Nový díl.
JUSTIN
Když jsem vstoupil dovnitř, mé srdce se rychle rozbušilo, cítil jsem, jak se chvěju vzrušením, na rtech se mi vykouzlil úsměv a tělem mi putovaly návaly horka! Nebyl jsem tu už takovou dobu, že jsem ten pocit pomalu nepoznával, ten pocit radosti, ten pocit naprostého vzrušení, ten pocit při představě všeho, co jsem tu s Brianem zažil, dobrého či zlého, prostě čehokoliv! Když jsem pokaždé vstoupil do Babylonu vše, co jsem si s ním spojil, byl život s Brianem v dobrém i zlém a ten život mi začíná neskutečně chybět, jenže vím, že na uvědomění si něčeho takové už je jednoduše pozdě!
Nevěděl jsem, o co přesně se tu pokouším nebo ano věděl jsem to přesně, ale také jsem věděl, že to není správné, ale špatné, vlastně ještě víc než to, možná přímo odporné... Od Briana jsem odešel kvůli Ethanovi a teď od Ethana utíkám zase zpátky k Brianovi, jen abych si připomněl, jaké to s ním bylo, jak skvěle jsem se s ním cítil, abych viděl, jak po mně prahne jen z jeho očí! Ale také jsem si vědom toho, že mu tímhle nejspíš jenom ublížím, když mu budu dávat naději, že spolu zase můžeme být, jenže já se nedokážu ovládat, jednoduše mě to za ním táhne... Alespoň ještě jednou to potřebuji zažít!
Emmett: "Sunshine!"
J: "Emme, a-ahoj."
Ted: "Co tu děláš? Zabloudil si ze své nóbl společnosti tady sem k nám?"
J: "Taky tě rád vidím, Tede."
Ted: "Však já tebe taky."
Emmett: "Ale opravdu, co tě k nám přivádí?"
J: "Jen jsem..."
Emmett: "Zastesknul po starém životě?"
J: "Tak trochu."
Ted: "Vsadím se, že příteli se to nelíbí."
J: "On to neví."
Emmett: "No teda, chvíli spolu a už mu lžeš."
J: "Ještě ty mi to připomínej."
Emmett: "A není za tímhle něco víc?"
J: "Jako co?"
Ted: "Jako Brian?"
Je až neuvěřitelné, jak mě ti dva mají prokouknutého, myslím, že to na mě museli zbystřit, ještě než jsem vůbec došel k nim, ze mě to musí být znát snad na míle daleko... Jenže, co s tím můžu dělat? Já se nedokážu ovládat, i když bych chtěl a především měl, ale Brian má prostě něco, čím mě pořád nutí se za ním vracet, milovat ho, chtít ho... Proč mám takový pocit, že jsem ho ve skutečnosti nikdy neopustil?
J: "Nevím, o čem to mluvíte."
Emmett: "Že ne? Jsi červený až na zadku."
J: "Ne!"
Emmett: "Dobře, dobře."
Ted: "Každopádně ještě nepřišel."
J: "Přestaňte!"...Smál jsem se.
Já jsem opravdu nikdy nebyl dobrý v zatajování něčeho, ale teď se zdá, že jsem přímo mizerný, jenže tak nějak jsem mohl očekávat, že má nenapravitelná touha po Brianu Kinneym nikdy nebude zatajitelná, i kdybych se sebevíc namáhal... Ale nejhorší je, že se momentálně ani necítím nijak špatně, jako by to bylo něco normálního, jako bych si ani neuvědomoval, co všechno se dnes v noci může stát a co všechno tím komu způsobím... To uvědomění však přijde zítra ráno a já si nejsem jistý, že to zvládnu, ale nemohu se jen tak otočit a odejít, prostě to nedokážu!
J: "Kde je vůbec Maikey?"
Ted: "Nechce vylézat na veřejnost, a navíc mám pocit, že je lepší, když tu není."
J: "Jasně on mě teď vlastně nenávidí - víc než obvykle."
Emmett: "Není to tak, že by tě nenáviděl... Jen tě prostě proklíná za to, že si Brianovi vyrval srdce."
J: "Promiň, ale kde je rozdíl?"
Ted: "Má pravdu, je to stejný."
Emmett: "Jo asi je, ale jeho to přejde, především po tom, co se stalo."
J: "Stalo?"
Ted: "Proto nechce jít na veřejnost, Brian mu dal pěstí."
J: "Cože?!"
Emmett: "Nejsme si jistí, ale máme za to, že řekl něco, co neměl... O Tobě."
J: "To není možné, Brian by ho kvůli mně neuhodil... Nikdy."
Ted: "To by ses divil, čeho všeho je Brian kvůli Tobě schopný."
Když tohle Ted řekl, cítil jsem snad nejhůř za celou dobu, protože jsem věděl, že má pravdu, Brian pro mě dělal všechno a zdá se, že to dělá i po tom, co jsem mu takhle ublížil... Je až neuvěřitelné, že se mi tak dlouho dařilo sebe samého přesvědčovat o tom, že mě nemiluje, a když už je pozdě uvědomit si, že mě miluje víc, než je vůbec možné!
Kluci se ode mě za chvíli odpojili a šli tančit, snažili se mě přesvědčit, abych šel s nimi a užil si ty chvíle, než se zase vrátím do svého nového života, ale já neměl chuť ani náladu... To, proč jsem přišel, jsem dostat nemohl, Brian tu nebyl a podle všeho se zdálo, že dnes už ani nebude...
B: "Justine?"...Alespoň do teď!
J: "Bri?"...Pohlédl jsem na něj a mé oči jako by začaly snad zářit štěstím.
B: "Kde se tu bereš?"
J: "Já jen... Asi jsem zabloudil."
B: "Měl by sis najít cestu zase zpátky... Ke svému příteli."
J: "Briane..."
B: "Co?"
J: "Dneska ne."
Neovládl jsem se a vrhl se po jeho rtech, nevím, kde se to ve mně tak najednou vzalo, ale věděl jsem, že to potřebuji, jako by to byl můj mezník mezi životem a smrtí!
Brian se vůbec ničemu nebránil a líbal mě tak divoce, že nám po chvíli začaly natékat rty, ale to nás nezastavilo, zdálo se, že není nic, co by nás mohlo zastavit!
J: "Zatancuj si se mnou,"...Vydechl jsem.
B: "Tak pojď."
Jeho ruka chytila tu mou a pomalou chůzí jsme došli až na parket, jeho ruce mě objaly kolem krku a ty mé kolem jeho trupu, tiskl si mě k sobě, co nejvíc to šlo, zatímco jsme měli čela u sebe a hleděli si do očí... Bylo to sice směšné romantické, jak by řekl Brian, ale byl to snad ten nejkrásnější okamžik, jaký jsem v poslední době zažil!
J: "Řekni mi, co chceš, Briane?"...Zašeptal jsem.
B: "Právě teď?"
J: "Právě teď,"...Potvrdil jsem.
B: "Chci tě vzít k sobě domů."
Chvíli jsem se mu jen díval do očí, kterými mě vždycky dokázal neskutečně uhranout, protože jsem nikdy nezjistil, jakou barvu vůbec mají, ale když jsem se nakonec zhluboka nadechl a věděl, co právě teď chci, má odpověď nemohla znít jinak, než takto "Tak mě vezmi."
No comments:
Post a Comment