Nový díl.
BRIAN
Probudil jsem se s ostrou kocovinou a s ústy vyprahlými, jak na poušti, první moje myšlenka byla "Čtyři dny, teprve čtyři dny," a následné povzdechnutí, které tuto boží myšlenku naprosto podtrhlo! Vlastně ještě ani ne ty čtyři dny, čtvrtý den mi teprve začíná a já už jsem dokonale v hajzlu, no tam už jsem, dá se říct od chvíle, co Justin odjel, co si budeme vyprávět, že?! Dokonce jsem včera byl tak zoufalý, že jsem zůstal doma, s flaškou Jima Beama a obrovskou chutí dělat hovadiny, při níž mě nenapadlo nic lepšího, než si hrát se záznamníkem, musel jsem se sám sobě smát, za tohle všechno totiž mohlo přesně to, co jsem celý život považoval za atrapu heterosexuálů, kteří si to říkají, jen aby si mohli vrznout - láska - moje láska k Justinovi, kvůli níž už očividně nejsem schopný bez něho normálně fungovat, že mě nenapadá nic lepšího, než si hrát se záznamníkem! A ačkoliv jsem si vědom toho, že mi Justin může zavolat a slyšet to, je to vlastně můj záměr, on se skvěle baví někde v lese, zatímco já tady bez něho doslova trpím, ale to neznamená, že on to musí vědět, jen ať si taky když tak myslí, že se mám naprosto báječně!
Po několikátém pokusu se mi konečně podařilo vyhrabat se z postele a dopravit se do sprchy, abych se alespoň z části dostal do formy, jenže víc než to, jsem měl možnost k tomu být sentimentální, když jsem si připustil, že sprchování se s Justinem je mnohem, mnohem lepší, než s kocovinou, kterou jsem si způsobil jak jinak než kvůli němu! Následně moje nohy směřovaly do ledničky, jenže vzhledem k tomu, že tu není ten, kdo jí pravidelně doplňuje, jsem kromě pomazánkového másla a kyselých okurek nic nenašel, tudíž jsem poprvé za ty čtyři dny usoudil, že se budu muset překonat a zastavit se v jídelně...
Debbie: "No já nevěřím svým očím."
B: "Prosím tě, přišel jsem sem jen proto, že doslova hladovím, takže pokud se tvá slova budou týkat jen mé snídaně, budu ti opravdu nesmírně vděčný,"...Složil jsem se na barovou židličku.
Debbie: "Tobě fakt musí být mizerně."
B: "Debbie!"
Debbie: "Fajn... Co to bude?"
S pocitem úlevy, že mě snad tentokrát opravdu nechá na pokoji, jsem jí nadiktoval svou objednávku, která byla jak pro tři lidi a ne pro jednoho, jenž si neustále hlídá postavu, a následně jsem jí do sebe nasoukal během opravdu krátké doby, poněvadž jinak bych se hlady snad už asi složil!
Debbie: "Takže?"
B: "Takže co?"...Zhluboka jsem se nadechl.
Debbie: "Teď už můžeš mluvit, když jsem tě zachránila před smrtí kvůli hladu?"
B: "Není o čem mluvit, mluvení ani není v popisu tvé práce."
Debbie: "Tady je někdo chytrej."
B: "Jo, říká se to o mně."
Debbie: "To věřím, ty tvoje chytrý poznámky by sis měl nechat patentovat, ale co se týče toho tvého odmítání si skutečnosti, to moc chytrý nejsi."
B: "A co je ta skutečnost, prosím tě?"...Ironicky jsem se na ní pousmál.
Debbie: "To, že si bez něho zkrátka v hajzlu... Bez nich všech."
B: "Víš co? Přehodnotil jsem to... Měla si mě nechat umřít hlady.
Debbie: "Sakra, Briane, kdy z tohohle konečně vyrosteš? Jsi už dost starý na to, aby si s tímhle přestal a jednou pro vždy si přiznal to, co už všichni stejně víme - potřebuješ a chceš je ve svém životě stejně jako oni tebe."
