Nová povídka.
BRIAN
Mám jít za ním anebo ho jednoduše přehlížet? Za odpověď bych snad i zaplatil! Protože já vážně nevím! Znám ho téměř rok a opravdu jen ve výjimečných situacích se stalo, že mě obešel a neřekl ani slovo, obzvlášť tady v Babylonu. A ačkoliv je to přesně to, co jsem chtěl, tak teď se mi to nelíbí a to se mi nelíbí ještě víc! Jako by se mnou ten kluk něco dělal, jako bych se snad o něho začal zajímat, jako kdyby pro mě něco začínal znamenat... Ne, to si nesmím připustit!
Maikey: "Co se mu stalo?"
B: "Jak to mám vědět?"
Maikey: "Mohl bys, když s ním spíš."
B: "To je to jediný, co s ním dělám, nevedu s ním hlubokomyslné rozhovory o jeho citových problémech."
Maikey: "Ale jednou bys mohl... Zdá se smutný."
B: "Smutný? Vážně? Ten kluk má kolikrát úsměv jak Hollywood, jak by mohl být smutný?"
Maikey: "Stačí se na něj podívat."
Nechtěl jsem to udělat, ale nakonec jsem musel, prostě jsem si nedokázal hrát na ignoranta... No a když jsem si ho pořádně prohlídl, uviděl jsem to - on byl opravdu smutný.
Maikey: "Už to vidíš?"
B: "Nijak zvlášť."
Maikey: "Tak to si buď slepej anebo naprosto blbej."
B: "A ty až moc soucitnej s každým, kdo se tváří jak kakabus."
Maikey: "Alespoň mám city."
B: "Neříkám ti snad pořád, že tě miluju?"
Maikey: "Pro tebe je to už jako čištění zubů... Podle mě je tu někdo jiný, kdo by to měl slyšet."
B: "Ted už to ví dávno."
Maikey: "Ty si vážně vůl!"
B: "Ne, jsem úžasný."
Maikey: "Alespoň, že ti nechybí sebevědomí."
To mi tedy opravdu nechybí! A ani moje obrovské ego, které jediné mi teď brání v tom jít za Justinem a zjistit, co se mu stalo... Kdybych měl jen trochu odvahy místo strachu z toho, že na mně někdo něco uvidí, tak už jsem u něho a dělám vše pro to, abych jej rozesmál, ale takhle se radši budu koukat jinam a dělat, že nevidím, že ho něco trápí!
B: "Pojď radši tancovat."
Maikey: "Musím domů."
B: "Doktůrek potřebuje namasírovat prostatu?"
Maikey: "Dobrou, Briane,"...Políbil mě a zmizel.
Chtěl jsem se od Justina odreagovat za pomocí Maikeyho přítomnosti, ale takhle jsem bohužel nemohl a tak jediné, co mi zbývalo, bylo ničit se myšlenkami o Justinově mizerné náladě... By se jeden fakt už zbláznil!
Vynaložil jsem veškeré úsilí na to, abych našel cokoliv jiného, co by mě nějakým způsobem zaujalo, jenže bylo to tak neúspěšné asi jako všechny pokusy o to nepustit si to štěně do mého posraného života! Takže, ať jsem dělal, co jsem dělal, moje mysl se od něho zkrátka nedokázal oprostit, bylo to jako by v tu chvíli záleželo jen na něm, jako bych měl být tím, kdo s ním bude a vyřeší jeho značně špatnou náladu... Ale to přece nejsem já! Já se o nikoho nestarám ani nezajímám, mám zodpovědnost jen sám za sebe, chráním jenom sebe... Tak proč mám, sakra, nutkání chránit i jeho?! Kéž bych to věděl!
Nakonec se však vše začínalo ještě horšit, nejen, že už jsem nedokázal ovládat svůj pohled, kterým jsem neustále spočíval na něm, ale vše se zkomplikovalo v okamžiku, kdy jsem napočítal číslo 6 a to byl přesný počet panáků, které jsem viděl, že do sebe lije a pak už jen stačilo pár škobrtnutí a mně bylo naprosto jasné, že tohle sám nemůže zvládnout...
