Nový díl.
JUSTIN
Téměř jsem to udělal, téměř jsem ho políbil bez jakéhokoliv zaváhání, udělat jsem to opravdu chtěl, ale nemohl a proto jsem byl moc vděčný za to, že mě Gus "zachránil" a mohli jsme odejít dřív, než jsme s Brianem vyvedli tuhle blbost a není to tak, že bych ho políbit nechtěl, sakra to se ví, že chtěl a jak! Ale co bychom z toho měli? Zase bychom byli uvěznění ve svých vlastních představách, každý bychom pořád chtěli něco jiného a s tím druhým se trápili, to já se rozhodl, že je jednou pro vždy konec a Brian se tomu nijak nebránil a prostě mě nechal odejít a tím mi dal jasně najevo, že náš vztah nikdy ve skutečnosti ani vztah nebyl, ale pouze jen něco čehož byl základ sex, jen mi ale trvalo 5 let abych si to připustil a uvědomil si, že já takový život vést dál nechci... Chci Briana buď se vším všudy anebo vůbec, je to těžké, ale pro nás oba je to vysvobození, kterým se vzájemně oprostíme od pocitu, že spolu být musíme, jen abychom si něco dokázali, protože pokud spolu CHCEME být, jednoho dne si k sobě cestu třeba zase najdeme, do té doby bychom se jen pořád drželi v začarovaném kruhu, z kterého není úniku!
Lindsay: "Tak jak jste se měli?"
Gus: "Měli jsme zmrzlinu!"
J: "Gusi!"...Řekněte malému dítěti "Neříkej to mamince!"
Melanie: "Koukám, že poučení bylo zbytečné."
J: "Promiňte."
Lindsay: "V pořádku jen je pak problém aby Gus snědl oběd, když je přecpaný sladkostmi."
J: "Já vím a už se to nestane on jen, že..."
Melanie: "Měl štěněčí oči přesně jako Brian a tomu se nedalo odolat?"
J: "Tak to nebylo!"
Gus: "Táta byl s námi!"
Mel, Linds: "Co?!"
J: "Díky Gusi."
Gus: "Co?"
J: "Ale nic."
Lindsay: "Tak povídej, přeháněj!"
J: "Není o čem!"
Melanie: "Jen nekecej, zrudnul si, jen padlo jeho jméno!"
A já byl přesvědčený o tom, že se tomuhle křížovému výslechu vyhnu levou zadní, ale jak říkám to by tu nesmělo být přítomno tohle pětiletý škvrně, které to pří první příležitosti vykřiklo do světa a ihned jsem měl po ptákách a ještě k tomu jsem se prozradil svojí zarudlostí na lících což značí že se mnou Brian zase po jedné jediné hodině vyvádí naprosté divy a já ho mám v hlavě doslova zakořeněného, ale i tak si nadále stojím za tím, že teď by to nemělo žádný smysl, potřeboval bych něco, co by mi ukázalo, že máme budoucnost, ale s Brianem to je vždy jen o přítomnosti, která mi už zkrátka nestačí.
J: "Nechte mě žít!"
Melanie: "Z toho se jen tak nevyvlíkneš."
Lindsay: "Chceme slyšet každou drobnost."
J: "Jako třeba tu, že jsem mu na košili vykydnul zmrzlinu, když mě napadla včela a on mi to vzápětí oplatil a hned na to jsme se skoro políbili, kdyby Gus nepřiběhl s tím, že se mu chce čůrat?"
Lindsay: "Bože to je tak romantické!"
Melanie: "Na Briana teda určitě!"
Lindsay: "Mel nekaž tuhle chvilku."
J: "Jakou chvilku? Nic se nestalo a nestane! Mezi námi je konec!"
Melanie: "Za každým slovem, co jsi řekl, by si mohl do závorky napsat lež."
J: "To není pravda!"
Melanie: "Však to říkám!"
Lindsay: "A sejdete se ještě?"
J: "Ne!"
Melanie: "Takže jo."
J: "Bože vy... Vy jste zákeřné!"
Lindsay: "A ty zamilovanej až po uši."
J: "Tak to už se snad ví 5 let, že ho miluju ne?"
Lindsay: "To ano, ale tohle je něco jiného, přesně takhle si tě pamatujeme, když si se vetřel do jeho života."
