BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Justin na mě zíral jako bych byl mimozemšťan a já jen čekal na to, kdy se teleportuje někam do bezpečí! Ale abych pravdu řekl, tak jsem se mu vůbec nedivil, být to naopak tvářím se nejspíš stejně! Vlastně sám ani nechápu, co tu dělám. Když jsem našel ten jeho vzkaz s tím, že se za všechno omlouvá, tak se nějak část mě smířila... omyl - chtěla smířit s tím, že je opravdu konec, dokonce jsem se chtěl přesvědčit o tom, že to tak bude lepší, že být spolu, tak jsme v podstatě jako časovaná bomba. Chtěl jsem ho jednoduše nechat jít, i když jsem věděl, že do konce svého života nejspíš neprožiju den, kdy by mi nechyběl, kdy bych ho nemiloval, kdy bych si nepřál, aby byl zase můj! Ale když jsem tak seděl doma, poslouchal ty Emmettovo nervy drásající rady do života o tom, jak si ho nemůžu nechat proklouznout skrze prsty, tak jsem si uvědomil, že já vlastně nechci, aby to bylo lepší, snazší, jiný... hned jsem věděl, že s ním chci zkrátka být za každou cenu.
J: "Bri-ane... co-tady-děláš?"
Už jsem někdy říkal, jak moc je roztomilý, když je nervózní? No dobře, určitě jsem se někdy zmínil, ale to mi nezabrání v tom, abych to zopakoval - je děsně roztomilý!
B: "Mohl bych zkusit říct, že jsme zkrátka omylem nastoupili do stejného taxíku... ale nejen, že by to znělo uboze, ale byla by to lež. Jsem tady... protože... zkrátka... tě..."
J: "Neříkej to."
Naprosto mě zaskočil, v životě jsem nebyl z ničeho vyděšenější jako právě teď z představy, že mu řeknu, jak moc ho miluju a jak moc chci, aby se ke mně vrátil... a on mě jednoduše zastavil. Proč, sakra, Justine?
B: "Co?"
J: "Nemůžeš to říct."
B: "Ale já..."
Řidič: "Hele, vy dvě hrdličky, nechcete mi konečně říct, kam mám jet anebo vystoupit? Tohle není kecací místnost."
J: "Pardon... vezměte mě na letiště."
B: "My si vystoupíme."
Justin se na mě zase podíval, tentokrát jsem mohl zahlídnout nepatrnou dávku hněvu, ale myslím, že se nezlobil na mě, ale na to, že se mu nepodařilo odjet, aniž by mi musel ještě jednou čelit. Ale tohle mu nedovolím, znova mě prostě neopustí!
J: "Briane, ty si vystup... já jedu."
B: "Nejedeš... ne, dokud mi nedáš šanci..."
J: "Nedám, protože končím s tím, abych ti ubližoval."
B: "Nikdo se tě neprosí."
J: "Jo, ale..."
B: "Žádné ale... Justine, ty jsi..."
Řidič: "Víte vy co? Já vás prostě hodím na to letiště a vy se do té doby dohodněte, jak to s vámi bude,"...Nastartoval auto a vyrazil.
J: "Není co řešit, zastavte mu, on si vystoupí,"...Řidič dupl na brzdu.
B: "Nikam nejdu, jeďte,"...A tak se zase rozjel. Nebýt tahle situace vážná, tak se snad i směju.
Justin se jen naštvaně opřel do sedačky a koukal z okýnka, bylo mi z toho hrozně, štval mě s tím, ale zároveň už jsem konečně věděl, jak se on cítil, když se mě snažil získat zpátky a já ho poslal pryč s tím, že to se nikdy nestane. Docela rychle se nám ty role obrátily.
Ale ani to mi nezabránilo v tom, abych se k němu přišoupl blíž a položil mu ruku na stehno, cítil jsem jak sebou cukl. Dokázal jsem říct jen "Podívej se na mě... prosím."
J: "Bri,"...Udělal to a já viděl, že má skleněné oči. Chytl jsem ho prsty za bradu a chystal se ho políbit - odvrátil se.
Bodlo mě z toho u srdce a fakt jsem začínal panikařit! Co mu zase přelítlo přes nos? Ještě včera večer byl celý žhavý, aby mě dostal přesně do téhle situace a vlastně dál... a já ho odmítl, to je sice pravda, ale proč to teď dělá on mně? Vždyť v noci se mi vplížil do postele, proč by to dělal, kdyby nechtěl přesně tohle?
Řidič: "Ačkoliv to dělám nerad, jsme na místě."
Na chvíli jsem se zase vrátil zpátky do reality a uviděl, že opravdu stojíme před letištěm. Věděl jsem, že pokud nastoupí do toho letadla, už není cesty zpět...
B: "Justine, já tě miluju a chci, aby si tu zůstal."
Konečně se na mě zase podíval, ale v jeho očích jsem neviděl to, v co jsem doufal. On mi hned na to položil dlaň na tvář a naklonil se ke mně, nepolíbil mě však na rty, nýbrž na tvář.
J: "A já miluju tebe, proto tě musím nechat jít. Já tě akorát ničím... víš to ty, vím to já, všichni to vědí."
Justin po řidiči v podstatě hodil peníze a pak rychle vystoupil a já jen seděl neschopný nějakého pohybu, vlastně neschopný čehokoliv. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tohle se opravdu děje znova, že opět stojíme před otázkou toho, zda spolu budeme anebo ne... protože Justin byl opět ten, kdo to chtěl rozhodnout, aniž bych měl dovoleno k tomu něco říct.
B: "To kvůli Maikeymu? Kvůli tomu, co řekl?"...Vyběhl jsem za ním.
J: "Nejde jenom o Maikeyho... vždyť se podívej, co jsem ti udělal! Celých 12 let si na mě čekal, ztratil si všechny, koho si miloval a to kvůli mně... vzdal ses Kinneticu, svého loftu, dokonce Babylonu a to jenom kvůli mně! Miluješ mě tak moc, že tohohle všeho si schopný, ale přesně to tě ničí, že kvůli mně děláš nemyslitelné věci... a já už ti to dělat nebudu."
B: "Nemám náhodou nárok do toho taky něco říct? Je to snad moje rozhodnutí, od prvního dne, co jsem tě poznal, jsem věděl, že nejsi jen tak někdo, miloval jsem tě dřív, než jsem si to dokázal uvědomit, dřív, než si vůbec myslíš... změnil si mi život a jo možná jsem ztratil všechno, co jsem kdy miloval... ale hádej co, ty si mezi tím taky... především ty!"
Opravdu už jsem nevěděl, co víc mu říct, abych ho přesvědčil o tom, že ho miluju a že jsem ochotný podstoupit cokoliv, pokud to znamená, že spolu zase budeme... jenže se zdálo, že jsem vážně nahranej.
J: "Věř mi, jednou si uvědomíš, že takhle je to lepší,"...Otočil se k odchodu.
B: "Justine, přísahám bohu, že jestli do toho letadla nastoupíš, tak ti to nikdy neodpustím."
J: "Já vím,"...Podíval se na mě, slzy mu stékaly po tvářích, a následně odešel.
Nedokázal jsem to zadržet a z očí se mi vzápětí řinula voda, nebyl jsem daleko od toho, aby se mi podlomila kolena. A nejhorší na tom bylo, že i když jsem ho chtěl opravdu nenávidět, nemohl jsem.
No comments:
Post a Comment