Nový díl.
JUSTIN
Na ulici jsem zůstal stát ještě dobrých pár minut, jako bych si snad naivně myslel, že se Brian zase vrátí a všechno mi vysvětlí, jenže to byla vážně jen má naivita! Opravdu jsem se ale bál toho, kam má Brian namířeno, ještě před dvěma lety by se vydal rovnou k Linds a Mel domů, aby mohl být s Gusem, ten ho vždycky dokázal uklidnit a zlepšit mu náladu, jenže to už dělat nemůže, holky bydlí v Kanadě a tam by se Brian vydal jen těžko, i když kdo ví. No a vzhledem k tomu, že ostatní, krom Maikeyho, který se vydal za Benem, jsou v jídelně, napadá mě jen jediné místo, kam by mohl jít i za denního světla a to Woody's a představa opilého Briana ve stavu, v jakém teď je, mě až skoro děsí!
Když jsem se dokázal alespoň trochu vzpamatovat, vrátil jsem se zase zpátky do jídelny a první, co jsem udělal, bylo, že jsem očima našel Debbie... Víte, jak jsem ještě před chvílí tvrdil, že se jí ptát na nic radši nebudu? No tak teď nemám podle všeho na vybranou!
J: "Co si mu řekla?"...Vyjel jsem na ní víc, než jsem plánoval.
Debbie: "Co by? Pravdu, že je pitomec!"
J: "Jo, to jsem slyšel, ale jsem si dost jistý, že tahle lichotivá přezdívka nebyla důvodem jeho chování."
Debbie: "Možná jsem toho řekla víc, než jsem měla, ale rozhodně ne nic, co by si nezasloužil a v první řadě, co by nepotřeboval slyšet, aby se konečně vzpamatoval."
J: "A že bys byla konkrétnější?"
Debbie: "To je na Brianovi, aby ti to řekl."
J: "Debbie? Vážně? Jsi si jistá, že mluvíme o stejném Brianovi?"
Debbie: "Už několikrát jste mě žádali, abych se mezi vás a vaše problémy nemíchala, tak to tentokrát s radostí splním... Pokud se ti ho podaří přemluvit k té oslavě, jsem tady, udělám dort, zajistím místo, prostě cokoliv, ale jinak mě vynech."
J: "Počkat - co?"
Debbie: "Nevyjádřila jsem se snad jasně?"
J: "Vyjádřila ses naprosto perfektně, jen nechápu, o jakých problémech to tady mluvíš... Jaký máme s Brianem problém?"
Debbie: "No... Já... Jako bych nic neřekla,"...Vzala tác a už chtěla prchat.
J: "Debbie!"...Zarazil jsem ji.
Debbie: "Justine?"
J: "O co tu, sakra, jde?"
Debbie: "Heleť, řeknu ti jednu věc, protože jinak bys asi tápal hodně dlouho, ale jednoduše jsem mu položila jednu otázku, která ho vyvedla z míry..."
J: "Na co ses ho zeptala?"
Debbie: "Na to, jestli už si vůbec srovnal, co od života vlastně chce."
No to snad nemyslí vážně! Brian je právě teď v podstatě chodící výbušné zařízení, které se děsí něčeho tak primitivního jako jsou narozeniny, protože má pocit, že umírá a jeho život už nemá smysl a ona se ho klidně zeptá na tak stupidní otázku, která ho určitě opět přiměla zpochybňovat náš vztah a přemýšlet nad tím, jaké to bylo, když jsem ještě v jeho světě neexistoval a neztrpčoval mu život, kdy si připadal jako Bůh, který má nad vším a všemi kontrolu a zažíval ty nejlepší roky svého života, což je důvod, proč ho to natolik vyvedlo z míry, protože si uvědomil, že je ve věku, kdy by už měl mít ve všem jasno a místo toho ví velký kulový... On určitě teď někde dumá nad tím, jestli chce život se mnou anebo život přede mnou a to jen díky Debbie! Proboha!
J: "Tak to ti pěkně děkuju, Debb,"...Ironičtěji jsem znít nemohl.
Debbie: "Vím, že jsem to neměla dělat, ale vytočil mě... Sakra, podívej se, kolik mu bude a on se pořád drží svojí minulosti jako nějaký malý děcko, protože má strach z toho, co se stane, pokud se stoprocentně oddá tomu, co chce... Což si ty."
Jo, tak tohle je věc, o které nejsem přesvědčený ani já sám... Vím, že mě Brian miluje, už mi to párkrát dokázal říct, vím, že jsem pro něj důležitý a vím, že mě chce, ale zkrátka od chvíle, co jsem se vrátil z New Yorku, což je skoro 8 měsíců, tak cítím, že je mezi námi jakýsi druh napětí, takové napětí mezi námi nikdy nebylo, před mým odchodem jsem vždycky věděl, co a jak, věděl jsem, co od Briana čekat, ale po mém návratu je to jiné, Brian dělá všechno, co může, aby mě udělal šťastným, víc než kdy dřív, ale to je to, to byl důvod, proč jsem tenkrát odešel do New Yorku, protože jsem nechtěl, aby obětoval své štěstí pro to mé a já mám tak nějak pocit, že to právě teď dělá, jenže už si ani nejsem jistý tím, co by jeho dělalo šťastným, něco mi totiž říká, že jeho předchozí život už to není, jenže co to v tom případě je, po čem Brian tak moc prahne, co by ho udělalo šťastným a dalo mu to jistotu, že bez ohledu na to, jak starý je, tak to pořád bude Brian Kinney, muž, který se zamiloval do pubertálního, naivního kluka, jenž bez něj nedokáže žít?
