Nový díl.
BRIAN
Dnes jsem se vzbudil zatraceně brzo, doslova ještě nebylo ani šest hodin, jenže jsem neměl na vybranou, jelikož druhá strana postele byla prázdná a z koupelny se ozývala tekoucí voda, což mě přimělo vylézt z postele i přesto, jak moc se mi chtělo spát! Nechápal jsem, proč se ten blázen musí sprchovat tak hrozně brzo, obzvlášť s tou kocovinou, co ho momentálně zajisté doslova zabijí, ale místo toho abych jej zabil sám za tak úžasně probuzení, jsem dokázal myslet jen na to, jak moc ho chci!
Do koupelny jsem vstupoval prakticky po špičkách, za prvé jsem věděl, že být na jeho místě po takovém alkoholickém popíjení, nechtěl bych slyšet ani vlastní myšlenky natož slona dupajícího ke mně do sprchy a za druhé, i přes tu obrovskou a nejspíš nevyléčitelnou antiromantickou nemoc zakořeněnou hluboko uvnitř mého těla, duše i srdce, jsem jej chtěl překvapit, prostě ho jen zezadu obejmout a políbit do vlasů... Jsem já to ale mozek vygumovanej! Dělám věci, které dělat nemám, jenže já si nedokážu pomoct a to je k vzteku!
Jenže o svá vygumovaná, nervová centra uvnitř mozku, jsem se mohl přestat strachovat ve chvíli, kdy jsem se přiblížil blíže ke sprše a v páře jsem zbystřil zrak, který mi dopomohl zahlédnout Justinovo doslova zmalovaná záda! Od levé lopatky až po pravý bok se mu táhla modro-fialová, krvavá modřina, monstrózních rozměrů... V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo!
B: "Co se ti stalo?"
J: "Proboha, Briane!"
B: "Odpověz!"
J: "Nic se mi nestalo, jasný?"
B: "To si snad někoho nechal použít svoje tělo jako malířské plátno, protože jinak se mi ta směs barev na tvých zádech nevysvětluje!"
J: "A to jsem si myslel, že se tomuhle vyhnu, když si přivstanu."
B: "No tak si myslel blbě a teď mi to vysvětli!"
J: "Jen jsem měl menší nehodu, víc v tom nehledej."
B: "Porval ses s grizzlym? Protože přesně tak to vypadá!"
J: "Nech to být."
B: "A dovolit, aby z tebe byl boxovací panák?"
J: "Nic takového nejsem! A nech mě se vysprchovat,"...Odstrčil mou ruku držící dveře od sprchy a zavřel si je.
Měl jsem chuť mu je zase otevřít a klidně ho zahnat do kouta, abych to z něj dostal, ale nakonec jsem to neudělal, nejen, že jsem na něho nikdy nedokázal být nijak zvlášť hnusný nebo krutý, což je asi důvod toho, proč ho mám pořád v životě, ale taky jsem věděl, že ani za použití "násilí" bych to z něj nedostal, tu tvrdohlavost má bohužel ode mě a já ho za to nemůžu vinit, nebyl jsem mu nikdy zrovna dobrým příkladem a být na jeho místě, choval bych se stejně, pravděpodobně ještě hůř, takže ho zkrátka musím nechat a doufat, že už se nic takového opakovat nebude, protože jinak si ty homofobní studentíky najdu a klidně z nich vymlátím duši!
Šel jsem si i jemu udělat pořádně silný kafe, sobě na probuzení, jemu na uklidnění, jinak bychom následující ráno a nejspíš ani den nepřežili! Jsem vážně rád, že je víkend a ani jeden z nás nemusí do práce, neumím si představit, že bychom dnes byli schopni něčeho víc, než dýchání a plazení!
B: "Máš tady kafe,"...Oznámil jsem mu, když se vrátil ze sprchy.
J: "Díky."
B: "Za málo."
