Nový díl. - Bohužel tento týden vůbec nestíhám, tudíž budu muset vyhlásit dvou denní pauzu a v tom případě se tu zítra a v pátek nic neobjeví (pokud budu mít štěstí, tak zkusím napsat alespoň díl na ten pátek, ale tomu moc nevěřím :/), moc se omlouvám, ale jinak to nejde, tak se moc nezlobte :)
JUSTIN
Snažil jsem se Debbiin proslov nějak zpracovat, ale bylo to celkem nemožné, tohle se zpracovat snad ani nijak nedalo... Dala mi proslov, o něčem, co jsem si myslel, že už je dávno tabu... Manželství s Brianem? To prostě byla jen pohádka, kterou jsem měl vytvořenou v hlavě od prvního momentu, co jsem se do něj zamiloval, jednou však přibrala na intenzitě a já jí chtěl tak moc, že jsem si uvědomil, že mezi mnou a Brianem to nikdy nemůže fungovat, protože on vždycky bude chtít něco jiného, než já, že se nikdy nevydáme stejným směrem, že mít s ním plnohodnotný vztah natož manželství je vskutku nemožné a tak jsem náš vztah ukončil i přes to, jak moc jsem ho miloval a miluju... Jenže pak se stalo to, co se stalo, Babylon vyletěl do povětří a Briana to přimělo přehodnotit všechno, během okamžiku se z něj stal někdo úplně jiný, někdo, o kom jsem dlouhou dobu snil, ale věděl jsem, že ho nikdy nedostanu a to mě nakonec vyděsilo, uvědomil jsem si totiž, že muž, který mi řekl, že mě miluje, který mi koupil ten neskutečný palác a který mě požádal o ruku, není ten muž, co ho znám a miluju, to byl někdo, kým se chtěl stát, jen aby mě neztratil, jenže to jsem mu nemohl udělat, přimět ho být někým jiným, nechat ho se pro mě obětovat, pro mé štěstí, nebylo by to správné a tak jsem odešel do New Yorku, kde jsem se přes rok snažil dosáhnout svého snu, s Brianem jsem se už nestýkal, bylo by to pro nás oba mnohem horší, sice jsme si občas zavolali, ale nebylo to ono, oba jsme ve svých hlasech slyšeli to, jak moc zlomení jsme, až jsme jednoho dne i s tím přestali... Jenže pak se stala Debbie, přiměla mě za pomocí výhrůžek přijet na návštěvu a mě stačila jedna jediná noc s Brianem, abych si uvědomil, jak moc mi všechno chybí a že v New Yorku jsem vlastně nešťastný, až jsem se nakonec rozhodl vrátit domů k muži, kterého miluji a který miluje mě a všechno od té chvíle bylo perfektní... Až do teď, Debbie mi nasadila brouka do hlavy, který asi jen tak nezmizí, já měl za to, že téma manželství už nikdy nebude vytaženo, ale až teď mi došlo, že to, že o tom Brian nemluví, ještě neznamená, že to nechce a to mám podle Debbie zjistit, jenže jak, aniž bych nenapáchal škody?
Debbie: "Sunshine? Zlato?"
To, že si mě zavolala takovým způsobem, může znamenat jen jednu jedinou věc - má mi opět, co říct a mně se to nebude líbit! Bože, kéž bych se mýlil a ona mě volá jen kvůli tomu, abych něco uklidil!
J: "Ano?"...Dost vystrašeně jsem k ní přistoupil.
Debbie: "Nechtěl bys jí domů?"
J: "Co? Mám tu být ještě hodinu."
Debbie: "Stát a dumat nad tím, co jsem ti řekla, můžeš i doma."
J: "Já vlastně ani nechci jít domů."
Debbie: "Justine, nemůžeš se mu vyhýbat, vždyť on ani neví, že jsem ti to řekla..."
J: "Jo, ale i tak... Myslím, že má teď o čem přemýšlet a já jsem ta poslední osoba, co by u toho chtěl mít."
Debbie: "A na to si přišel jak, prosím tě?"
J: "No určitě ho ta tvoje otázka přiměla přemýšlet nad tím, jestli se mnou vůbec chce být a..."
