Nový díl.
JUSTIN
On mě tak hrozně naštval, takhle si uprostřed něčeho tak důležitého odpochodovat do Kinneticu a mě tu nechat přemýšlet nad tím, co sakra myslel tou větou, že ani jedna má odpověď nebude správná! Opravdu se ve mně všechno vařilo a chtěl jsem ho zastavit, aby mi tuhle jeho hlubokou myšlenku vysvětlil, ale bylo mi jasné, že se mi to nepodaří a on nakonec stejně odejde, jen já bych byl pak ještě naštvanější, takže jsem to radši vzdal a nechal ho jít pracovat a já mohl jen doufat, že až se vrátí tak mi tohle všechno vysvětlí!
Snažil jsem se nějak zabavit, takže jsem se po skoro roce zase rozhodl vyzkoušet Brianovu kuchyni, byl jsem udivený, když jsem zjistil, že Brian nechal všechno tak, jak jsem já přestěhoval a nevrátil věci na původní místo, ačkoliv nesnášel, když jsem mu v tom dělal nepořádek, i když tu kuchyni má prakticky jen na okrasu. Ale všechny moje pokusy o to něco vykouzlit, skončily fiaskem, jako kdybych vůbec neuměl vařit, až tak mě Brian rozhodil, zmetek proradnej! Má štěstí, že ho tak moc miluju a tím pádem ho i respektuju, jinak bych si za ním klidně došel až do Kinneticu a udělal mu tam přede všemi scénu!
Když jsem usoudil, že dnes opravdu nic poživatelného neuvařím, tak jsem se chtěl přesunout na pohovku a pustit si něco v televizi, ve které jak naschvál dávaly romantické filmy, ve kterých všechny ústřední dvojice spolu šťastně žijí a milují se za hranice možností, takže jsem ji zase vypnul a ovladač odhodil na stůl. Další možností bylo se jít trochu prospat, ale ani to mi nebylo dopřáno, jelikož mě vyrušilo klepání na dveře. Neměl jsem náladu na žádné nečekané návštěvy, ale co jiného mi zbývalo, než jít otevřít, když to klepání bylo neodbytné?
J: "Mami, co tady děláš?"
Máma: "Už jsem myslela, že mi neotevřeš."
J: "Promiň, já jsem neměl na nikoho náladu a nevěděl jsem, že jsi to ty."
Máma: "To jsem si všimla a pustíš mě dovnitř?"
J: "Jo jasně pojď."
Máma: "Děkuju."
Opravdu jsem neměl náladu na žádnou nečekanou návštěvu, ani když to byla moje máma, poněvadž jsem měl tušení, z jakého důvodu se dostavila a tím pádem jsem neměl ani pomyšlení na to s ní vytvářet zasedací pořádek a vybírat s ní z katalogu svatební šaty a dokážu si představit, že už u dveří zvětřila, že se mezi mnou a Brianem něco stalo, takže to ze mě bude tahat, jak z chlupaté deky a o to opravdu nemám zájem!
Máma: "A kde je Brian?"
J: "Tady není."
Máma: "To vidím, a proto se ptám."
J: "Je v Kinneticu."
Máma: "A proto se tváříš, jak kyselé zelí?"
J: "Netvářím!"...Protestoval jsem, ale zcela zbytečně.
Máma: "Máš pravdu, tváříš se ještě hůř, co se stalo?"
J: "Není to nic, o čem bych potřeboval mluvit s mámou."
Máma: "Au."
J: "Promiň, nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle, jen si tohle musím vyřešit s Brianem."
Bylo vidět, že se jí tohle vůbec nelíbí a že by mi chtěla pomoct, ale taky už se naučila, že pokud si chci něco vyřešit po svém tak to tak musí nechat být.
Máma: "Tak dobře, zlato, a teď k tomu, proč jsem přišla..."
J: "Nech mě hádat - svatba?"
Máma: "Ano, ale pokud se k tomu hodláš stavit stejně tak otráveně, jako se tváříš, tak já zase můžu jít."
Až teď jsem pochopil, jak moc důležité pro ní je, abych s tou svatbou souhlasil a abych za ní byl šťastný, protože ona je s Tuckem šťastná, ale nikdy nebude moct být úplně, pokud já jí v tom nepodpořím a ať už jsem proti tomu jakkoliv, je načase, abych svůj přístup změnil a začal Tucka respektovat tak, jako se máma naučila respektovat a dokonce i mít ráda Briana.
