Narozeniny(1)

Nová povídka.

BRIAN

Civěl jsem na něj jako na blázna a dělal jsem všechno pro to, abych jej nezaškrtil holýma rukama! Jestli si myslí, že tohle mělo být vtipné, tak je, sakra, dost na omylu... Jsem opravdu hodně blízko k tomu sprovodit jej ze světa a neuronil bych pro něj ani jednu jedinou slzu, jaký mám vztek, že o tom zase slyším i přesto, že jsem ho již opakovaně doslova žádal o to, aby to ani nevyslovoval, natož plánoval!

B: "To si neřekl!?"

J: "Co přesně? Myslíš to 'v tvém věku'?"...Uchechtával se.

B: "Ano, přesně to!"...Rozčiloval jsem se nad tou jeho drzostí.

J: "Musíš uznat, že už nejsi nejmladší a už vzhledem k tomu bys měl mít natolik rozumu, abys své narozeniny oslavil,"...Vysmíval se mi.

A já měl opravdu co dělat, abych ho nezvraždil, pomalou, mučivou smrtí! On moc dobře ví, jak moc si na svém věku lpím a že se mi hnusí každý náznak stáří a on se mi i přes to rozhodl život ještě víc ztrpčovat tím, že mě provokuje a plánuje oslavu mé blížící se smrti... Jak to, že jsem ho nezabil už dávno?!

---

B: "Nepřipadá v úvahu! Nebudu slavit blížící se demenci, plíny a zubní náhradu, a už vůbec ne s tebou a těmi magory! Nikdy!"...Rudl jsem vzteky.

J: "Prosím! Můžu být tvým dárkem,"...Zkoušel na mě ten svůj štěněčí pohled a ten pomalu... Ne, nezabíral!

B: "Vyskočíš snad z dortu?"...Neodpustil jsem si sarkasmus.

J: "Ne, ale... To není vůbec špatný nápad,"...Nebyl jsem daleko od toho praštit hlavou do zdi.

B: "Pro Krista, že já nedržel hubu!"

J: "Bude to sranda, uvidíš."

B: "Přísahám, že jestli o tom nesklapneš, tak z téhle postele uteču... Nebo líp - vykopu tebe."

To zčista jasné ticho, bylo balzámem pro moje uši! A ať už to bylo sebevíc divné nebo podezřelé, že tak najednou ztichl, nehodlal jsem se v tom nijak pitvat, chtěl jsem prostě jen usnout a nepřemýšlet nad mým končícím životem a ztraceným mládím a nejlíp se už nikdy neprobudit!

J: "Tak dobrou,"...Pronesl po chvíli a to mě zarazilo ještě víc, ale nechal jsem to být a šel jsem taktéž spát.

Avšak spánku jsem docílil na nějaké dvě hodiny a od 3 hodin jsem byl plně při vědomí, neschopný zbavit se myšlenek na mé blížící se narozeniny, na to slavné datum, které mě uvrhne do záhuby a vysaje ze mě poslední zbytky energie, života, mládí a krásy... Stává se ze mě troska - Brian Kinney je troska, kurva fix!

Chtělo se mi na místě zoufalstvím umřít anebo si vyšukat mozek z hlavy, ale Justin spal jak nemluvně a já moc dobře vím, jak dokáže být nevrlý, když ho vzbudím a to je přesně to poslední, co bych právě teď potřeboval, tudíž má jediná, sice míň přijatelná, ale jediná možnost, byla jít ven a někoho si najít, za jedno vykouření bych snad i zaplatil, potřeboval jsem si připomenout ty doby, kdy mě chtěl každý, ale nikdo mě nemohl mít, ty doby, kdy jsem mohl šukat od rána do večera pokaždé s někým jiným a nikdy jsem se neunavil, nikdy mě to neomrzelo, ty doby, kdy jsem byl všemi známý Brian Kinney, který ošuká všechno, co se hýbe, bez omluv a bez výčitek!

Od té doby, co znám a mám Justina, se můj život obrátil vzhůru nohama, neříkám, že jsem nešťastný nebo, že bych chtěl být zase tím, kým jsem byl - bezcitný parchant, který každému akorát pil krev - já Justina miluju a chci s ním zůstat už navždy, ale za pár chvil, kdy bych byl mým starým já, které se nevázalo, které žilo přítomností, které bylo svobodné a nikdy se neohlíželo zpět, bych dal cokoliv... Obzvlášť teď, kdy můj život už prakticky míří ke konci!

J: "Co to děláš?"...Zamumlal rozespale, když mě přichytil při oblékání.

B: "Sakra, doufal jsem, že tě nevzbudím... Promiň."

J: "Dobrý, spíš mě zajímá, kam máš namířeno uprostřed noci?"

B: "No já..."...Co jsem mu, sakra, jako měl říct?

J: "V pohodě, běž,"...Zdá se, že pochopil, co mám v plánu a chtěl mi dát požehnání, jenže to mi neznělo jako on.

B: "Co?"...Zarazil jsem se.

J: "Potřebuješ to, nechci ti bránit... Jen se vrať brzo,"...Usmál se a následně se ke mně otočil zády.

V tu chvíli mou myslí projela jedna jediná myšlenka "Co to, sakra, děláš, Kinney, když máš jeho?" A na to jsem si dokázal odpovědět docela snadno, slovy"Jsi fakt idiot!"

Asi nikdy nepochopím, jak se mnou dokáže mít takovou trpělivost! Vím, že jsme spolu už nějakých 7 let a že jsme toho spolu zažili opravdu spoustu, že jsem se za tu dobu neskutečně změnil, a že i když už svým starým životem nežiju, tak mám občas potřebu ho znova zakusit a Justin místo, aby mě poslal do hajzlu, mě stále respektuje a miluje, i přes to, že jsem takový poleno, jenže já to zkrátka nechápu, prostě ne, ale miluji ho za to ještě víc! Ale vůbec mi nejde do hlavy, proč, když si uvědomuji, co všechno v něm mám, musím pořád riskovat, že ho jednoho dne ztratím!

B: "Zůstanu doma,"...Oznámil jsem mu a začal jsem se zase svlékat.

J: "Nedělej to, ne kvůli mně, když jsem se vrátil z New Yorku, řekl jsem, že..."...Přemístil se do polosedu, aby se mnou mohl mluvit z očí do očí.

B: "Že nechceš, abych se kvůli tobě měnil, abych popíral to, kým jsem, abych se vzdal svého života... Já vím, ale když mám tebe, nepotřebuju nic jiného,"...Posadil jsem se k němu, zastrčil mu pramínek vlasů za ucho a políbil jej.

J: "Briane..."...Zašeptal.

B: "Už nic neříkej, nevyženeš mě... Zůstávám doma - s tebou."

J: "Tak dobře,"...Věnoval mi svůj obří sunshine úsměv.

Já si následně sundal veškeré oblečení a vzápětí jsem zalezl k Justinovi pod deku, abych se mohl natisknout na jeho tělo a obejmout jej - tohle jsou přesně noci, jaké chci po zbytek života zažívat, můj starý život je minulost, které se sice pořád držím jako malý kluk a asi to jen tak nezmizí, ale Justin je pro mě všechno a nic mi nestojí za jeho ztrátu! Teď ale ještě musím vymyslet, jak mu vymluvím ten jeho nápad s narozeninovou oslavou, protože to mi nevnutí ani, kdyby nevím co, miluji ho nade vše, ale přeci jen ještě existují nějaké hranice, které nepřekročím, počínaje tím, že si nebudu připomínat své blížící se stáří!