Nový díl.
JUSTIN
Od Briana jsem odešel brzo ráno, potřeboval jsem se projít a pročistit si hlavu. Cítil jsem se hrozně, ale ne tolik, kolik bych ve skutečnosti měl. Byl jsem si vědom toho, co jsem provedl, že jsem byl Ethanovi nevěrný a to dokonce po druhé, a vím, že je to naprosto neodpustitelné, takhle jsem mu ublížit nikdy nechtěl, je to skvělý člověk a těhle několik týdnů jsem se s ním cítil skvěle, dokonce jsem měl takovou iluzi, že je tím pravým, že s ním budu mít rodinu a zestárnu po jeho boku, dělal mě šťastným... Ale já teď už vím, že tím pravým pro mě byl, je a pravděpodobně vždycky bude - Brian, miluji ho nade vše a Ethan si nezaslouží, abych mu dál takhle lhal a ubližoval mu, ne po tom všem, co pro mě udělal!
Vydal jsem se pomalu domů, měl jsem z toho opravdu strach, Ethan si o mě určitě musel dělat starosti, když nad tím tak přemýšlím, tak už se začínám cítit přesně tak, jak bych měl a je to přímo nesnesitelné, nemyslel jsem si, že budu někdy něčeho takového jako je nevěra schopný, ale zároveň vím, že kdybych to neudělal, nejspíš bych se nikdy nedozvěděl, co skutečně chci.
Jakmile jsem otevřel dveře a vstoupil, spatřil jsem jej sedícího na okraji postele, jeho výraz byl zvláštní, jako by snad tušil, co se stalo...
J: "Ahoj,"...Pozdravil jsem téměř neslyšitelně a cítil jsem se nemožně.
Ethan: "Ahoj?"...Nadzdvihl nechápavě obočí.
J: "Mrzí mě to."
Ethan: "Víš vůbec, jaký jsem o Tebe měl strach? Vrátil jsem se v 11 a když si nebyl doma ještě ve 3 ráno, věděl jsem, že nepřijdeš, ale pořád jsem hlídal telefon, jenže si nezavolal ani nenapsal... Co se s tebou, sakra, stalo?"
J: "Ztratil jsem pojem o čase a..."
Ethan: "A?"
J: "Neměl jsem v plánu vyděsit tě."
Ethan: "Jenže přesně to se ti podařilo."
J: "Já vím, jsem hlupák."
Ethan: "Kde si vůbec byl?"
Přesně této otázky jsem se nejvíc obával, znal jsem na ní sice odpověď, ještě aby ne, jen jsem netušil, jak jí mám podat, jenže existuje vůbec nějaký návod na to sdělit člověku, který vás miluje, že jste ho podvedl a cítíte, že bude lepší, když spolu už nebudete?
J: "Já jsem... Byl jsem..."
Bylo to, jako bych měl jazyk naprosto svázaný a v hrdle vyprahlo, zdálo se, že to snad nikdy nebudu schopný vyslovit, bylo to víc, než neproveditelné!
Ethan: "Kde? Nech mě hádat - Daphne?"
J: "Ne,"...Přivřel jsem víčka a zhluboka se nadechl.
Ethan: "Takže Debbie?"
J: "Ani tam ne... Ethan, já jsem byl..."...Opět jsem se zadrhl.
Jenže v ten okamžik jako by Ethan snad pochopil, co se mu snažím říct, jeho výraz zkameněl a celý zbledl, myslím, že takhle jsem ho nikdy neviděl.
Ethan: "Ty si byl s ním, že ano?"
J: "Ano,"...Vydechl jsem.
Z jeho oka unikla slza a tu následovala další, cítil jsem se naprosto mizerně, věděl jsem, že jsem mu ublížil víc, než je snad člověku vůbec možné ublížit a bylo mi jasné, že mi to nikdy neodpustí... Jenže já nedokážu ovládnout to, jak se cítím ohledně Briana, to, že jsem kvůli němu schopný dělat věci, které ubližují, to, že lituji svého rozhodnutí ho opustit! Nemůžu být s Ethanem jenom proto, abych mu neublížil, to totiž není správné, on si to nezaslouží stejně jako si já nezasloužím jeho... A myslím, že ani Briana.
Ethan: "Ty ho asi nikdy nepřestaneš milovat, viď?"
J: "Nevím, jestli nikdy, ale právě teď ho miluji... Víc, než cokoliv."
Ethan: "Nechci tě ztratit."
J: "Já vím, já vím... Ale ty si zasloužíš něco lepšího."
Ethan: "Nechal tě jít."
J: "Nenechal, jen neměl odvahu mě zastavit... Nikdo neříká, že spolu budeme, ale nemůžu být s tebou, když cítím, že jsem jeho ve skutečnosti nikdy neopustil."