J: "Jsem sobec, já vím, ale slibuju, že ti s čímkoliv pomůžu a pokusím se Tucka respektovat."
Máma: "Děkuju, vážím si toho, ale chci, aby si věděl, že pokud to opravdu nechceš tak se vdávat nebudu."
J: "Co? Ne! Chci, aby si byla šťastná."
Máma: "Opravdu?"
J: "Ano, vezmi si ho, ale pokud ti ublíží tak ho zabiju, můžeš mu to vyřídit."
Máma: "Dobře,"...Usmála se na mě a potom mě políbila na tvář.
Ve finále ta chvíle strávená s mámou a řešením svatby nebyla tak hrozná, dokonce mě to snad i bavila a ty šaty jsem s ní opravdu vybíral, kdo by mohl mít na oblečení lepší vkus než gay, že? Nakonec mi ještě oznámila, že Molly jde za družičku a že já jsem ten, po kom chce, aby jí odvedl k oltáři. Nemohl jsem nic namítat, protože mi to popravdě naopak udělalo radost a navíc mi bude ctí, takže ji mile rád povedu uličkou.
Následně jsem s ní dohodl všechny detaily a navrhl jí jednoho úžasného plánovače svateb a to Emmetta, takže jakmile jsme se spolu rozloučili tak se za ním vydala ho naverbovat.
Ale v momentě, co se za ní zaklaply dveře tak mě zase přepadl ten nepříjemný pocit ohledně Briana a toho nevyřešeného rána a to mi vůbec nedělalo dobře. Věděl jsem, že pokud tu zůstanu ještě chvíli sám tak se nejspíš zblázním, takže jsem se oblékl a vydal se za Debbie do jídelny, aby mě trochu rozveselila a potom, co se jí ze mě podaří dostat i ty nejmenší maličkosti, aby mi i trochu pomohla tuhle záhadu rozluštit!
J: "Ahoj, Debb."
Debbie: "To mi ani neříkej."
J: "Co?"
Debbie: "Vy jste se pohádali, že ano?"
J: "Ne tak docela a jak jsi to vůbec zjistila?"
Debbie: "To, že jsem tě neviděla jedenáct měsíců, ještě neznamená, že už jsem zapomněla, jak vypadáš po tom, co se s Brianem na něčem neshodneš."
J: "To mě mohlo napadnout."
Debbie: "Tak co se stalo, co ten Pan Božský zase stihl provést?"
J: "Já ani nevím."
Debbie: "Ty nevíš, o čem jste se hádali?"
J: "No my se tak ani nehádali, spíš jsme diskutovali a já ho zase zahnal do kouta a on pak mě."
Debbie: "Konkrétně, prosím."
J: "Chtěl jsem mu říct, že se vracím už napořád, ale když jsem se tázal, proč se mě za celé ty tři dny nezeptal, proč jsem přijel a na jak dlouho, tak mi řekl něco, co se mi vůbec nelíbí."
Debbie: "Opravdu mě necháš to z tebe tahat nebo mi to řekneš?"
J: "Řekl, že ať už tu zůstanu anebo odjedu tak ani jedno z toho nebude správné a já nevím, co tím myslel."
Povzdechla si a přivřela oči, jako kdyby se právě snažila nějak uklidnit, aby mi nemusela vlepit pohlavek na probranou, ale já i tak nechápal, k jakému závěru došla, takže mi nezbývalo nic jiného, než jen doufat, že mi tohle nějak objasní, protože jinak jsem opravdu v koncích!
Debbie: "To ho opravdu znáš tak málo?"
J: "Co tím myslíš?"
Debbie: "Já se z tebe zblázním, Justine, proč si tenkrát odjel do New Yorku?"
J: "Abych mohl kreslit."
Debbie: "Ano, ale kdo tě tam nakonec poslal?"
J: "Brian."
Debbie: "No tak vidíš."
J: "Debb, furt se nechytám, tak pokud by to šlo, buď teď ty ta konkrétnější."
Debbie: "Ach jo tak fajn, proč tě tam poslal?"
J: "Abych si splnil sen a vybudoval si kariéru."
Debbie: "Přesně! A co se stane, pokud se vrátíš zpátky do Pittsburghu?"
J: "Budu s Brianem, ale... Ale s kariérou bude konec."
Debbie: "Vidíš, že si chytrej, když chceš."
J: "Takže ty mi říkáš, že on chce, abych zůstal, ale pokud se tak stane tak moje kariéra a sen jsou v čudu a pokud odjedu tak budu mít kariéru, ale Brian bude mít zase zlomené srdce."
