Nový díl.
BRIAN
Jakmile jsme dorazili zpátky, všichni čtyři nás radostně přivítali, no spíš přivítali ty větve, my jsme jim byli více méně jedno, hlavní pro ně bylo, aby rozdělali oheň a zahřáli si zadky, ale ani jsem se jim nedivil, zima snad byla čím dál tím větší, ani by mě popravdě nešokovalo, kdyby začalo sněžit, ale to, prosím ne, to bych se už asi vážně sebral a vydal se zpátky do civilizace, tedy domů!
A co se týče Justina, myslím, že jsem měl pravdu a on se opravdu zase vrátil ke svému odtažitému chování, poněvadž mě nadále úspěšně ignoroval, zatímco s ostatními se bavil jako o život, neměl jsem ani ponětí o tom, co jsem zase udělal, protože krom toho, že jsem šel vedle něho lesem si ničeho nejsem vědom, ale každopádně tohle chování mu vydrželo až do večera a nebudu lhát, že mi to nelezlo na nervy, protože lezlo, jenže na to, abych se s tím pokusil něco udělat jsem jednoduše neměl odvahu a ani nervy, zdálo se totiž, že s ním nic nehne, byl jednoduše zabedněný a odhodlaný ve svém chování vytrvat!
Maikey: "Jak dlouho si hodláte hrát na tichou domácnost?"
Ben: "Maikey, nech je si to vyřešit."
B: "Jo, Maikey, poslechni profesora, než tě uškrtím."
Maikey: "Jen se zajímám."
B: "Jo, až moc."
Maikey: "Takže hádám, že ještě dlouho?"
B: "Bene, mohl by sis ho zkrotit?"
Ben: "Pokud si Maikey myslí, že to musí vědět, tak bys mu asi měl odpovědět."
B: "Díky, fakt si mi pomohl! Takže, abyste oba věděli, já si na tichou domácnost nehraju, to on."
S protočením očí a s povzdychnutím jsem se zvedl a sedl si opodál hned vedle Teda s Emmettem, kteří se cvrlikali a vzájemně zahřívali, jindy bych je komandoval, aby si ty svoje oplzlosti nechali pro někoho jiného a ne pro nevinné občany, ale právě teď mi to bylo fuk, měl jsem důležitější věci na práci - jako je například zírání na Justinovu dokonalost, protože i přes to, že se klepal zimou tak mu to pořád tak zatraceně slušelo! A já se bohužel mohl jen dívat, protože se mnou nemluvil, bože jak to bylo frustrující! Měl jsem pocit, že nic horšího už mě tady snad potkat ani nemůže...
Emmett: "Proboha!"
Ted: "No to si snad děláte srandu?!"
Ano já sám bych se líp nezeptal toho nahoře, proč se nás rozhodl tak moc potrestat, nejdřív teploty pohybující se kolem nuly a teď nám dokonce poskytl déšť, lépe řečeno slejvák, jaký se jen tak nevidí! Všichni jsme se proto ihned rozutekli do stanů, tedy kromě mě, já běžel zase do svého auta a tam jsem tupě zíral do tmy, protože náš oheň, kvůli kterému jsme si dali s Justinem tolik práce, byl úspěšně uhašen a krom baterky jsem jiný zdroj světla neměl, bylo to doslova k posrání!
A nejhorší na tom bylo, že ten déšť neustával, ale naopak nabíral na síle, dokonce se k němu přidal neskutečný vichr a stromy se doslova ohýbaly, vypadalo to až děsivě a nebyl jsem si vůbec jistý tím, že je bezpečné být v těch stanech... A nebyl jsem jediný, kdo došel k tomuto závěru, následně jsem totiž viděl běžet Maikeyho s Benem do jejich auta a hned na to i Emmetta s Tedem do toho jejich, jenže jediný, kdo nadále zůstával ve stanu, byl Justin a zrovna nad jeho stanem se kroutil jeden moc pěkný a kurevsky nebezpečný strom! Nevěděl jsem, jestli si hraje na statečného anebo na blbého a jednoduše zůstává tam, aby nemusel chodit ke mně do auta, protože jak ho tak znám k těm dvěma párečkům nepůjde, protože jim nechce kazit tu romantiku v bouři, idiot jeden, ale každopádně mě to dost nervovalo a děsilo zároveň!
Tak jo, došla mi trpělivost, ten pitomec si asi usmyslel, že je v tom stanu ve větším bezpečí, než u mě v autě, ale na to mu já kašlu, protože si jdu pro něj, sice je o hubu vylézat z auta, ale rozhodně ho tam nenechám!
