Poslední díl. - 18+
JUSTIN
Ano přiznávám, nechal jsem ho tam, ale já byl tak vyděšený, že jsem si to ani neuvědomoval a mohl jsem jen neustále opakovat, aby utíkal, na víc jsem se v tu chvíli nezmohl a ještě k tomu jsem úplně zapomněl na to, že má kotník v čudu tudíž to opravdu může vypadat tak že jsem ho tam přenechal jako náhradu za sebe ale tak to opravdu nebylo! Každopádně on se mnou teď nemluví a dokonce se mnou odmítl spát v jedné posteli a tak jsem si našel jinou postel, bylo mi sice nepříjemně z toho, že jsem v ní byl sám, ale ve skutečnosti jsem mohl být rád za to, že alespoň mám nějakou postel, protože i když to bylo neúmyslné, já bych Briana nechal venku, kdyby mi udělal to co já jemu!
Jakmile jsem se probudil tak jsem se se staženými půlkami vydal do kuchyně... Briana jsem tam nalezl upíjet svou ranní kávu a s položenou nohou na druhé židli... Mohl jsem to chápat dvěma způsoby - buď to chtěl ulevit tomu kotníku anebo nechtěl abych seděl vedle něho... Prosím ať je to ten kotník!
J: "Dobré ráno,"...Snažil jsem se o co nejmilejší tón.
B: "Dobré živé ráno!"...Hned si rejpnul.
J: "Kolikrát se ti musím ještě omluvit?"
B: "Tak ty si myslíš, že omluva stačí? Kdyby ta medvědice nenašla tvoje řízky, byl by řízek ze mě!"
J: "No vidíš, moje řízky tě zachránily!"
B: "Bůh žehnej řízkům!"
J: "Udělám cokoliv, jen aby si mi to odpustil!"
B: "Mně bude stačit, když na mě pár dní nebudeš mluvit!"
J: "To myslíš vážně?"
B: "Víc než cokoliv!"
J: "Tak dobře,"...Nalil jsem si kafe vzal rohlík a zamířil zase zpátky do svého pokoje bez jediného slova.
Nebyl jsem si zcela jistý tím, do jaké míry to Brian myslel vážně, ale byl jsem rozhodnutý ho nechat být do doby, než sám přijde, jen jsem se modlil, že nevyhraje jeho hrdost a ta chvíle snad někdy nastane, nerad bych po zbytek života v jeho přítomnosti jen mlčel!
Uběhly nějaké dvě hodiny a já byl pro jistotu pořád zalezlý ve svém rajónu a poslouchal jsem rádio, z kterého jsem se dozvěděl, že prý mají dorazit velké bouřky a v tu chvíli mi stály chlupy na celém těle já bouřky přímo nenávidím a ještě k tomu mě děsí představa toho, že jí budu muset přečkat o samotě, protože jak se zdá tak Brian bude nějakou dobu nepřístupný... A to jen kvůli blbému medvědovi! Nebo spíš kvůli mně a medvědovi!
Po další hodině nervózního kmitání očima z dveří, kterými jsem doufal, že vejde Brian na okno, ve kterém jsem čekal na první náznaky deště a bouřky ale ani jedno zatím nepřicházelo a to jsem mohl brát hodně dobře, ale taky hodně špatně co se týče Briana! Ale již po další půl hodině jsem to už zkrátka nevydržel, vyhrabal jsem se z postele a zamířil jsem rovnou k Brianovi do ložnice...
B: "Potřebuješ něco?"
J: "Už nechci být sám."
B: "Zkus zajít do lesa, nějakej medvěd se tam najde!"
J: "Už jsem se ti omluvil sakra tak toho můžeš konečně nechat! Nechtěl jsem jen tak utéct, ale v tu chvíli jsem se tak hrozně bál, že jsem to udělal... Tak promiň, že jsem měl strach! - Promiň!"
Čekal jsem, že mi stejně ještě něco řekne a nakonec mě pošle do háje ne-li do prdele ale místo toho myslím že překvapil i sám sebe... Odhrnul peřinu a nechal mě si k němu vlézt, v tu chvíli jsem byl tak hrozně vděčný, že jsem ho hned po ulehnutí musel políbit a on mě pevně objal.
J: "Opravdu se omlouvám."
B: "Ve skutečnosti ani nemáš za co, udělal si jen to, co ti říkal instinkt, kdo ví, co bych udělal já."