J: "Debb, tohle..."
Debbie: "Je pravda."
J: "To nemůžeš vědět, nikdo nemůže, jedině Brian... On musí zjistit, co vlastně chce... A pokud to nejsem já... Ano, stoprocentně bych to nepřežil, ale aspoň bych to věděl... A nechal ho jít, pokud by ho to udělalo šťastným."
Debbie: "Pokud vím, tak to už si jednou udělal a moc to nedopadlo."
J: "O čem to..?"
Debbie: "Tvůj odchod do New Yorku s ním dost zatřásl... Dělal ze sebe siláka, ale viděla jsem, jak moc bojuje s každodenním nutkáním získat tě zpátky, bylo to jako sledovat závisláka, co se snaží odvykat... Vím, že sis chtěl splnit svůj sen, ale taky vím to, že to nebyl jediný důvod tvého odchodu... Tebe vyděsilo to, že si tě chtěl vzít."
J: "Cože? To není..."
Debbie: "Neříkej mi, že to není pravda, protože my oba víme, že je... Možná ne úplná, ale z větší části ano... Ty ses prostě bál toho, co to bude pro váš vztah znamenat a nedivím se ti, v jednu chvíli to byl Brian, co tě klidně nechal jít, než aby ti řekl, co k tobě cítí a v další ti vyznal lásku, koupil ti palác a požádal tě o ruku... Sakra, to by vyděsilo i mě a víš, že já něco vydržím, ale tebe to vyděsilo mnohem víc, až tak, že sis myslel, i přes to, že tě několikrát přesvědčoval o opaku, že to není to, co chce, že to dělá jen proto, aby tě neztratil... Myslel sis, že se obětuje a bude nešťastný, pokud se s tebou vrhne do manželství."
Až když to Debbie řekla, tak jsem si uvědomil, že ten pocit, co mě sžírá poslední dva roky, představuje skutečnost, že jsem se tenkrát opravdu bál... Já se bál toho, co se stane, pokud to uděláme, pokud se vezmeme a budeme žít v našem paláci lásky... Bál jsem se toho, jak dlouho nám to štěstí vydrží, než přijde den, kdy si Brian uvědomí, že tohle není to, co chtěl, že to udělal jen proto, že si myslel, že jsem umřel, když Babylon vybouchl a že je vlastně nešťastný.
J: "A od chvíle, co jsem se vrátil, tak o tom nepadlo ani slovo, takže jsem se možná zas tak nemýlil."
Debbie: "A zeptal ses ho? Nebo si jen čekal na to, až se vymáčkne on?"
J: "Já... Nezeptal."
Debbie: "Tak vidíš. Zlato, já možná nevím všechno, i když bych ráda, ale vím, že Brian si toho zažil hodně a to především kvůli tobě, protože tě miluje, kvůli tobě se změnil od základu a ne proto, že by se do toho nutil, prostě se to stalo a nakonec, když si myslel, že tě navždy ztratil, udělal krok, který byl sice unáhlený, ale skutečný, on si tě vzít chtěl, jenže ty si tomu nevěřil a odešel si za svým snem v domnění, že mu děláš službu a teď, když si zpátky, tak žije s pocitem, že se třeba zase jednoho dne sebereš a odejdeš... On jednoduše nemá tu jistotu, co by potřeboval a proto vlastně neví, co od života chce, i přes to, že je ve věku, kdy by to vědět měl, protože se bojí toho, že když se pro něco stoprocentně rozhodne, tak nic už mít nebude, pokud to ztratí, tedy tebe... Musíš mu dát jistotu, že si jeho a to navždy."
Počkat, to mi jako právě Debbie řekla, že ho mám požádat o to, aby si mě vzal? Nebo mi snad něco uniká? Vždyť Debbie ani nemůže vědět, že je to to, co Brian skutečně chce, vím, že jsem tenkrát udělal unáhlené rozhodnutí, když jsem se rozhodl zrušit naše zásnuby a odejít, ale pořád to nemění nic na tom, že to třeba Brian opravdu nechtěl a stále nechce, nikdy se k tomu už víc nevyjádřil, tak jak by to tak mohl chtít? A sakra, já chtěl pouze vyřešit jeho narozeninovou oslavu, tak jak je možný, že jsme se dostali, díky Debbie, až do bodu, kdy se žhavým tématem stalo naše nezrealizované manželství?!
No comments:
Post a Comment