BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
O týden později
Všichni budete určitě velmi překvapení při zjištění, že právě teď sedím u Woody's a liju do sebe jednu skleničku za druhou. Vlastně to dělám celý týden každý den od rána do večera. Hurá, Justin Taylor to opět dokázal! Zasloužil by si za to metál! Opět mě dostal na samotné dno, opět mi zlomil, vyrval, zadupal srdce. Ale i přes to se tentokrát cítím jinak, předtím jsem jednoduše chtěl zmizet, všem se vyhýbat a na všechno zapomenout, tentokrát ne, tentokrát vím, že takhle už k tomu přistupovat nemůžu. A ač to bude asi k neuvěření část mě pořád chce bojovat o ten kus blonďatého zadku... ne, o tu velkou část mého života, kterou Justin představuje. Proto každý den po tom, co jsem už perfektně nalitý, beru telefon a volám mu, nechávám mu vzkazy v naději, že zrovna tenhle vzkaz ho přiměje se vrátit, že zrovna tenhle hovor vezme a já uslyším jeho hlas, že zrovna tenhle hovor všechno změní. Jenže... opět ho nezvedl.
B: "Další,"...Mávl jsem na barmana.
Ted: "To by stačilo,"...Dotkla se mě jeho ruka.
Podíval jsem se na něj a věděl jsem, že jsem toho dneska vypil už dost. Protože jinak nejde vysvětlit to, že tu právě teď je a mluví na mě.
B: "Tede, jsi to ty?"...Se smíchem jsem do něho šťouchl.
Ted: "Bohužel... i když možná bohu dík, pokud se chceš dožít rána."
B: "A to je právě to, já ani nevím,"...Zasmál jsem se.
Ted: "Tak jo, jdeme,"...Začal mě zvedat.
B: "Kam?"
Ted: "Někam, kde se z toho vyspíš. Kde máš klíčky?"
B: "Hmmmm... tady,"...Vylovil jsem je z kapsy a dokonce dobrovolně mu je předal.
A pak už jen vím, že nic nevím, najednou prostě byla tma a já se probudil až další ráno s hlavou bolavou jako střep. Doslova peklo na zemi! A rozhodně jsem nebyl u sebe doma a soudě podle okolí jsem nebyl ani v zamilovaném hnízdečku lásky Teda a Blaka.
Ben: "Dobré ráno."
B: "Profesore?"...Dost zaskočeně jsem zamrkal.
Maikey: "Ahoj, Briane."
B: "Maikey?"
Tak jo, tohle mi hlava vůbec nebere, nejen, že se nacházím doma u těch dvou, ale co tu vlastně oba dva dělají? Když jsem naposledy slyšel novinky tak byl jejich vztah jaksi v troskách.
B: "Vy dva jste... ehm... to je super,"...Nemohl jsem odolat uchechtnutí.
Podívali se na sebe a já hned věděl z těch jejich zamilovaných výrazů, co si vyměňovali už od začátku jejich vztahu, že jejich krize je zažehnána.
Oba dva se za šepotu na chvíli zdekovali do vedlejší místnosti, netuším, jestli si tam šli vyjasnit, jakou historku mi řeknou anebo dokončit to, od čeho jsem je asi vyrušil, ale já osobně jsem měl v plánu zmizet dřív, než začne nějaká intervence.
Maikey: "Kam jdeš?"...Zastihl mě při snaze utéct.
B: "Hmm... domů?"
Maikey: "To chvíli počká. Dáš si kafe?"
Chtěl jsem říct ne, na nějaké promlouvání do duše zvlášť od něho jsem neměl náladu, ale pak jsem si vzpomněl na to, že než mi Justin opět dal důvod k tomu, abych všechno vzdal, zapřísáhl jsem se, že to s Maikeym dám do pořádku.
B: "Možná by bodlo."
Maikey: "Tak pojď."
Vydal jsem se za ním do kuchyně a pociťoval jsem zvláštní nervozitu, což se mi v jeho přítomnosti nikdy nestalo, vždy jsem s ním dokázal mluvit narovinu, ale najednou jsem se bál toho, jak tahle konverzace bude pokračovat.
B: "Kde je Ben?"
Maikey: "Musel do práce."