Bezva už zase jsem v tom přesně, jak řekli "ÚPLNĚ, AŽ PO UŠI!" stačila vážně jen takováto chvilka a já bych si nejraději zabalil svých pět švestek a okamžitě se k němu vrátil a něco mi říká, že on by se tomu ani trochu nebránil... Jenže na jak dlouho? Kolik času bychom přesně měli než bychom byli přesně tam kde před měsícem kde bych mu líčil svojí představu o budoucnosti ve které jsou děti svatba domov a on v té své vidí tak maximálně Babylon a nic jiného! Nevím ani jestli on se mnou alespoň jednou jedinkrát počítal do své budoucnosti anebo do konce života, zda by si to vůbec přál zestárnout se mnou, vím, že ještě neumíráme a máme před sebou dlouhý život, ale taky vím že na takovéto uvažování není nikdy pozdě! Já jen prostě nechci, abychom se jednoho dne probudili s tím, že jsme promrhali polovinu svého života snažením se být něčím, co nikdy nejspíš nebudeme - párem.
J: "Všichni víme, že ho miluju a vždycky milovat budu, ale odešel jsem od něho z nějakého důvodu a ten se za měsíc jen tak nevypařil, to musíte pochopit."
Melanie: "My to chápeme zlato a taky jsme si vědomi toho, že bych Briana klidně nechala trpět v pekle..."
Lindsay: "Mel!"
Melanie: "Dobře v pekle ne ale nějaký ten trest by si zasloužil za to jaký je to vůl, ale i já jsem si všimla toho, že je bez tebe na dně, ačkoliv jeho maska se snaží říkat opak, ale tohle je jednoduše nepřehlédnutelné."
Lindsay: "Má pravdu Justine a myslím, že i ty to víš, ale samozřejmě je jen na tobě co uděláš, jen chceme, aby si věděl, že my vidíme mnohem líp než ty jak moc tě miluje i když ti to nechce dávat najevo."
Udělejte si v hlavě obrázek, kterému chcete za každou cenu věřit, když pak stejně přijde někdo, kdo Vám ho jakýmkoliv způsobem zboří! Přesvědčit sám sebe o tom, že mě Brian třeba opravdu nemiluje tak jak mi již několik let tvrdí nebyl zrovna ten nejlepší způsob jak se přimět myslet si že bez něho, bez sebe budeme šťastnější a já čím víc o tom přemýšlím, tím víc ho chci zpátky ale za jakou cenu? Jakou my vůbec máme šanci být spolu šťastní, když každý chceme něco jiného?
Mohl jsem čekat, že alespoň jedna z nich mě bude chtít ještě jednou nějakým způsobem konfrontovat a kdo jiný by to mohl být než Lindsay že ano? Přál bych si, aby měly v domě nějaký únikový východ!
J: "Lindsay říkal jsem ti, že pospíchám."
Lindsay: "Já vím, jen řekl si mu to?"
J: "Co?"
Lindsay: "Ty víš."
J: "Myslíš to, že si pamatuju, jak mě v noci sledoval, aby se ujistil, že jsem v pohodě a pak mě v náruči odnesl domů?"
Lindsay: "Přesně!"
J: "Neřekl, myslím, že jeho hrdost už utrpěla tím, že to vědí všichni ostatní a pokud tě žádal, abys mi to neříkala, bude lepší, když si bude myslet, že to nevím."
Lindsay: "Ty ho opravdu miluješ."
J: "Lindsay!"
Lindsay: "Jen říkám, co vidím a slyším! A určitě musel rád vidět Guse, nebyl s ním od chvíle, co si se k nám nastěhoval."
J: "Bylo vidět, že je rád jen řekl něco, co mě znepokojilo."
Lindsay: "Co máš na mysli?"
J: "Tak trochu naznačil že se mu nelíbí že jsem mu víc tátou než on nebo něco takového... Já jen myslím, že by nebylo na škodu, kdyby si ho k sobě na den nebo dva vzal."
Lindsay: "Tak já to s ním domluvím."
J: "Dobře ale teď už fakt musím jít."
Lindsay: "Fajn propouštím tě a pozdravuj mámu."
J: "Budu měj se!"
Myslím, že dneska budu mít hodně o čem přemýšlet, ale mám ten pocit, že přijde ještě něco, co můj mozek doslova rozežere na části, záleží jen na tom, jak dopadne mé dnešní setkání s mámou, protože jsem z toho popravdě nesvůj, ale je na čase abych to konečně nějak vyřídil!
No comments:
Post a Comment