Nový díl.
BRIAN
"Ahoj," ozvalo se najednou z úst člověka, jehož jediného jsem tady vážně nečekal, to spíš nějakou živou mrtvolu - vy víte, jak to myslím. Ale jeho jsem fakt nečekal. Teď už jsem jen očekával ten nálet nadávek, co pro mě má připravený nebo snad jeho pokus o to mě zabít, ale ani jedno stále nepřicházelo. Místo toho se na mě jen díval, byl jsem nahý, podotýkám, a asi čekal na to, co vypadne ze mě, jenže mě leda tak dál cvakaly zuby a můj mozek už byl natolik zmrzlý, že bych mu nedokázal nic říct, ani kdybych věděl co.
J: "Tak já asi začnu - to, co jsem včera řekl... já to tak nemyslel."
Ale myslel! A my oba to víme. A já ti bohužel musím dát za pravdu, i když se mi to ani trochu nelíbí, nejsem zvyklý, že má pravdu někdo jiný, než já, ale tady je to víc než jasné.
Jenže ani tak nevím, co mu říct, nejsem ten typ, co mu to odkývá a pak se bude chovat jako ten nemilejší člověk na světě... to bych nedokázal ani kdybych zrovna včera neměl narozeniny, natož teď, když se stále vzpamatovávám z toho faktu, že jsem o rok ve všem horší.
B: "A?"
Tak fajn, mohl jsem říct alespoň nějakou smysluplnou větu, ale tohle bylo bohužel to jediné, co jsem v tu danou chvíli dokázal... a radši bych se snad propadl do pekla, i když moment - v tom už jsem.
J: "No myslel jsem, že bys to měl vědět, protože se mi nelíbí, jak to teď mezi námi je... jsme tu, abychom oslavili tvoje narozeniny, tohle je můj a vlastně i Emmettův dárek a chci, abychom si ho užili, i když je to sebevíc nemožné... ale umírám, když se tě nemůžu dotýkat... líbat tě."
Nebýt tvrdej už z toho faktu, že je tu taková kosa, tak teď bych rozhodně měl problém. Slyšet tahle slova z jeho úst je snad to nejlepší, co může být, je to jako droga... ale zároveň je to pro mě to nejhorší, protože nejsem schopný reagovat tak, jak bych měl.
B: "To ty si ten, kterej tu našlapuje kolem mě... kvůli ničemu."
Tak teď jsem snad i slyšel, jak mu tep vystřelil až ke stropu, nemluvě o tom, jak rychle nabral červenou barvu. Mít jen trochu odvahy tak mě na místě zabije.
J: "Ty si takovej vůl, že to ani není možný,"...Odešel a hlasitě za sebou zabouchl dveře.
Divím se, že kolem nespadala omítka. A i když si jsem vědom, že jsem opravdu neskutečný vůl, tak je mi líto - ovládat to prostě nedokážu, i když bych mu nejradši řekl, jak moc ho vlastně... vy víte co.
"Kurva!" ulevil jsem si, když na mě začaly dopadat první kapky té ledové vody, to fakt bylo neskutečně ledové, ledovější než led, pokud to vůbec jde, ale očividně jde! Tohle byla doslova ta nejrychlejší sprcha v mém životě.
B: "Já chci domů,"...Vrátil jsem se zpátky k ostatním.
Ted: "Studený, co?"
B: "Le-ledový."
Ben: "Neměl si chodit sám."
Maikey: "Přesně."
Nadechoval jsem k odpovědí, ale když jsem následně zahlédl Justina všechna touha po tom říct něco sarkastického byla pryč... tentokrát jsem v jeho výrazu neviděl naštvání, ale smutek a v tu chvíli jsem pochopil, že jsem to fakt podělal.
JUSTIN
Kdybych z té koupelny neodešel tak přísahám bohu, že bych ho minimálně propleskl! Jak může být někdo tak ignorantskej a arogantní? Že prý kolem něj našlapuju kvůli ničemu... no je to možný?! Já se tu jak debil několik týdnů stresuju, že pro něj nemám dárek a že bude opět na svoje narozeniny v depresi, protože nebude mít pocit, že by měl něco, kvůli čemu by měl mít taky radost a on se mi nakonec za to všechno odmění tím, že vyšuká mozek nějakému bezcennému trickovi, pak se chová jako vůl a ve finále jsem to podle něj já, kdo se chová přehnaně, aniž bych měl důvod? Já z tohohle domu chci pryč a to okamžitě, s ním tu nebudu ani, kdyby nevím co!
Maikey: "Jsi v pohodě?"...Přišel za mnou s výrazem naprosté zvědavosti.
J: "Jsem,"...Odsekl jsem.
Maikey: "Tak jinak - jste v pohodě?"
J: "Vidíš, ne?"
Maikey: "Vidím to, jak ty se na něj radši ani nepodíváš, zatímco on tě pořád propaluje zoufalým pohledem."
J: "Je to idiot."
Maikey: "Páni, on tě fakt musel naštvat."
