Nový díl.
JUSTIN
Ráno mě probudily paprsky slunečního světla, bylo to velmi příjemné, ale s Brianem to ani nehnulo a v klidu si dál spal. Nejprve jsem ho chtěl probudit, ale nakonec jsem se šel raději porozhlédnout po celém domě nebo bych spíš měl říct po celé chatě... Byla neuvěřitelná a především obrovská celá z nádherného voňavého dřeva a v obýváku se nacházel úžasný krb... Jedním slovem jsem to celé mohl označit za naprostou dokonalost! Ale hlavou mi pořád vrtala myšlenka, kde Brian přišel k tak obrovskému majetku, sice se zmínil o tom, že sem jezdil jako malý kluk, ale to není zrovna moc specifické a něco mi říká, že to bude chvíli trvat, než se mi svěří, pokud vůbec.
Když jsem dokončil průzkum celé chaty tak jsem na sebe hodil tepláky, mikinu a boty a šel jsem prozkoumat i venek, ale hned u dveří jsem se zastavil a vychutnával si ten výhled, který jsem včera kvůli tmě neměl možnost spatřit, podle všeho jsme museli být hodně vysoko, nejen že tu byla šílená zima, ale všechno v dáli se zdálo tak hrozně malinké. Byl jsem v takovém úžasu, že jsem sotva popadal dech, když v tom mě zezadu pevně objaly Brianovi ruce...
B: "Není ti zima?"
J: "Trochu,"...Pořádně jsem se k němu natiskl a on mě objal ještě pevněji.
B: "Tak pojď dovnitř."
J: "Ještě chvilku... Je tu nádherně."
B: "To je."
J: "Řekneš mi to?"
B: "Co?"
J: "Ty moc dobře víš."
B: "Není to nic, co bys musel slyšet."
J: "Briane!"
B: "Uvidíme se uvnitř,"...Odtáhl se ode mě a zalezl dovnitř.
Opakuji se asi již po milionté, ale je to tak - já ho znám až moc dobře a taky znám jeho způsoby odmítání a zatajování, ale v tentokrát jednoduše cítím, že s tím chce jít ven, že ho tohle břemeno ničí, ale odvahu se mi vyzpovídat zkrátka nemá a z toho mi až mrazí, protože pokud tohle místo pro něho má nějaký velký citový význam, ale nedokáže se mi k tomu přiznat tak v tom musí být zakomponované ještě něco... Něco čeho se on sám bojí!
Raději jsem zůstal ještě venku, abych ho nechal trochu vyhladnout, ale myslím, že to já jsem byl spíš ten, kdo vychladnul a to doslova, poněvadž teplota se tady opravdu nepohybovala vysoko, kdo by se taky divil, když jsme snad na nějaké hoře uprostřed lesa, ale je tu nádherně, to se zkrátka nezapře a odjíždět se odsud nebude asi jednoduše. Když už jsem začínal pociťovat námrazy tak jsem se raději vydal dovnitř a doufal jsem, že odpoledne se snad oteplí, abych to tady mohl lépe prozkoumat, protože to za to stojí, jen doufám, že budu mít s kým, poněvadž Brian se netváří zrovna moc příjemně natož natěšeně na nějaký výlet divočinou.
J: "Promiň, neměl jsem tě nutit když nechceš,"...Políbil jsem ho.
B: "Ty promiň, jen jsem jednoduše... Prostě..."...Zadrhával se a já ho raději utišil polibkem.
J: "Nemusíš mi to vysvětlovat, pokud mi to budeš chtít říct tak mi to řekneš, do té doby na tom nezáleží."
B: "Vlastně bych ti to mohl říct hned teď... Nejde zas o tak velkou věc, abych kolem toho musel dělat tajnosti."
J: "Jsi si jistý?"
B: "Jo není mi 5let něco přece vydržím."
J: "Tak dobře,"...Posadil jsem se na gauč a on vedle mě.