Debbie: "Přesně tím myslel, že ani jedno tvé rozhodnutí nebude správné - nechce o tebe přijít, ale ani ti nechce zničit kariéru a nechce, abys zahodil svůj sen."
Tohle se opravdu naprosto vymklo kontrole a já si to až do teď neuvědomoval. Nenapadlo mě, že by se Brian mohl bát právě tohohle a já jsem ho ráno ještě tak rozhodil a proto utekl do Kinneticu, aby neřekl něco, co by vyznělo jinak, než to myslí. Ale Debb mi právě teď všechno objasnila a já až teď pochopil, co tohle mé rozhodnutí bude znamenat, ačkoliv jsem byl přesvědčený o tom, že chci být s Brianem už navždycky, tak mi pořád nedocházelo, že to opravdu bude konec mého snu a to přesně jako Brian nechci, i když jsem si to zprvu nepřipouštěl.
J: "Tak to je v prdeli."
Debbie: "Pozor na jazyk."
J: "Promiň, ale jak jinak tohle mám vyjádřit?"
Debbie: "No třeba že to je, je..."...Zadrhávala se.
J: "V prdeli?"...Dokončil jsem a ona přikývla.
Debbie: "Vy to zvládnete."
J: "A jak? Já nechci o Briana přijít, ale až teď si uvědomuji, že ani o kreslení nechci přijít, já se nechci vrátit k tomu, že budu kreslit jen pro sebe, chci to někam dotáhnout, ale bez Briana nemůžu."
Debbie: "Justine, tak moc bych ti chtěla pomoct, ale tohle rozhodnutí je jen a jen na tobě a ani já a ani Brian ti do toho nemůžeme mluvit."
J: "Skvělý."
Debbie: "Donesu ti něco na zlepšení nálady."
J: "Děkuju."
Tohle se opravdu jinými slovy než, že je to v prdeli, vyjádřit nedá, jak se mám, sakra, rozhodnout, abych Brianovi a našemu vztahu neublížil a zároveň se nevzdal toho, po čem toužím už od chvíle, kdy jsem zjistil, k čemu slouží tužka a papír? A navíc ani Brian mi nedovolí s tím jen tak seknout, ale ani mě nechce ztratit, takže už opravdu chápu, co myslel tím, že ani jedno mé rozhodnutí nebude správné.
Debb mi přinesla kafe s citronovými řezy a noviny, do kterých jsem se snažil pořádně začíst, ale každé slovo, které jsem přečetl, šlo mimo mě, takže ať už to vypadalo, že jsem do těch novin opravdu zažraný, tak jediný do čeho jsem byl zažraný a to doslova byly ty citronové řezy a mé myšlenky na Briana. Seděl jsem tam ani nevím, jak dlouho, ale čas každopádně plynul velice pomalu a tím pádem příchod Briana domů byl velmi, velmi daleko a nevím, jak moc velkou radost by Debb měla, kdybych to tu se svým ztrhaným obličejem okupoval celý den, ale neměl jsem ani páru o tom, kam bych se měl vydat! Ale pak mé vymýšlení plánu na dnešek bylo přerušeno tím, že si vedle mě přisedl Brian a já v tu chvíli doslova zpanikařil...
B: "Ahoj,"...Začal zlehka.
J: "A-ahoj,"...Odvětil jsem koktavě.
B: "Co píšou?"
J: "Ani nevím, nevnímal jsem je."
B: "Ale zdálo se, že si do nich začtený."
J: "No místo toho jsem do nich jen tupě zíral."
B: "Vím, co tím myslíš, ode dneška znám každý detail zdi mé kanceláře."
Musel jsem se usmát, bylo hezké vědět, že ani on z toho nebyl nijak nadšený a že ho to celou dobu užíralo a to, že se tu teď zjevil, značí jediné - chce to vyřešit, stejně jako já.
B: "Měli bychom si promluvit."
J: "Já vím, ale bojím se toho."
B: "Nechci slyšet žádnou poznámku o tom, že se přece nikdy ničeho nebojím, protože se toho popravdě bojím i já a to přímo šíleně."
J: "Půjdeme domů?"
B: "Souhlasím."
Ještě, než jsme se zvedli, tak mě něžně políbil a pak se na mě usmál, jako kdyby mě chtěl uklidnit a povzbudit a já mu to oplatil. Následně jsme nasedli do auta a vydali se rovnou domů, kde to buď může dopadnout hodně dobře anebo naopak hodně špatně!
No comments:
Post a Comment