Poslední díl.
BRIAN
Setrval jsem před jídelnou ještě několik minut, nevím, jestli se mi tam líbilo anebo jsem se jen nějakým způsobem snažil nasbírat odvahu pro můj plán, ale dovnitř jsem zkrátka jít nedokázal... Ještě ne! Pokud vůbec! V podstatě bych se nedivil, že se teď otočím a odjedu... Ta nevědomost mi najednou připadá mnohem lepší, než vědět pravdu... O někom jiném, s kým Justin pravděpodobně tráví čas! Nebo, kdo ví, co v tom, sakra, vůbec je! No ale hádám, že pokud teď uteču, nejspíš se to už nedozvím a s tím bych se smířit nejspíš nedokázal, proto jaksi už nemám na vybranou...
Nakonec jsem se tedy odvážil a sebevědomě vstoupil, nedával jsem na svém výrazu nic znát, o což jsem se popravdě ani nemusel moc snažit, jelikož byl do rozhovoru s Daphne tak zažraný, že si ani nevšiml mého příchodu anebo už mu jsem holt tak moc ukradený, že jeho radar, který se ozval, kdykoliv jsem se někde objevil, už nehouká na poplach, ale tiše dřímá!
B: "Ahoj, vy dva."
J: "Briane?"...Musím uznat, že šokovat se mi ho podařilo.
Daphne: "Ahoj, Briane."
B: "Dnes si opět sexy... Ošukal bych tě,"...Neodpustil jsem si své obvyklé přivítání s Daphne... A tak nějak jsem se potřeboval sebrat, poněvadž sem byl víc v rozpacích, než jsem si myslel, že budu.
Daphne: "Ty taky, Briane,"...Červenala se až za ušima.
J: "Co tady děláš, Briane?"
B: "Přišel jsem se nasnídat a řekl jsem si, že bych tě mohl hodit domů."
J: "No, já mám s Daph dnes plány..."
Daphne: "Ne, ne! Já končím,"...Opřela se nabroušeně do sedačky.
J: "Daph!"...Hodil po ní zoufalý, až žalostný pohled.
Daphne: "Musíš mu to říct!"
B: "Co říct?"...To mě teda hodně zajímalo!
J: "Nic! Daphne, nemůžeš toho nechat?"
Daphne: "Říkala jsem ti to... Nemůžeš to před ním tajit do nekonečna."
J: "Jen, dokud to nevyřeším."
Daphne: "A pak, až se to zase stane, tak co? Půjdeš opět ke mně?"
Připadal jsem si jak vzduch! Začali se tam dohadovat o něčem naprosto pro mě nepochopitelném, neměl jsem ani páru, o čem to, sakra, mluví! Jen jsem je střídavě propaloval pohledem a čekal, kdy si všimnou toho, že jsem tady taky!
B: "Mohli byste už, sakra, držet hubu? Bolí mě z vás hlava!"
Daphne: "Promiň, ale už mě to nebaví, Justine."
J: "To ani mě ne... Myslíš, že mě baví mu lhát?"
B: "Tak mi nelži!"...Ozval jsem se takovým hlasem, div se nerozbily sklenice a talíře.
Daphne: "Myslím, že teď je ta vhodná doba odejít."
J: "To mě tu s ním teď necháš? Když je očividné, že mě zabije?"
B: "To máš pravdu, že zabiju, jestli nepřestaneš."
Daphne: "Co sis způsobil, to máš... Nezapomeň si pak ke mně přijít pro věci."
J: "Pěkně děkuju!"
Zatímco se Daphne velmi rychle a vskutku mazaně zdekovala, já jsem se posadil naproti Justinovi s výrazem, který jasně říkal, že mi dochází trpělivost! Protože po tom výstupu, co tu ti dva předvedli, neexistuje vůbec žádná šance, že odsud odejdeme dřív, než se všechno dozvím a je mi jedno, že za chvíli přijde Debbie a možná celá ta parta idiotů, kteří tomu všemu budou přihlížet... Já už toho mám zkrátka dost!
B: "Je tu něco, co bys mi chtěl říct?"
