý a Justin mi to ani nechce vysvětlit... jo rozhodně ho přetrhnu!
Debbie: "Hodláš tady stát ještě dlouho s tím vražedným výrazem nebo si sedneš a dáš si něco?"
B: "Sednu, ale dám si jenom kafe."
Debbie: "A sendvič."
B: "Řekl jsem, že chci jenom kafe."
Debbie: "A já řekla, že si dáš sendvič, ta tvoje hladovka mě leda tak vytáčí."
B: "Fajn, dám si sendvič."
Zdá se, že jsem to vzdal až moc snadno, ale to jen proto, že přes hlad pomalu ani nevidím, fakt bych to s tím neměl přehánět, ale to ten můj mozek, který si stojí za tím, že když budu jíst, bude ze mě sádelnatá koule, o kterou už nikdo ani nezavadí pohledem... a především, o kterou Justin ztratí zájem. I když toho bych teď nejradši zabil.
Debbie: "Tady to máš."
B: "Díky."
Čekal jsem, že zase odejde a nechá mě v klidu existovat, zatímco budu hledat příležitost k tomu odchytit si Justina, ale to by to pak nebyla Debbie, že?
B: "Potřebuješ něco?"...Zírala na mě jako bych byl z jiné planety.
Debbie: "Justin už ti to řekl, že?"
B: "Ty to víš?!"
Debbie: "Nešlo kluky přeslechnout... a i když souhlasím, že je to naprosto šílené, vlastně by mě zajímalo, kde na to přišli ti, co to vymysleli, ale ve výsledku byste si to mohli opravdu užít."
B: "Debb, asi bych ti měl říct, že vůbec nic nevím."
Debbie: "Do prčic."
B: "A teď mi řekni všechno, co víš ty."
Samozřejmě! Debbie zničehonic musela jít vyřizovat asi milion objednávek, jak zajímavé. Proč mi přijde, že se proti mně všichni spikli v tom nejhorším období mých narozenin? A proč se vůbec narozeniny řeší, koho, sakra, zajímá, že se ten den narodil? Já se narodil lidem, kteří mě ani nechtěli a následujících 14 let jsem nezažil ani jednu jedinou oslavu, takže ve mně nenarostla žádná potřeba tenhle den slavit, to až pak Debbie měla za potřebí z toho dělat vědu a postupně se přidali všichni, zvlášť když se ze mě stal hajzl a oni měli tu potřebu si mě dobírat... jenže pak se stal Justin, který si myslí, že z toho dne musí udělat něco speciálního, abych si to užil, abych měl pěkné vzpomínky, abych oslavil tu svátost svého narození a i když se mi možná líbí, že je na světě člověk, kterému na mně tolik záleží, tak to nemění nic na tom faktu, že o to zkrátka nestojím, já nechci oslavu a ani nic jinýho, co Justin plánuje!
B: "Justine..."
J: "Briane, já fakt nemůžu mluvit, je tu hrozně moc lidí..."
B: "Jo to vidím, asi tak deset a o osm z nich se stará Debb."
J: "I dva zaberou hodně času."
B: "Chci ti jenom říct, že tě teď nehodlám zpovídat..."
J: "Vážně?"...V jeho očích se blýskala úleva.
B: "Ale večer..."
J: "Večer?"
B: "Mi to všechno vysvětlíš nebo si mě nepřej."
Myslím, že se orosil i na zadku, ale to mi bylo jedno, myslel jsem to vážně - jestli mi večer nevysvětlí, o co, sakra, jde, tak to pro něj nebude mít ani trochu dobré následky. Tentokrát nehodlám podstoupit nic ani trochu vzdáleného s oslavou mých narozenin, ať už je to cokoliv!
No comments:
Post a Comment