BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Jakmile jsem se prodral parketem plným vlnících se těl až k východu a dostal se na ulici, chvilku jsem pátral po Brianovo autě, ale bylo to naprosto bezvýznamné, i když vlastně na druhou stranu jsem ihned měl stoprocentní jistotu, že v Babylonu se už zajisté nenachází avšak teď mám na vybranou zhruba z milionu míst, na kterých bych ho mohl najít... Vážně mě už přestává bavit hledat ho, pokaždé když si zamane, že je načase zmizet mi z dohledu.
Nicméně neměl jsem moc na vybranou, jasně mohl bych to vzdát a pak doufat že na něj někde v blízké době narazím, nejlíp u něho nebo spíš u nás v loftu, ale to čekání by mě nejspíš brzo zabilo, navíc čím déle to bude trvat, tím je pak menší pravděpodobnost, že se to mezi námi vyřeší tím lepším způsobem, přeci jen, když se v Brianovi něco rozleží, tak to pak vůbec nedopadá dobře.
Nějaký hlas uvnitř mě, mě naváděl především na tři různá místa, tím prvním byl loft, ale něco mi říkalo, že tohle už má Brian vymakané, protože ve většině případů jsem ho našel právě tam, tudíž mě to vede k místu číslo dvě - u holek doma, ale i tam mám ten pocit, že by se nešel schovávat, pokud by se mi chtěl opravdu vyhnout, protože nevím čím to, ale Gus je vždycky tím, kdo ho dokáže nejvíce uklidnit a to už mám tak nějak naučené a on to ví, tím pádem bych vsázel na jídelnu, ačkoliv to taky není nijak tajemné místo, ale mám to tušení, že Brian doufá, že zatímco budu hledat na těch prvních dvou místech, on něco vymyslí, nejlíp tu nejlepší výmluvu na to, aby mi dokázal, že ani trochu nežárlil!
Ani si nedokážete představit tu vnitřní radost, když se ukázalo, že Briana znám opravdu perfektně, protože jsem ho vážně našel na barové židličce v jídelně, jakmile mě spatřil, zdálo se, že snad dostane infarkt anebo panický záchvat, za to já jsem se musel usmívat od ucha k uchu, bylo roztomilé sledovat ho v rozpacích zahnaného do kouta a i Debbie si to náramně užívala.
Debbie: "Tak co to bude, Sunshine?"
J: "Kafe by bodlo."
Debbie: "Hned ti ho donesu."
Brian mě stále probodával pohledem a hledal správná slova a mám na mysli ta slova, kterými by mě uzemnil a nejlíp i naštval, abych vzal nohy na ramena a on měl pak na chvíli pokoj, jenže já se tak snadno odehnat nenechám!
B: "To je tvůj rekord."
J: "Prosím?"...Přisedl jsem k němu.
B: "Takhle rychle si mě nikdy nenašel, doufal jsem..."
J: "Že budu hledat v loftu a u holek?"
B: "Nebo vůbec."
J: "Jako, že bych tě nehledal a prostě doufal, že se ukážeš?"
B: "Něco na ten způsob... A navíc je moje věc, kde jsem."
J: "To ti neberu, pokud důvod tvého zmizení nejsem já."
B: "A kdo řekl, že právě teď jsi?"
J: "Vážně budeme hrát tuhle hru?"
B: "Nic nehraju."
J: "Jasně, ani na kluky, na vztahy, vlastně na nic obsahující city."
B: "A jsme zase u toho!"
Chtěl jsem mu něco peprného opáčit, ale naštěstí mě před tím zachránila Debb s mým hrnkem kafe, tím zachránila myslím, že pokud se Brianem nechám rozhodit a zaútočím na něj - vyhraje a já pak budu tím, kdo si to musí žehlit u něj a to mu tak lehce neprojde!
J: "Děkuju, Debb."
Debbie: "Nemáš zač, zlato... A jak jste pokročili?"
B: "Co se staráš?"
Debbie: "No teda, ještě před chvílí si žadonil, abych tě vzala pod svá ochranná křídla a dala ti nocleh a ty na mě teď takhle?"
Nevěděl jsem, z čeho mám být víc vykolejený, jestli z toho faktu, že Brian se opravdu dokonce přemohl a Debb požádal o místo na přespání, jen aby se mi vyhnul anebo z toho, jak se Brian následně podíval na Debbie, protože takový pohled jsem u něho snad ještě nikdy neviděl, podívat se takhle na mě, tak vážně nevím!
B: "Díky! Náramně si mi to zjednodušila!"...Taková rychlost, jakou Brian zmizel z jídelny, se opravdu jen tak nevidí!
Debbie: "To jsem asi neměla,"...Uvědomila si svou chybu.
J: "Musím za ním."
Debbie: "Jen běž... Snad jsem ti to moc nepohnojila."
J: "Neboj, pohnojený už to mám očividně sám."
Vystřelil jsem z jídelny jako dělová koule a Briana ihned zahlédl nebo spíš jeho záda směřující k autu rychlostí, u které se div nepřizabil, musel jsem za ním dokonce utíkat, aby mi náhodou zase nezmizel...
J: "Můžeš počkat, sakra?"
B: "Na co? Mám důležitější věci na práci."
J: "Jo? Jako třeba co?"
B: "Třeba Woody's"
J: "Vážně?"...Musel jsem se začít smát, to prostě jinak nešlo.
B: "Co to všichni dneska máte, že se mi neustále tlemíte?"...Nasedl vztekle do auta.
J: "Počkej,"...Popoběhl jsem na druhou stranu a nastoupil taky.
B: "Potřebuješ svést?"...Ironičtěji už snad znít nemohl.
J: "Nemohl bys prostě jednou překousnout ten fakt, že máš taky city a pocity a emoce... A že zkrátka žárlit umíš víc, než si myslíš?"
B: "A proč bych to dělal?"
J: "Protože si taky jenom člověk... A já tě miluju. Miluju, když žárlíš, navíc je to sexy a roztomilé."
B: "Bezva, jsem roztomilej... To jsem si vždycky přál."
Musel jsem se začít usmívat jako pitomec, nevím, jestli si to Brian uvědomoval, předpokládám spíš, že ne, ale on opravdu přiznal, že žárlil.
B: "Už zase se mi směješ?"
J: "Víš, co si právě řekl?"
B: "Že jsem roztomilej a že to je něco, co jsem..."...Zarazil se, když mu došla pointa.
J: "A roztomilej znamená být žárlivej,"...Doplnil jsem.
B: "Tak jsem to nemyslel!"
J: "Samozřejmě,"...Přitiskl jsem své rty k těm jeho.
B: "Ty si... myslíš... že... mě vždycky... umlčíš... polibkem?"
J: "Nemyslím... Vím,"...Začal jsem být vášnivější a tomu už Brian neměl šanci se ubránit a myslím, že ani nechtěl.
Další kapitola ze života Briana Kinneyho byla uzavřena - on, ať chce nebo ne, opravdu umí a především dokáže žárlit a konečně, i když ne přímo dobrovolně, si to přiznal!
J: "Tak kam pojedeme?"
B: "Kam bys chtěl?"
J: "Domů... Do postele, do sprchy, na pohovku..."...Šeptal jsem mu do ucha.
B: "Tvé přání je mi rozkazem."
Brian ihned nastartoval auto a vydal se s námi do našeho království, kde jsme naším žhavým sexem zničili všechna možná místa a poté jsme se oddali slastnému vytouženému spánku v pevném objetí!
No comments:
Post a Comment