J: "Měl bych jít obsluhovat."
B: "Tvoje šichta skončila před 32 minutami."
J: "Rychle sis to spočítal."
B: "A rychle to spočítám i tobě, jestli mi neřekneš všechno, co potřebuju vědět."
J: "Tohle vědět nepotřebuješ."
B: "Ne? A proč měla Daphne pocit, že bych to vědět měl?"
J: "Ona moc mluví."
B: "Asi bych se tedy měl zeptat jí."
J: "Ne!"
B: "Tak mi, sakra, řekni, co s tebou je? Nenuť mě střílet od boku."
J: "Nic se mnou není."
B: "Udělal jsem ti snad něco, o čem nevím?"
J: "Co? Ne!"
B: "Tak proč se mi vyhýbáš a téměř se mnou nemluvíš? Nespíš doma a, sakra, něco s tebou být musí!"
J: "Je to komplikované."
V tu chvíli jsem téměř vyletěl z kůže! Jestli ještě někdy v životě z jeho úst tohle uslyším, tak ho snad zabiju... Krutě a především pomalu - to slibuju!
B: "Komplikované? Tak já ti to ulehčím... Hraješ se mnou zase tu hru, co tenkrát?"
J: "Tenkrát?"
B: "Když jsem byl za debila, jehož údajný přítel si užívá s houslistou?"
J: "Cože? Jak si na to přišel? To bych ti neudělal, znova ne! Já miluju jen tebe."
B: "Tak proč mi neřekneš, co s tebou je?"
J: "Ty noční můry... Vrátily se."
V tu chvíli se můj netrpělivý, vytočený výraz změnil na šokovaný a starostlivý... Nemohl jsem uvěřit tomu, že se mi s tím nesvěřil, že mě nepožádal o pomoc a raději mě nechal v domnění, že ho ztrácím, že si našel někoho jiného a on mě dříve či později opustí! A ještě k tomu si myslel, že se s tím dokáže vypořádat sám a že lži jsou to nejlepší, co mi mohl říkat! Neuvěřitelné!
B: "Proč si mi nic neřekl? Jak dlouho to trvá?"
J: "Asi přes týden... A neřekl jsem ti to, protože jsem myslel, že to přestane a já tě tím nebudu muset zatěžovat."
B: "A ty lži, tvoje chování, tvoje odtažitost... To mě jako zatěžovat nemělo?"
J: "Nechtěl jsem se chovat jako kretén... Ale myslel jsem, že když se tak budu chovat, nebudeš se zajímat o to, co se mnou je."
B: "To nemyslíš vážně, že ne?"
J: "Když si zjistil, že máš rakovinu, vyhodil si mě nechtěl si, abych ti pomáhal, abych se díval na to, jak trpíš, chtěl si se uzdravit a až pak být zase se mnou... Cítil jsem to stejně."
B: "Jak to můžeš srovnávat, Justine?"
J: "Já nevím, jsem prostě idiot, který se s tím chtěl porvat sám."
B: "Nemůžeš mi zakazovat ti pomáhat."
J: "To ty taky ne."
B: "Tohle..."
J: "Není nic jiného... Oba si máme pomáhat vzájemně! Nemít pocit, kdykoliv se nám něco stane, že toho druhého musíme chránit a poslat ho na dobu neurčitou do hajzlu... Jen chci, abychom s tím souhlasili oba, abychom tu pro sebe byli a nic si netajili."
B: "Fajn, slíbíme si, že už žádné tajnosti a že tu pro sebe vždycky budeme, v dobrém i ve zlém,"...Musel jsem se zašklebit a zároveň zasmát nad tím, jak pateticky to znělo.
J: "Slibuju."
B: "Slibuju."
Nevím, jak moc naše sliby budou fungovat, ale jedno vím jistě, už nikdy nechci, aby mi lhal, aby přede mnou tajil, že ho něco trápí, že má nějaké potíže, protože já pokaždé udělám vše pro to, abych mu s tím pomohl! Každopádně bych se taky měl naučit, že všechno není takové, jak se na první pohled zdá!
No comments:
Post a Comment