B: "Justine?"...Vlezl jsem k němu do stanu a našel jsem ho tam sedícího jak nějakej dáreček.
J: "Co tady děláš?"
B: "Co tady dělám já? Co tady děláš ty?! Všichni jsme v autech, chceš se tu snad zabít?"
J: "Jestli sis nevšiml tak já nemám auto."
B: "Před tvým stanem stojí hned tři!"
J: "Nebudu se cpát ke klukům, už jsem se k nim cpal dost za těch pár dnů a k tobě... K tobě prostě nejdu."
B: "To si pořád budeš hrát na zabedněného vola?"
J: "O tohle tu nejde."
B: "A o co přesně, ty génie?"
J: "O to, že..."...Zarazil se jak gramofonová deska.
B: "Vymáčkneš se konečně?"
J: "Zakázal jsem ti být se mnou ve stanu..."
B: "To mě teď jako vyhazuješ, myslíš to vážně?"
J: "Ne, myslím to tak, že jsem ti zakázal být se mnou ve stanu, takže by bylo dost blbé, kdybych tě žádal, abys mě vzal k sobě do auta."
Logiku to mělo, ale i tak jsem se musel zhluboka nadechnout, abych to zpracoval, Justin by se měl totiž naučit, že já nemám potřebu vyžívat se v pomstě anebo mu to nějak oplácet, obzvlášť když se nachází v nebezpečné situaci, protože já ho chci mít ve své blízkosti, abych na něj dával pozor bez ohledu na to, co se mezi námi děje nebo neděje!
B: "Zvedni ten svůj zadek a pojď se mnou, ty pitomče."
J: "Já..."
B: "Dělej!"
Naštěstí jsem ho už dál nemusel přemlouvat a tak jsme se oba rychle vydali ke mně do auta, ale i přes to, jak rychlí jsme byli, tak jsme stejně neskutečně zmokli a pomalu si v tom vichru zalítali, jenže když jsme se nakonec spolu ocitli v uzavřeném prostoru mého auta ta pravá bouřka teprve přišla nebo spíš by se to dalo teprve definovat jako ticho před bouří, protože jsme následující půl hodinu jen civěli na to, co se dělo venku a neřekli si ani slovo a popravdě jsem měl co dělat, abych tou frustrací nezešílel!
B: "Chceš deku?"...Viděl jsem, že se klepe jak ratlík, ale popravdě mi spíš šlo o to, abych nějak začal konverzaci.
J: "Pokud ti to nevadí."
B: "Kdyby mi to vadilo, tak ti jí nenabízím,"...Kus deky jsem ze sebe stáhl a přehodil jí přes něj a ten se do ní hned zabalil.
J: "Děkuju."
B: "Není za co... Nabídl bych ti i jiný způsob, jak se zahřát, ale jsem si jistý, že bys odmítl,"...Uchechtl jsem se.
Nebyl jsem si moc jistý tím, že je vhodná chvíle takhle vtipkovat a popichovat jej, mohl jsem totiž rozpoutat nějaké jeho běsnění, ale nakonec se ukázalo, že to zabralo v tom dobrém slova smyslu, protože se usmíval a za to jsem byl neskutečně rád.
B: "Sluší ti to víc, když se usmíváš, víš to?"
J: "Díky mému úsměvu se mi říká "Sunshine,' takže ano, jsem si toho vědom."
B: "To je pravda."
Justin se opět usmál a já se zničehonic neovládl - natáhl jsem se k němu a políbil ho, tak něžně, že jsem nebyl daleko od toho se vznášet společně s ním, jeho rty byly studené, ale i přes to chutnaly tak báječně, v tu chvíli jsem si dokonce přál, abych k nim přimrzl!
J: "Briane,"...Odtáhl se ode mě.
B: "Co?"...Přitiskl jsem čelo k tomu jeho.
J: "Tohle nejde... Já nemůžu."
Přál bych si, aby ten polibek všechno vyřešil a on tohle neřekl, jenže jsem realista a vím, že nic není tak snadné, jak bych chtěl, proto jsem věděl, že je na čase, abychom si konečně promluvili o všem, co se za posledních několik dní událo, jednoduše jsme neměli jinou možnost, než to začít řešit a snad to jednou pro vždy ukončit, protože to, jak to mezi námi teď je, je pro mě zkrátka nesnesitelné a jsem si jistý, že pro něj taky!
No comments:
Post a Comment