Goodbye, Sunshine by Janča

Tohle je něco, co jsem napsala už před hodně dlouhou dobou a nějak jsem na to zapomněla a bohužel je to krátké, ale měla jsem pocit, že víc slov by tomu akorát uškodilo... Snad jsem se nespletla😃 Přeji příjemné čtení🥰

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Stál jsem na rohu ulice, celý zmáčený následkem nepřetržitého deště a třesoucí se zimou s nepříjemnou husinou po celém mém těle, ruce jsem měl schované ve svých kapsách a byl jsem shrbený jako nějaký zbabělec. Mé oči se neustále soustředily jen na jedno jediné místo a přes výlohu sledovaly človíčka, do kterého jsem se na první pohled zamiloval, jen jsem to hned nevěděl a ani dlouho po jeho odchodu jsem ho milovat nepřestal!

Byl nádherný, vlastně přímo dokonalý, jeho úsměv jako obvykle rozzářil celou místnost, jeho polodlouhé blonďaté vlasy mě lákaly k pohlazení a jeho rty k nesplnitelnému, toužebnému polibku, který by mi pomohl tuhle krásnou etapu života uzavřít a odejít.

Seděl tam s přáteli a očividně i se svým pohledným přítelem, který ho neustále laskal ve vlasech a své rty občas spojil s těmi jeho, očima se do něj vpíjel a Justin mu pohledy s láskou oplácel. Bolelo to, bolelo to moc, ale věděl jsem, že Justin je šťastný, že má to, co chtěl a že může žít krásný dlouhý život s někým milovaným po boku.

Slzy se mi po chvíli začaly drát zespod mých víček, mé srdce si začínalo uvědomovat, že dnes ho vidím naposledy, že dnes se svou láskou loučím a nikdy víc jí nespatřím. Naposledy jsem se tedy ohlédl a s vědomím, že Justin dokázal to, po čem tak moc toužil a že si splnil svůj sen, jsem se slovy "Sbohem, Sunshine," odešel.

A nejen z rohu ulice, z kterého jsem ho každý den poslední měsíc pozoroval, ale po pár dnech také ze světa po dlouhém a vyčerpávajícím boji s rakovinou. Ale umřel jsem s úsměvem na rtech, věděl jsem totiž, že kluk, který mě změnil a miloval, je šťastný a milovaný. Vlastně, neviděl jsem ho tak úplně naposledy, teď ho totiž pozoruji z nebe, jsem něco jako jeho anděl strážný...