Nový díl.
JUSTIN
Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale mám takový pocit, že jsem to trochu přehnal, Brian ve skutečnosti neřekl nic tak hrozného nebo spíš nečekaného, jasně, že mi nemohl přiznat, že jsem mu chyběl, musel mi vmést do obličeje, že beze mě byl naprosto v pořádku, ale já vím, že to není tak úplně pravda, vždyť to na něm bylo tak moc znát, že je opravdu rád, že jsem konečně doma, tak co to do mě, sakra, tak najednou vjelo?! Já se ze sebe fakt už snad jednou zblázním!
Teď už je to ale stejně jedno, jsem před jídelnou a vracet se domů by byla hloupost, Brian by si myslel, že jsem ze zešílel a za druhé jsou tu lidi, které je třeba pozdravit...
J: "Ahoj, všichni,"...Rozšířil jsem svůj sunshine úsměv.
Emmett: "Ahoj, zlato!"
Debbie: "Konečně si tady,"...Přišla mě obejmout způsobem 'neviděla jsem tě roky.'
J: "Debb, nemůžu dýchat!"
Debbie: "Promiň, Sunshine."
Maikey: "Mně provedla to samé, když jsem se zjevil ve dveřích."
Debbie: "Nedramatizuj tolik,"...Přistál mu pohlavek.
Ben: "Má pravdu, Debb, bylo to... Normální mateřské objetí,"...Debbiin vražedný pohled jej vyděsil.
Debbie: "Jsem ráda, že souhlasíš."
Ben: "Jako vždy."
Lindsay: "Kde si nechal Briana s Gusem?"
J: "Gus spal, když jsem odcházel a Brian pravděpodobně střádá plány, jak mě zabít."
Debbie: "Neříkej mi, že si doma pět minut a už jste se chytli?"
J: "Neříkám! Ale dalo by se to tak říct."
Debbie: "Pro Krista,"...Zakoulela očima a šla raději pro objednávku.
Naprosto souhlasím, že tohle už je doslova k zešílení hodné, jsem doma ani ne 9 hodin, z toho jsem 6 spal a už jsem se stihl s Brianem pohádat, jako by to bylo něco bez čeho nedokážeme přežít jediný den! Takhle jsem si svůj návrat domů opravdu nepředstavoval, myslel jsem si, že spolu strávíme několik dlouhých, úžasných chvil... Zkrátka, že budeme jen spolu a budeme si vychutnávat přítomnost toho druhého! Ale místo toho je on doma, snažíc se být tátou svému čtyřletému, neposednému synovi a zároveň pokoušející se vymyslet řešení situace, která mezi námi momentálně nastala a já jsem v jídelně zpovídán blízkými přáteli nebo spíš rodinou a doufajíc, že tenhle zkrat s Brianem brzy hodíme za hlavu a konečně budeme spolu přesně tak, jak jsem si vysnil!
Maikey: "Moc rádi bychom si s Benem vyslechli, co za lovestory se mezi vámi zase odehrálo, ale musíme jít."
J: "Jsem zdrcen."
Ben: "To se vsadím, že jo."
J: "Mějte se krásně,"...Ironičtěji znít už opravdu nemohu.
Maikey: "Nápodobně, a pokud to půjde, stav se v krámku, abychom se podívali na ty výkresy."
J: "Jo, stejně se domů moc nehrnu, Brian si právě teď asi vytváří voodoo panenku."
Ben: "Myslím, že tak vynalézavý nebude, ale ta představa se mi líbí."
J: "To jsem opravdu moc rád!"
Maikey: "Radši půjdeme, než nás sežere a budu tě očekávat, tak ne, že se na mě vykašleš."
J: "Neměj strach."
Jakmile zmizeli z dohledu opravdu se mi ulevilo, to jejich dobírání opravdu teď nemám za potřebí, stačí, že se na mě Debb ksichtí a Emmett s Lindsay si tam něco šuškají pod vousy!
J: "Tak to vyklopte!"
Lindsay: "Co přesně?"
J: "Nejsem pitomej, máte ze mě srandu."
Emmett: "Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout? Milujeme tě!"
J: "To mě těší, ale i tak nejsem pitomej!"
Lindsay: "Měli bychom mu to říct."
Emmett: "No nevím, oheň šlehá už tak dost silný."
J: "Prostě to řekněte, než se z vás zblázním!"
Emmett: "Vsadili jsme se, jak dlouho spolu vydržíte, než se pohádáte... Vsázel jsem 5 hodin Lindsay 12, takže jí můžeš předat gratulace."
J: "No ve skutečnosti jsem spal 6 hodin z 9, tudíž nám na pohádání se stačily tři, gratuluji tobě, Emme... Jo a děkuji za vaši nesmírnou podporu!"...Nabroušeně jsem se přesunul k jednomu ze stolů a usadil jsem se.
I přes to, že jsem byl naštvaný za to, že si na nás vsázejí a to dokonce už i Lindsay, která nás dříve jako jediná naopak bránila, tak jsem nad tím musel vnitřně trochu zasmát... Oni nás opravdu znají až moc dobře!
Debbie: "Tak co si dáš?"
J: "Nepřišel jsem se najíst, ale pomoct ti... Za chvíli se na to vrhnu."
Debbie: "Tak to ne, máš začít až v pondělí."
J: "Rád začnu dřív, alespoň přijdu na jiné myšlenky."
Debbie: "Než je Brian?"
J: "Hodláš mě mučit?"
Debbie: "Pokud to bude třeba... Měl bys jít domů a být s ním."
J: "Nemyslím si, že o to má právě teď zájem."
Debbie: "A na to si přišel jak? Dokážeš si vůbec představit, jak moc si mu chyběl? Z jídelny jsem ho prakticky nemohla vyhnat kromě toho, když musel do Kinneticu."
J: "Jako vážně?"
Debbie: "Ne, jen si vymýšlím! Samozřejmě, že ano!"
J: "No, možná..."
Debbie: "Žádné možná... Běž domů a buďte spolu, zasloužíte si to."
Debb má přeci úplnou pravdu, já chci být s ním a ne tvrdnout v jídelně až do úmoru, chci být s ním za každou cenu a užívat si jej, jak nejlépe dovedu a je mi jedno, že je tam Gus, který nás bude až do večera neskutečně prohánět a vyžadovat naši pozornost, protože takhle jsme jako rodina a ten pocit je naprosto nenahraditelný!
J: "Máš naprostou pravdu."
Debbie: "Já vím, že mám."
J: "Děkuji,"...Políbil jsem jí na tvář a pevně ji objal, v ten okamžik jsem však nahlédl ke vchodovým dveřím a ztuhl.
Debbie: "Děje se něco?"
J: "Myslím, že nikam nemusím."
Debbie: "Co? Proč?"
J: "Koukni ke dveřím."
Vidět Briana vstupujícího s Gusem v náruči do jídelny, mi dřív připadalo jako něco neuvěřitelně nádherného, tedy pořád mi to tak připadá, ale ten Brianův výraz mě naprosto vyvedl z míry, nevím, co přesně znamenal, ale dokázal jsem si dost dobře odvodit, že spolu jen tak nebudeme!
No comments:
Post a Comment