J: "Chápeš, že jsem se mu šel omluvit za to, že jsem včera řekl to, co jsem řekl a že jsem mu prakticky lezl do zadku, ačkoliv on za tohle může? A víš, co udělal? Řekl, že jedinej, kdo tu dělá scény, jsem já."
Maikey: "Ouch."
Myslím, že Brian pochopil, že se bavíme o něm, protože se k nám začal až příliš přibližovat, proto jsme tu konverzaci utnuli dřív, než by měl důvod mě opět obvinit z toho, že něco dělám špatně.
A následně se kluci rozhodli udělat to, co jsme nemohli udělat včera - najít si nějaké ložnice a v tu chvíli začala ta pravá zábava. Bylo jasné, kdo s kým má být, ale já ani za boha nechtěl být s ním. I kdybych měl zůstat sám v nějakém pokoji a klepat se tam strachy tak ať, jenom ne s ním!
Maikey: "Bene, tahle vypadá úžasně! Rychle sem pojď."
Hned jsem viděl, jak se tam Ted s Emmettem rozeběhli div se nepřizabili, asi doufali, že se jim podaří utrhnout si jí pro sebe, jenže Ben byl nakonec přeci jen rychlejší a s Maikeym za sebou hned zavřeli dveře... ani nechci vědět, co tam hned dělali, myslím, že tentokrát by jim nevadily ani kamery.
J: "To vám nějak nevyšlo."
Emmett: "Haha."
Ted: "My jsme spíš zvědaví, jak to uděláte s Brianem... jste na ostří nože."
Emmett: "Ti dva jsou vždycky."
Je až smutný, že to je vážně pravda, my jsme opravdu na ostří nože pořád... a štve mě, že nejsme schopní s tím něco udělat... ehm, že Brian není schopný s tím něco udělat, to on je tu tím největším problémem.
Emmett: "Teddy, pojď sem, tahle ložnice je parádní."
Ted: "Už běžím."
V tu chvíli jsem si uvědomil, že jediný Brian tady nepoletuje jako blázen a nepokřikuje, že našel báječnou ložnici, když nad tím tak přemýšlím... kde, sakra, je?
J: "Do háje!"
Dostal jsem doslova infarkt, když jsem konečně otevřel dveře v naději, že je to nějaká použitelná ložnice a našel jsem tam nečekaně nakvartýrovaného právě Briana!
B: "Tahle je moje."
J: "Neboj se, nemám v plánu ti tu překážet."
B: "Skvělý."
Ježiš já bych ho praštil nezavřít za sebou rychle dveře. Tohle snad ani není pravda, on si na toho blbečka hrát nepřestane... i když on si na něj nehraje, on jím je, to si přiznejme.
Musel jsem chvíli jenom stát, abych se vzpamatoval a nešel ho zpátky zabít. Když v tom jsem si všiml dalších dveří přímo naproti a když jsem je otevřel, našel jsem celkem obstojně vypadající ložnici... štval mě fakt, že jsem hned naproti Brianovi, ale vzhledem k tomu, že jsem rozhodnutý tu už moc dlouho nebýt, je to asi fuk.
Maikey: "Páni, našel sis dobrou ložnici."
J: "Jop, přímo naproti Brianovi."
Maikey: "Počkat, vy máte každej svojí?"
J: "Ty si všímavý."
Maikey: "Měli byste se udobřit, ale vážně."
J: "Já se snažil, on nemá zájem... a já už na to kašlu."
V tu chvíli jsem se podíval za Maikeyho a uviděl jsem Briana, který zrovna vycházel ze své ložnice a opět překvapivě slyšel každé slovo, co jsem řekl... ale koho už to zajímá?
Maikey: "Teď to bude asi ještě horší,"...Oznámil, když byl Brian z doslechu.
J: "Mně už je to jedno."
Maikey: "Ale není a ty to víš."
J: "Jasně, že není... ale štve mě, že jemu to jedno je."
Maikey na mě ještě zkusil nějaké povzbuzující řeči, ale ani to nezabralo, stejně jsem si pořád stál za svým a to tím, že mě Brian neskutečně štve a že tady s ním nechci být.
Nakonec, i když přes mojí velkou neochotu, jsme se pustili do takové další menší oslavy, díky bohu jsme ještě našli nějaký alkohol a ten mi pomohl otupit smysly. Ačkoliv ty jsem ve finále opravdu potřeboval, poněvadž opět nastala tma a to nevědomí, co se bude dít tuhle noc. A když jsem nakonec skončil sám ve své ložnici s pocitem, že kolem mě stojí lidi a že každej zvuk, co tenhle dům vydal, patří nějakému duchovi, jsem došel k závěru, že teď je ten správný čas se sebrat a jít pryč, i když si to od kluků asi pořádně vyžeru. Proto jsem sebral svých pět švestek a vydal jsem se k odchodu... a asi ani nebudete věřit tomu, jakého šoku a zároveň překvapení se mi dostalo, když jsem otevřel dveře své ložnice...
No comments:
Post a Comment