Naše pohledy se střetly v okamžiku, kdy si z mé ruky přebíral hrnek a naše prsty se o sebe otřely, okamžitě mnou projelo vzrušující mrazení, které však bylo utnuto hlasitým klepáním na dveře...
B: "Shit!"
J: "Mám tam dojít?"
B: "Postarám se o to... Jen si ještě skočím pro brokovnici."
J: "Nemyslím si, že je to dobrý nápad."
B: "No ty víš všechno nejlíp."
Něco hrozného je vstávat před šestou hodinou ranní, ale otvírat dveře nějakému cvokovi před sedmou hodinou, to je přímo šílené a běsnícímu řádění hodné!
B: "To si snad děláš srandu?"
Debbie: "Je tady?"
B: "Kdo?"
Debbie: "Kdo asi? Ten idiot!"
B: "Jo ty myslíš jeho,"...Uhnul jsem tělem, aby jí byl Justin hezky na očích.
Debbie: "Justine! Víš, jak jsem se bála?!"
J: "Debb, promiň, já..."
Debbie: "Co se, sakra, stalo?"
J: "Jen jsem... Prostě jsem..."
B: "Zkrátka neodolal mému svádění."
Byla to ta jediná možnost, jak ho ochránit před vyslovením pravdy, která by Debbie zaručeně rozhodila, nepotřebovala vědět, že si Justin včera téměř způsobil otravu alkoholem a možná smrt, kdybych jej nezastavil a on už vůbec teď nepotřeboval vysvětlovat, proč se opil a tím pádem i modřinu, která pokrývá celá jeho záda, protože i o té by se dozvěděla, kdyby ho začala zpovídat a jak říkám, to by teď Justin neobstál a Debbie nezkousla...
Debbie: "Mohlo mi být jasné, že v tom máš opět prsty ty,"...Hodila po mně naštvaný pohled.
B: "Co naděláš - síla zvyku."
Debbie: "Já bych tě..!"
B: "Až jindy."
Debbie: "O tom nepochybuj... A ty se oblíkej, zázraku, odcházíme."
J: "Co? Proč?"
Debbie: "Snad si nemyslíš, že tenhle pokus "dostat stařenku do blázince" jen tak přejdu?"
J: "Stařenku?"
Debbie: "Víš, jak jsem to myslela... A oblíkat! Dnes tě v jídelně budu nutně potřebovat."
J: "Vždyť mám volno!"
Debbie: "Volno skončilo... Počkám na tebe dole."
J: "Jsi nepředstavitelná."
Debbie: "Ani nevíš, jak moc... A my dva si ještě promluvíme,"...Upřela pohled na mě a následně za sebou zavřela dveře.
Ulevilo se mi, že jsem se jí zase na chvíli zbavil, ale ta představa, že teď přijdu i o Justinovu přítomnost, ze mě vysávala do teď celkem dobrou a spokojenou náladu. Obzvlášť, když ke mně Justin právě teď přitancoval a objal mě, což jsem se překvapivě nechal...
J: "Děkuju."
B: "Za co?"
J: "Zase si mě zachránil."
B: "Ale to neznamená, že nechci znát pravdu."
J: "Já vím... Jen je to komplikované."
B: "Komplikované je jen to, co si sám komplikuješ."
J: "Nebyla to na tebe, až moc těžká věta takhle po ránu?"
B: "Taky jsem se pěkně zadýchal."
J: "Vidím,"...Smál se a já se k němu přidal.
B: "Měl bys jít, než tam zaroste do chodníku a já už se jí nikdy nezbavím."
J: "Jo, měl,"...Políbil mě a já jej v ten okamžik pevně stiskl kolem pasu, jenže nakonec jsem jej musel propustit.
Ještě jsem si ho pořádně vychutnal při oblékání a následně jsem se s ním rozloučil ještě jedním polibkem. Poté jsem se vrátil k dopití svého kafe a popřemýšlel jsem nad tím, co budu dnes dělat, ve směs to všechno byly dobré nápady, ale jít se nasnídat do jídelny, to byl ten nejlepší nápad!
No comments:
Post a Comment