Debbie: "Justine, ty seš tak pitomej! On chce být jenom s tebou, měl si vidět ten jeho pohled, co ti věnoval, když jsem se ho zeptala, co vlastně chce... On se ale bojí toho, že ty nechceš anebo spíš jednou nebudeš chtít jeho."
J: "Ale jak by ho tohle vůbec mohlo napadnout, vždyť já ho miluju, kvůli němu jsem se vrátil..."
Debbie: "Ne, kvůli němu ses rozhodl zůstat, vrátil ses, protože jsem tě přinutila, kdybych to neudělala, byl bys tu teď?"
Jako vážně, Debb? Máš v zásobě ještě další tak úžasné otázky? Nebo si už skončila?! Sakra, já to nevím! Nevím, kde bych teď byl, kdyby mě Debbie nepřiměla vrátit se a já si neuvědomil, jak moc Briana potřebuju ve svém životě... Prostě to nevím... Možná bych...
J: "Počkat, ty si jako myslíš, že Brian žije s pocitem, že tu jsem jen díky tobě, že jinak bych tu nebyl a myslí si, že se můžu kdykoliv sebrat a zase odejít?"...Zničehonic mi tahle myšlenka přistála v hlavě.
Debbie: "Já nevím, Justine, je to Brian, to mi řekni ty. On tě miluje, víc než cokoliv a ani jednou tě neopustil... Kolikrát si ho opustil ty? Proč myslíš, že má tak hrozný strach z vlastních narozenin, ze stárnutí, když si nemůže být ani jistý tím, že má s kým zestárnout? Je to muž, který je posedlý tím, jak vypadá, tím, jak ho vnímají ostatní, tím, aby nedával najevo moc citů a emocí a má pocit, že se svým věkem ztrácí svoje kouzlo a že ho kvůli tomu nakonec opustíš."
Vím, že se mi Debb jen snažila pomoct, ale ve skutečnosti mě to děsilo ještě víc, bylo to jako osvícení, jako bych najednou chápal, proč se Brian ohledně svých narozenin chová jako pitomec... Není to kvůli tomu, jaký je, ale kvůli mně, má strach, že ho opustím, protože už mi nebude dost dobrý... Jenže to je hloupost, on je ze všech nejlepší, vždycky jím bude... Jenže, jak mám o něčem takovém přesvědčit tak tvrdohlavého mezka?!
Debbie: "Už chápeš, proč mluvím o vašem nezrealizovaném manželství? V podstatě si utekl od oltáře a dal mu dojem, že si ho vzít nechceš, a když ses nakonec vrátil, už neměl odvahu o tom znova mluvit, další odmítnutí by chlap jako on neustál, to ovšem neznamená, že o tom nepřemýšlí... Víš ty vůbec, že do teď nevrátil vaše zásnubní prsteny?"
Abych byl upřímný, tak tohle jsem nevěděl, pamatuji si sice, že v noc, co jsme se loučili, jsem je našel a zeptal se ho na to, ale ani ve snu mě nenapadlo, že je ještě po dvou letech stále má, Brian není sentimentální člověk... Nebo jím alespoň nikdy nebyl. Sakra, proč mě tohle všechno tak moc děsí?
J: "Kde ale bereš tu jistotu, že to opravdu není jen klasický Brian, co dělá povyk kolem svých narozenin? Jak si můžeš být tak jistá, že to všechno se týká mě a toho, že jsem mu nedal jistotu, že s ním zůstanu už navždy?"
Debbie: "Justine, řeknu ti to takhle, možná nemám jistotu, ale znám ho dost dobře na to, abych si to alespoň oprávněně myslela... To jestli to je pravda nebo ne, je tvůj úkol, abys to zjistil. Neříkám, že se máte brát, říkám jen, že bys o tom s ním měl promluvit a zjistit, jak se k tomu staví on, dát mu alespoň pocit, že bys o to stál."
Jenže tohle není tak snadné, jak by se mohlo zdát, já sám mám strach z toho s ním o tom promluvit a představte si Briana, kterého jsem kvůli tomu v podstatě opustil, jaká je jistota, že ho tím spíš nevyděsím, než cokoliv jiného?