B: "Aha. Takže vy dva jste zase... ehm?"
Maikey: "Snažíme se na tom zapracovat... vlastně jsme včera měli večeři a pak zrovna v nejlepším..."
B: "Dost ty detaily si nech, nepotřebuju vědět, jak jste napravovali vaši nehynoucí lásku."
Maikey: "Chtěl jsem říct, že v tom nejlepším nám Ted zaklepal na dveře s tebou kolem ramen."
B: "Počkat, ten chlap se mi fakt nezdál? To on mě sem dotáhl?"
Maikey: "Jop. Prý tě včera u Woody's nějakou chvíli sledoval a když viděl, že už toho máš opravdu dost, tak se rozhodl zakročit."
B: "A proč právě teď jsem tady?"
Maikey: "K sobě domů tě vzít nemohl a vlastně ani nechtěl a k tobě domů se mu taky moct jet nechtělo..."
B: "Prostě to řekni - jednoduše si myslel, že bude sranda hodit mě ti na krk, protože si to zasloužím?"
Maikey: "Tak nějak."
Samozřejmě, můj milovaný Theodhor se i po těch letech stále nepřenesl přes to, jak sviňácky jsem s ním tenkrát zacházel a něco mi říká, že nikdy nepřenese.
B: "Myslíš, že mě bude nenávidět navždy?"
Maikey: "Trápilo by tě, pokud jo?"
B: "Maikey..."
Maikey: "Kdy si přestaneš nalhávat, že je ti bez nás líp? Zvlášť po tom, co... co se zase Justin sebral a odešel."
B: "Ty to víš?"
Maikey: "Vzhledem k tomu, že už jsem o něm týden neslyšel nebylo by těžký si to domyslet... ale řekl mi to Emmett."
B: "Jak jinak,"...Protočil jsem oči.
Maikey: "Je to moje vina?"
B: "Co tím myslíš?"
Maikey: "To, že Justin odešel? Emmett mi řekl, že slyšel náš rozhovor u tebe doma a že pak odešel."
Tahle otázka byla docela komplikovaná, jelikož nebýt toho Maikeyho výstupu u mě doma, tak by se Justin nejspíš nezbláznil a neodešel by... jenže oba víme, že Maikeyho vina to není, on jen řekl to, co je pravda. To, že Justin je pro mě natolik důležitý, že nikdy nejsem schopný racionálně uvažovat, pokud jde o ostatní a proto nakonec všichni končí ublíženě.
B: "Maikey... tohle není tvoje vina. Justin se takhle rozhodl, protože si myslí, že je to pro mě takhle lepší. Je to blbost? Ano je. Můžu ho přimět změnit názor? Nejspíš ne. Má totiž pravdu, když je v mém životě, nepřemýšlím, jde mi jen o to, aby byl šťastný a se mnou... jenže když se mnou není, tak to není o nic lepší, je to vlastně horší a to jak se zdá, on nemůže pochopit."
Maikey na mě koukal jako bych se zbláznil. Ale ono to tak asi nejspíš bude, já Brian Kinney jsem se konečně zbláznil!
B: "Proč se na mě takhle díváš?"
Maikey: "Nikdy jsem tě takhle neslyšel mluvit... tak otevřeně o tom, co si myslíš, co cítíš... Justin je vůl, že odešel."
B: "Možná už mě nebaví držet to v sobě. A jo, je to vůl, ale... šílím bez něho,"...Zlomil se mi hlas... cítil jsem se jako slaboch, ale nemohl jsem to jednoduše ovládnout.
Maikey: "Nech mě tu pro tebe být,"...Přišel ke mně blíž a všechny moje instinkty mi radily, abych couvl, jenže jsem věděl, že ho fakt budu potřebovat... a nejen to, vážně mi chybí.
Proto jsem udělal jedinou logickou věc a především věc, kterou jsem chtěl udělat už opravdu hodně dlouho dobu, jen jsem se bál, že ho tím zase vtáhnu mezi ty moje problémy, jenomže teď už vím, že jemu nezáleží na tom, kolik problémů mám nebo na tom, jak moc velký idiot jsem, jemu na mně zkrátka záleží... a přesně proto jsem ho objal.
No comments:
Post a Comment