B: "Mám tě!"...Chytil jsem jej dřív, než skončil na zemi.
J: "Ach, můj zachránce!"...Smál se pod vlivem alkoholu.
B: "Dneska jo... Odvezu tě domů."
J: "Kam domů? Nemám domov."
B: "Co to povídáš?"
J: "Nic... Na tom nezáleží."
B: "Víš co, potřebuješ se pořádně vyspat... Zavezu tě k Debb."
J: "Ne, prosím."
B: "Co prosím? Někde se vyspat musíš."
J: "Vezmi mě k sobě."
B: "Justine, už jsem ti říkal..."
J: "Jen dneska... Prosím,"...Pohladil mě po tváři a já se naprosto zlomil.
B: "Dobře, jen dneska."
Nevím, co jsem to vyváděl, ještě nedávno bych jej tam nechal anebo bych ho alespoň rozhodně nevezl k sobě domů, ale k Debb nebo kamkoliv jinam, kde by mě nijak neobtěžoval a neotravoval, ale to jsem teď nemohl, nedokázal jsem to, ten pocit, že ho takhle budu mít na očích, mě uklidňoval a vědomí, že je v pořádku, pokud je se mnou, mi stálo za to, že mé ego muselo jít na chvíli stranou!
B: "Drž se mě,"...Přikázal jsem mu, když jsem ho vytahoval z auta a následně jsem se s ním pokoušel dostat do loftu.
Zatímco já jsem odváděl všechnu dřinu, Justin se vedle mě krásně vlekl a snad i spal, těžko říct, ale byl pekelně těžký a nenamáhal se nijak spolupracovat, proto to taky trvalo snad celou věčnost, než se mi s ním podařilo dostat do bytu a následně jej více méně hodit do postele...
B: "Ty seš mi ale dáreček,"...Vydýchával jsem vedle něj předchozích snad deset minut utrpení.
J: "A proto se ke mně vždycky vracíš,"...Zamumlal.
Popravdě bylo snazší dělat, že jsem nic neslyšel, než mu nějak odpovídat a nejspíš i proto, že část mě ví, že mluví pravdu, jen si to nechci přiznat... Takže zkrátka jsem nic neslyšel!
Zhruba po pěti minutách jsem se z postele zvedl, sundal jsem si oblečení a následně jsem začal svlékat i jeho, nicméně přiznávám, že bych to nejradši dělal za jiné příležitosti, ale bohužel nebylo zbytí, sám by se nesvléknul a vlastně mě to i bavilo, byl u toho totiž naprosto k sežrání! Začal jsem botami a u kalhot jsem si dal záležet, vlastně jsem to záměrně dělal tak pomalu, že bych se nedivil, že to bude trvat hodinu... Jednoduše jsem se ho chtěl dotýkat i přes ty momentální okolnosti, kdy žádný z mých dotyků zajisté nezaregistroval, ale i tak jsem nepřestával a při stahování jich dolů, jsem mu konečky prstů sjížděl po stehnech. Poté jsem z něho dostal bundu s mikinou a chtěl jsem pokračovat s tričkem, jenže v ten moment mě zastavil...
J: "Nech mi ho... Je mi chladno."
B: "Justine, je tu tak 50 stupňů, jak ti může být chladno?"
J: "Prostě mi ho nesvlékej!"
Sklapnul jsem, nemělo smysl se s ním hádat nebo ho nějak zpovídat, když byl v tomhle stavu a měl tuhle náladu, každopádně jsem byl z toho trochu mimo, nicméně jsem to dál neřešil, lehl si k němu a oba nás přikryl. Každý jsme byli na jiné straně postele, ale nevydržel jsem to ani pět minut a už jsem se sunul k němu, bez toho, abych jej u sebe cítil, bych nejspíš neusnul a tak už jen stačilo přehodit ruku přes jeho bok a on se ke mně ještě víc přivinul... To byl, sakra, dobrej pocit!
No comments:
Post a Comment