Nejdřív jsem myslel, že snad nezačne, koukal se na mě jak zubožené štěně a něco mi říkalo, že tohle se bude týkat té etapy života, která pro něho není zrovna radostná tudíž jeho dětství a z toho jsem neměl vůbec dobrý pocit, protože pokud jde o to, že by mu měl někdo ublížit nebo mu spíš ubližoval v minulosti tak jako jeho rodina tak se neznám v ten moment bych i zabíjel stejně jako on má potřebu ochraňovat mě tak já jeho!
J: "Takže..."...Pobízel jsem ho, ale nevěděl jsem jestli jsem udělal dobře, ale naštěstí se ukázalo že ano.
B: "Jezdil jsem sem jako kluk zhruba do svých 12 let, miloval jsem to tady, bylo to asi to jediné místo, kde jsme se tvářili a chovali jako rodina... Jak s rodiči tak se sestrou jsem tu tak nějak vycházel, nebylo to sice úplně růžové, ale naprosto nesrovnatelné s tím co jsem prožíval doma to bylo peklo tady ne, jenže jednoho dne se všechno zvrtlo, najednou to bylo doma ještě horší než dřív a rodiče to tady prodali, potřebovali peníze a..."...Zarazil se.
J: "A jak ses k tomu zase dostal?"
B: "Stačilo si počkat pár let zhruba jedenáct, než ze mě bude někdo a pak jsem nabídl tolik peněz, kolik jsem jen mohl a samozřejmě předvedl své neodolatelné charizma a ti majitelé mi to v podstatě dali i se svým nábytkem."
J: "Musí ti tady na tom hodně záležet."
B: "Jsou to jediné dobré vzpomínky, které mi na mou pošahanou rodinu zbyly a toho se nedokáže vzdát ani bezcita jako já."
J: "Kdy jsi tu byl naposledy?"
B: "Před třemi roky."
J: "Počkat to už jsme se ale znali."
B: "Ano znali."
J: "Tak jak to že si nepamatuji, že bys zničehonic na několik dní zmizel?"
B: "Protože nemůžeš, nevěděl si to."
J: "Nevěděl? Jak to myslíš?"
B: "Byl jsi v nemocnici."
J: "Tím myslíš..."
B: "Že jsem se sem na pár dnů vypařil po tom, co tě napadl Hobbs, a byla ze mě částečná troska."
Až teď jsem si uvědomil jak moc velké srdce má a jak citlivý člověk to ve skutečnosti je... Věděl jsem, že tenkrát na tom nebyl nejlíp, ale netušil jsem, že na tom byl až tak zle, že ze strachu o můj život musel na pár dní odjet a ještě k tomu na místo, které pro něho tak moc znamená a zažil tady jediné dobré chvíle se svou rodinou, která mu jinak ze života dělá do dnes naprosté peklo... Brian je opravdu neuvěřitelně zocelený člověk, protože já sám bych tohle neobstál a jsem opravdu vděčný za to, že se mi s tím svěřil, protože tomu se říká láska, ke které se snad jednoho dne taky dokáže přiznat.
J: "Děkuju, že si mi to řekl,"...Věnoval jsem mu polibek.
B: "Musel jsem, jinak by mě to asi zabilo."
J: "Ví o tom ještě někdo?"
B: "Jen ty."
J: "Takže si to neřekl ani Maikeymu?"
B: "Ne, nevím proč ale ne."
J: "Možná musíš počkat, až budeš připravený."
B: "Možná."
Nevím, jestli to bylo jenom mnou, ale na jeho tváři jsem mohl znatelně vidět neuvěřitelný pocit úlevy a taky vděku za to že jsem ho vyslechl, že tu jsem pro něho a především vždycky budu, sice mi to do očí nikdy nepřizná, ale ten vděk tam jednoduše vidím, vím, jak moc mu na mně záleží a že mě za žádnou cenu nechce ztratit. Zbytek života chci strávit opravdu jedině s ním!
No comments:
Post a Comment