Nový díl.
BRIAN
"Fuck," tolik k tomu, že můj odchod bude rychlý, tichý a nepostřehnutý. Místo toho teď stojím tváří v tvář Justinovi, který je hlavním důvodem toho, proč jsem se odtud chtěl dostat za každou cenu. Nejen, že on mi dal jasně najevo, že už nemá zájem o to se se mnou nějak udobřovat, přeci jen to i řekl a to přímo Maikeymu, ale stejně tak já už nemám zájem se dívat na to, jak si přeje, abych tu nebyl, nikdy bych to nahlas nepřiznal, ale ničí mě to a proč tu zůstávat zvlášť když tu sám být nechci. Ano jsem bezohledný hajzl, který myslí jenom na sebe, ale to neznamená, že bych nedal cokoliv za to, abych mu byl schopný dát to, co tolik chce - láskyplný vztah. Prostě toho ale nejsem schopný. Jediné, co můžu udělat, je zkrátka odejít, nechat ho, aby si rozmyslel, co vlastně chce a pak čekat, na to, jak se vyjádří, jenže teď se zdá, že můj útěk opravdu nebude možný. I když počkat, proč on má v jedné ruce svůj batoh a v druhé svíčku stejně jako já a jde někam uprostřed noci?
B: "Někam razíš?"...Neodolal jsem ironii.
J: "A ty?"
B: "Jen jsem se... šel podívat... na prostory... tohohle domu, abych... fajn, mám v plánu zdrhnout. Teď ty."
J: "Plánuju to samý."
Nemohl jsem si pomoct, ale v tu chvíli jsem se zkrátka začal smát. Nikdy by mě nenapadlo, že oba dva budeme v tu samou chvíli dělat úplně to samý vzhledem k tomu, že jsme si určitě oba přáli, aby to ten druhý nevěděl, dokud odtud nebudeme na míle daleko pryč.
J: "To jsem tě tak pobavil nebo máš záchvat?"
Fajn, to jsem si asi zasloužil. Ale ačkoliv budu nejspíš znít jako blázen, tak zrovna v tuhle chvíli jsem chtěl udělat jenom jedno a to ho hned políbit, i kdyby mi měl dát facku.
J: "Co to děláš?"...Zalekl se, když jsem se k němu začal přibližovat.
Chtěl jsem mu na to říct, že dělám to, co chci udělat už od chvíle, kdy jsme sem přišli, ale zrovna když jsem byl těsně u něho, se ozvala taková rána, že jsme oba hrůzou nadskočili.
J: "Co to, sakra, bylo?"
B: "Výbuch bomby, pravděpodobně."
J: "Tenhle dům je hroznej."
B: "Představ si, jaké to je, když je to tvůj narozeninový dárek."
J: "Heleť to, že jsem tvoje narozeniny ještě zhoršil, jsem pochopil už dávno, nemusíš mi to pořád předhazovat."
B: "No tak to se ti omlouvám, že jsem si vůbec dovolil něco říct."
J: "Ty jsi vážně takovej paličatej mezek, že to snad ani není možný... tahle konverzace nestojí ani za ty kalorie, co u ní spálím."
B: "Nápodobně!"
Oba jsme v tu chvíli ztichli a jen jsme na sebe koukali se stejnými vražednými výrazy, tohle byl ten moment, kdy se buď schylovalo k vášnivému polibku, nebo ke vzteklému otočení a odchodu, pořád jsem doufal v to první, ale to podle mě nehrozilo. A pak se najednou zničehonic začaly otřásat dveře kolem nás a chodbou se prohnal studený vítr a my oba zahučeli do Justinovy ložnice.
Opřeli jsme se o dveře a ani jeden jsme nic neříkali, bylo to fakt trapný, myslím, že oba jsme se styděli za to, že jsme podělaný kvůli nějakému starému domu a ten druhý fakt byl ten, že jsme se spolu ještě schovávali i přes to, že ani ne před pěti minutami jsme se pohádali.
J: "Ty si vážně chtěl odejít?"
B: "To ty taky!"...Bránil jsem se.
J: "Jo, protože jsem myslel, že ti aspoň nebudu otravovat život, stejně mě v něm nechceš, takže..."
B: "To si vážně myslíš?"
Upřímně? Vůbec nechápu, jak jsem něco takového mohl vyslovit nahlas, původně to byla jenom má myšlenka, která se jako vždy neměla dostat na povrch a teď tu stojím, koukám na Justina, který je šokován mými slovy a čekám na tu spoušť, co bude následovat.
J: "Mám si snad myslet něco jiného?"
Jop. A je to tady. Teď se mě bude nějak psychologicky snažit přimět k tomu, abych čelil svým citům, zatímco ve mně to bude vřít a budu hledat způsob, jak odtud rychle zmizet. Což vlastně můžu...