Debbie: "Běž domů, Justine. Běž za ním."
J: "Ale..."
Debbie: "No tak, nemůžeš se mu vyhýbat."
Měla pravdu, nemělo smysl jí vzdorovat, tohle je prostě věc, které se musím postavit čelem, ať se mi to líbí nebo ne, tohle nikdo jiný, než já a Brian, nemůže vyřešit. Proto jsem ihned odložil tác a zástěru, s Debb se rozloučil a vydal jsem se domů.
Když jsem se dostal až přede dveře loftu, zamrzl jsem, bylo to jako bych si na poslední chvíli říkal, že tohle je blbost, že to prostě nemůžu, ale nakonec jsem vstoupil...
J: "Ahoj!"...Opravdu jsem nečekal, že na něj narazím přímo u dveří.
B: "Ahoj."
J: "Kam... kam jdeš?"
B: "Nikam, nechal jsem si telefon v kapse, takže..."...Zamával mi svým telefon, co právě vyndal z bundy, téměř před nosem.
J: "Aha."
B: "Co tady děláš tak brzo? Neměl si končit za hodinu?"
J: "Debb mě propustila dřív."
B: "Zlatá Debb,"...Ušklíbl se.
Brian se ke mně následně natáhl pro polibek a já pocítil částečný pocit úlevy, věděl jsem, že jeho přemýšlení o životě ho alespoň nepřimělo mě nenávidět za to, že jsem mu ho obrátil vzhůru nohama.
J: "Už je ti líp?"
B: "Nemělo by?"
J: "Z jídelny jsi utekl jako kdyby tam hořelo, takže..."
B: "Debb mi jen pila krev, prostě normálka."
J: "Jo, to znám,"...Zasmál jsem se, ale nebyl jsem si jistý, že je čemu se smát.
Brian se následně posadil k počítači a já usoudil, že dělá něco do Kinneticu, alespoň si našel nějaké rozptýlení, aby nemusel přemýšlet nad tím, nad čím ho Debb přemýšlet donutila, ale nakonec to stejně přijde a on určitě vylítne, o důvod víc, proč bych měl teď o svatbě a všem s ní spojené, mlčet, jenže...
B: "Co to vyvádíš?"...Ptal se, když jsem se mu posadil na klín.
J: "Jenom... Chyběl si mi."
B: "Ty mě taky,"...Usmál se a políbil mě.
J: "Debb mě..."
B: "Co? Dohnala k šílenství?"
J: "V podstatě jo... Mluvili jsme o tom..."
B: "Nech mě hádat, že ty mě svážeš a ona bude řídit dodávku, kterou mě dopravíte na mou tajnou narozeninovou oslavu?"
Usmál jsem se, jeho fantazie vždycky byla roztomilá, jenže zároveň mě to přimělo přemýšlet nad tím, zda ví, že něco vím a tohle je jen jeho taktika, jak mi zabránit v mluvení anebo si myslí, že nic nevím a chce, aby to tak zůstalo... Jedno jsem v tu chvíli ale věděl jistě - pokud na něj teď vytáhnu to, co mi Debb poradila, rozpoutám peklo a tak jsem se rozhodl pro možnost číslo dvě, otázkou ale teď zůstává, jestli jsem udělal dobře...
J: "Co kdybychom nechali narozeniny narozeninami a šli někam ven? Třeba do Babylonu?"
B: "Co tě k tomu vede?"
J: "Myslím, že oba potřebujeme na chvíli vypnout a užít si jako za starých časů."
Brian na mě hodil pohled, ze kterého jsem toho nemohl moc vyčíst, byla to buď skrytá radost anebo zřetelné zaskočení, ale ať už tak nebo tak, nakonec souhlasil a my se tam vydali. Vím, že jsem to s ním měl dneska vyřešit, ale něco mi říkalo, že mám mlčet a nechat to být, i kdyby ne napořád, ale jen dnes, tak jsem to udělat musel, je pravda, že oddalování nikdy ničemu nepomohlo, jenže právě teď jsem neměl na vybranou, potřebovali jsme alespoň ještě jednu noc, kdy spolu budeme na sto procent šťastní!
No comments:
Post a Comment