J: "Ty bys mě tam nenechal."
B: "Každý jsme nějaký."
J: "Můžeš mi to večer vrátit."
B: "Jak to myslíš?"
J: "Mají přijít bouřky, takže stačí, když mě vykopneš ven a zavřeš dveře."
B: "Vždyť máš z bouřek strach."
J: "No právě!"
B: "Myslím, že najdu jiný způsob jak ti to vrátit ale takhle mučit tě nehodlám."
J: "Děkuju,"...Znova jsem jej políbil.
B: "Justine?"
J: "Ehmm?"
B: "Vím, že tady není širý nebe, mám kotník v hajzlu atak ale..."
J: "Už nic nemusíš říkat... Kašlu na nebe a cokoliv jiného - Chci tě!"
Přetočil jsem Briana na záda a jeho hruď jsem začal prozkoumávat ústy a jazykem, přejížděl jsem jím po jeho žebrech a hrál si s jeho bradavkami, sténal a prsty mi zabořil do vlasů a jednotlivé pramínky si namotával a občas vzrušením i škubl. Následně jsem jazykem sjel až k linii jeho trenek a poté jsem jej přes ně začal sát a olizovat, okamžitě se prohnul v zádech a silně vydechl. Když už se na jeho trenkách téměř nedal najít kousek suchý tak jsem je z něho stáhl a tentokrát jsem ho pojal do úst až po kořen a mé ruce si hrály s jeho varlaty, tohle potěšení on miluje! V momentě co jsem ve svých ústech ucítil, že v jeho penise zaškubalo jsem přestal, ještě jednou ho olízl od kořene až ke špičce a vrátil jsem se až k jeho ústům a okamžitě jsem se jich zmocnil...
J: "Vezmi si mě,"...Zavzdychal jsem mu do úst.
Brian mě nechal mu nandat kondom a já si následně lehl na bok, ještě než do mě proniknul si penis potřel lubrikantem, poté mě pevně chytnul v boku a začal do mě pronikat... Trochu to bolelo, to zapírat nebudu, ale Brian byl tak něžný, že jsem na to za chvíli zapomněl a do orgasmu, který se po několika přírazech dostavil, jsme prožívali naprostou rozkoš.
V momentě co jsme vydýchali právě prožitý orgasmus jsme oba vyčerpáním usnuli v objetí... Jak směšně romantické! Nevím ani jak dlouho jsme spali, ale zničehonic nás probudilo silné hřmění a blesky ihned jsme spatřili, že venku už je pěkná tma a jediný co bylo možné spatřit, byly právě blesky, měl jsem z toho husinu a Briana jsem se držel doslova jako klíště a ten se tomu naštěstí nebránil a naopak mě k sobě tiskl ještě víc, miluju jeho ochranitelské instinkty!
Ale již po deseti minutách nepřetržitého deště, hromů, blesků a kdo ví, čeho ještě nás zastihla další pohroma v řadě... Větev stromu, který stojí přímo před chatou, prorazila okno v naší ložnici, a tudíž nám začalo pršet do postele, ihned jsme se zvedli a dekou kterou jsme tam záhadným způsobem připevnili, jsme se alespoň částečně vyhnuli naprosté katastrofě!
B: "Tohle už snad není možný!"
J: "Něco mi říká, že ty lesy nás tady nechtějí."
B: "Je to tady zakletý jinak to asi nedokážu vysvětlit!"
J: "Nezapomeň že to tady vlastnili tví rodiče největší homofobové... To už snad něco napovídá!"
B: "Nedivil bych se, že to tu moje matka proklela!"
J: "Ale věřím tomu, že tohle je poslední kapka nic horšího už se stát ani nemůže!"
B: "Ne neříkej to!"...Jen to dořekl a v celém domě vypadla elektřina a v ten moment jsme neviděli ani jeden druhého natož něco jiného!
J: "Ups!"
B: "Hned ráno odjíždíme, je ti to jasné?!"
J: "Naprosto!"
Přesně jak jsme řekli tak jsme i udělali, do rána jsme to nějak přežili o svíčkách zachumlaní v peřinách a hned potom jsme si sbalili a vydali jsme se zpátky do Pittsburghu a ani nevím s jakým vlastně pocitem! Každopádně tohle byl zážitek na celý život a jsem opravdu vděčný, že jsem ho prožil právě s ním!
No comments:
Post a Comment