Ethan: "Takže mě opustíš, aniž bys věděl, jestli on tě bude chtít?"
J: "Myslím, že on mě vždycky bude chtít, i když to nahlas nikdy nepřizná, ale tohle není o tom, zda mě chce nebo ne, ale o tom, že bych ti jen ubližoval, protože bych tě nemiloval tak, jako miluješ ty mě, tak, jako miluji jeho, akorát bychom se trápili."
Ethan: "To říkáš ty."
J: "Mrzí mě to."
Ethan: "Jo no... To to nespraví."
J: "Ethane..."
Ethan: "Myslím, že se půjdu projít."
J: "Nemusíš odcházet."
Ethan: "Vlastně musím, nemohl bych se dívat na to, jak si balíš věci."
J: "Já se..."
Ethan: "Neomlouvej se, už ne... Jen doufám, že s ním budeš šťastný, i když v to moc nevěřím."
Dveře se za ním zavřely tak rychle, že jsem už nic nestihl říct, nedivil jsem se mu a nebudu se ani divit, pokud mi to nikdy neodpustí, jenže své rozhodnutí kvůli tomu změnit nemohu, jak říkám, já nevím, jestli spolu s Brianem budeme, rozhodně ne hned, potřebuji prostě nějaký čas na to, abych se vzpamatoval a i Brian ho potřebuje, aby zjistil, jestli do toho chce vůbec znova jít, ale jednoduše vím, že kdybych s Ethanem zůstal, nadělalo by to víc škody, než užitku!
Jakmile jsem si zabalil veškeré věci, našel jsem kus papíru a napsal mu na něj, že se omlouvám za to, že jsem mu tak ublížil a že doufám, že mi to bude schopný někdy opustit, poté jsem se naposledy rozhlédl po mém teď již bývalém domově a odešel jsem.
Když jsem se asi hodinu procházel a pomalu si začínal uvědomovat, co se stalo a že jsem vlastně tak trochu oficiálně bez domova, na mysl mi přišla jediná osoba, u které bych mohl hledat spásu...
Debbie: "Sunshine, co tady děláš?"
J: "Doufal jsem, že si ještě nepronajala můj starý pokoj."
Debbie: "Co se děje?"
J: "Pustíš mě prosím dovnitř? Je tu kosa."
Debbie: "Jasně, pojď, zlato."
Své věci jsem odhodil na pohovku a přemístil jsem se do kuchyně, Debbie mi hned udělala horkou kávu, abych se zahřál, a když jsem tak trochu začínal rozmrzat, bylo na čase, abych jí všechno vysvětlil!
Debbie: "To je nějaký vtip?"
J: "Směju se snad?"
Debbie: "Sunshine, oficiálně si převzal Brianovo žezlo."
J: "Jsi skvěle nápomocná, když chceš."
Debbie: "Omlouvám se, ale... Tohle je jak z nějaké telenovely."
J: "Povídej mi o tom, jenže co jsem měl dělat? Dál Ethanovi lhát? Scházet se s Brianem za jeho zády? Nemilovat ho tak, jak si zaslouží?"
Debbie: "Já chápu, proč si se s ním rozešel, udělal si správnou věc, oba byste se jen trápili... Ale co mě trápí víc je, jak to chceš vyřešit s Brianem?"
J: "Nevím a ani si nejsem jistý, že je něco k řešení... Miluji ho, ale kdybych se k němu teď vrátil, nebylo by to správné, navíc on sám neví, co chce, myslím, že by byl rád, kdyby mě měl, ale zároveň ne."
Debbie: "Vůbec netuším, co si právě řekl."
J: "Ani já ne,"...Smál jsem se... Tedy alespoň tolik, kolik jsem byl schopný, vzhledem k okolnostem.
Debbie: "Víš ty co, měl by ses trochu prospat a až si odpočineš, budeš mít jasnější myšlení a pak se rozhodneš, co bude nejlepší... Každopádně tady jsi vítaný, jak dlouho budeš potřebovat."
J: "Děkuju, Debb."
Debbie: "Nemáš zač, zlato... Jen doufám, že se nedozví Brian, že tě tu tak trochu schovávám myslím, že už takhle to vypadá, že se mnou nikdy nepromluví.
J: "On vychladne, přeci jen si jeho máma."
Debbie: "Doufám v to."
Jakmile jsem dopil hrnek svého kafe, tak jsem se vydal do svého starého pokoje, který mi slouží vždy, když je třeba, a když jsem ulehl do postele, schoulil jsem se do klubíčka a přitiskl si polštář na hruď, po chvíli jsem zničehonic začal vidět rozmazaně, až jsem nakonec nedokázal zastavit naprostý vodopád slz!
No comments:
Post a Comment