Téměř s pláčem jsem složil hlavu do dlaní, ta ženská je vážně neskutečná! Nejen, že mi musí neustále cpát ty svoje rozumy, které jsou jak jinak, než pravdivé, ale k tomu všemu mi musí připomínat, že už nejsem nejmladší a že je na čase se konečně chovat přiměřeně k mému věku, díky Debbie, fakt díky!
Debbie: "Ty a ta tvoje posedlost věkem, jako by to bylo něco špatného stárnout... Copak je pro tebe mládí všechno?"
B: Ne... Krása je taky důležitá."
Debbie: "Čekala jsem, že opět něco vymyslíš, ale já nejsem včerejší, zlato, mě nemůžeš oblbnout, my oba víme, že tyhle věci už dávno nejsou na vrcholu tvého seznamu, tam se i přes všechnu tvou snahu tomu zabránit, nakonec úspěšně vyšplhal Justin a ty se tomu, ať se snažíš sebevíc, nedokážeš bránit... A jsem si dost jistá, že ani nechceš."
Kdybych chtěl, dokázal bych vymyslet tucet odpovědí, kterými bych se její tvrzení snažil vyvrátit, ale místo toho jsem jen mlčel, tupě zíral do pultu a hrál si s nějakou kravinou... Tohle byl zkrátka jeden z těch momentů, kdy jsem věděl, že nemá smysl zapírat, ona by mi to stejně nesežrala!
Debbie: "Tak si konečně udělej službu a přestaň se mučit, konečně mu ukaž, že tenhle vztah není jednostranný, protože ať se ti to líbí nebo ne, jsi v něm až po uši."
Teď jsem se dokázal pouze ušklíbnout a ne proto, že bych s tím nesouhlasil, právě naopak, jsem v tom opravdu až po uši, stal se ze mě přesně ten, kým jsem se za každou cenu stát nechtěl - obyčejný člověk, který miluje, hluboce a zdá se, že i trvale! Jenže dokážu se s touhle realitou někde naprosto sžít?
Debbie: "Briane, podívej se na mě."
Ač mě o to žádala, udělat jsem to nedokázal, pravděpodobně by z mých očí vyčetla, že právě teď se cítím víc zranitelný, než kdy dřív a to jsem nechtěl, jenže je to Debbie...
Debbie: "Briane..."...Chytila mě za bradu a přeci jen mě přiměla se na ní podívat.
B: "Hm?"...Obrátil jsem oči vsloup.
Debbie: "Milovat někoho to neznamená být slabý, právě naopak,"...Poté mě políbila na tvář a šla se věnovat své práci.
Věřit tomu, miloval bych Justina se vším všudy, neskrýval bych to před ním, jenže tomuhle já zkrátka nevěřím, pro mě to znamená být slabý a zranitelný, protože přesně tak si připadám kdykoliv jsem s ním, vlastně i když s ním nejsem, protože si v tu chvíli přeju být s ním, jednoduše mě to dělá slabým a mám pocit, že čím dál tím víc, vždyť se na mě podívejte, je pryč ani ne čtyři dny a ze mě je podělaně dokonalá troska a už teď si jsem jistý, že zbytek dnů nemůžu zkrátka přežít a pokud přežiju, tak... Tak mě to možná udělá silnějším, možná, že má Debbie z části pravdu, pokud dokážu tohle, je jasné, že dokážu cokoliv a to by pak nevypovídalo o mé slabosti, ale naopak o mé síle, jenže i tak... Já bez něho už, kurva, šílím, doslova a do písmene! A mý přátelé? Ti tu stejně jako on nejsou, aby mi pomohli tohle všechno zvládnout a díky tomu si uvědomuji, že bez nich jsem taky jednoduše ztracený!
No comments:
Post a Comment