B: "Já radši jdu,"...Vzal jsem za kliku... a ta se ani nehnula. Co to, sakra, je?
J: "Co je?"
B: "Ty dveře nejdou otevřít."
J: "Co?"
B: "Že nejdou otevřít."
Justin mě hned v podstatě odstrčil a začal s nimi zápasit sám, musel jsem žasnout nad tím, jak mi nikdy není schopný věřit, když říkám, že to nejde. Třeba jako když řeknu, že nedokážu být jako nějaký podělaní heteráči, co svoje city vyjadřují na potkání, neumím to a ani nechci.
J: "Co budeme dělat?"
B: "Můžeš zkusit volat o pomoc, ale jsem si dost jistý, že nás nikdo nezachrání."
Šel jsem se posadit na postel, zatímco Justin dál zoufale zápasil s klikou, po chvíli jsem se musel začít smát, on se prostě nevzdá, i když ví, že je to beznadějný... asi jako já, jsem beznadějný případ.
B: "Už si skončil?"...Zeptal jsem se, jakmile přestal.
J: "Aspoň někdo se nás odtud snaží dostat."
B: "Myslím, že je to bez šance, tak nač se snažit?"
J: "Hádám, že tohle je tvoje motto, co?"
No jasně! A je to tady zase, opět budeme řešit mě. Proč se vždycky všechno musí stočit ke mně a mojí neschopnosti vést s ním normální vztah? Nejspíš proto, že je to u nás jednoduše na denním pořádku.
J: "Co si tím myslel?"
B: "Čím?"...Nadzdvihl jsem obočí.
J: "Ty víš,"...Ano vím, bohužel.
B: "Nic jsem tím nemyslel."
J: "Tak proč si to říkal? Musí to mít důvod... ty mě ve svém životě chceš?"
B: "Ach můj bože."
J: "Ten tu není, ale já jo."
B: "Nemůžeme jít radši spát, stejně dneska nikam nepůjdeme."
J: "Možná je to osud, ty dveře se zasekly, abychom si mohli promluvit."
B: "To je podle tebe osud?"
J: "Možná."
Ach jo, ten kluk je opravdu tak moc naivní, že to snad ani není možný, on ve všem vidí věci, které tam ani nejsou... a vlastně proto se s ním cítím tak dobře. Protože díky němu zapomínám na všechny ty hnusný věcí, co se mi v životě staly.
B: "Myslíš, že kdybych tě ve svém životě nechtěl, tak v něm jsi?"...Najednou jsem to ze sebe začal sypat, že ani nevím jak.
J: "Asi ne."
B: "Tak vidíš. Nebaví mě ti pořád dokazovat, že o tebe stojím, že mi na tobě záleží... pokaždý, když udělám něco špatně nebo podle tebe špatně, tak je z toho hned konec světa a zas a znova po mně chceš, abych ti něco dokazoval... je to k zbláznění."
J: "Takhle jsem to nikdy nevnímal."
B: "Protože jsi to ty, pro tebe je svět pořád růžovej a myslíš si, že všechno bude tak, jak chceš ty, ale nebude, musíš ho přijmout takový, jaký je... a i to, co ti dávám, protože víc ti dát nedokážu a pokud ti to nestačí tak oba víme, že nemáme zámek na dveřích."
J: "No teď tak trochu jo."
B: "To je fakt,"...Oba jsme se zasmáli, jaká úleva.
J: "Ale máš pravdu, ty jsi jaký jsi a nemůžu tě změnit, vlastně ani nechci, jen je pro mě prostě někdy těžký respektovat to, co děláš."
B: "Je pravda, že někdy dělám věci, aniž bych o tom vůbec přemýšlel... ale nikdy není mým záměrem ti ublížit."
Nechápal jsem, jak je možné, že tohle všechno dokážu říct nahlas, ale z nějakého mně neznámého důvodu to byl fakt dobrý pocit.
J: "Já vím,"...Posadil se vedle mě a chytil mou ruku.
B: "Tak si přestaň myslet, že tě ve svém životě nechci."
J: "Přestanu."
B: "Fajn."
Teď už mi jednoduše nic nebránilo v tom ho políbit, řekl bych, že i on v to doufal, proto se ani trochu nebránil a naše polibky ještě prohloubil.
Bylo to opravdu strašidelné, ale v ten samý moment se dveře od ložnice otevřely, oba jsme v tu chvíli zatrnuli. Tenhle dům je fakt děsivej.
J: "Nevím jak ty, ale já už tu nechci být ani minutu."
B: "Jdeme, hned."
Oba jsme se sebrali, vzali jsme naše věci a pak jsme odtud se smíchem doslova utíkali, se smíchem především proto, že jsme umírali nad představou, jak se asi budou tvářit kluci, až ráno zjistí, že my tam nejsme.
No comments:
Post a Comment