BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Nevím, proč jsem se na něho tak naštval, věděl jsem přece, že s něčím takovým prostě souhlasit nebude. Bylo mi to jasné hned od chvíle, co to Daphne vyslovila, ale tak nějak jsem doufal, věřil, toužil, že by nakonec přeci jen mohl souhlasit, že by to udělal nejen pro mě, ale i pro náš vztah, který se tak nějak rozpadá. Ale je to Brian, takže doufání v tomhle případě prostě nemělo smysl, ale přesto se tu zklamání objevilo.
Ráno jsem se probudil jako první a chvíli jsem ho pozoroval a opravdu moc jsem ho chtěl políbit. Ale proč líbat někoho, koho pravděpodobně brzy ztratíte, ať chcete nebo ne?
Vstal jsem z postele, připravil se do práce, ještě jednou jsem se za ním ohlédl a vydal se do jídelny. Po cestě jsem měl takový divný pocit kolem žaludku a velký smutek u srdce. Hrozně moc jsem chtěl být s Brianem, ale věděl jsem, že nemůžu. Vlastně já už s ním nemůžu být nějakou dobu a opravdu mě děsí představa toho, kam tohle všechno povede.
Když jsem vešel do jídelny, tak jsem se snažil nasadit ten nejvíc v pohodě výraz, aby Debbie náhodou něco nezaregistrovala, ale myslím, že i kdybych měl na hlavě lyžařskou kuklu, tak by to stejně bylo k ničemu...
Debbie: "Zastavit stát," přikázala mi, když jsem procházel kolem ní.
J: "Co se děje?" snažil jsem se dělat, jako by nic.
Debbie: "To se ptám já tebe."
J: "Mělo by ses snad něco dít?"
Debbie: "Já nevím, ty jsi ten, kdo se tváří, jako by mu jistej Brian Kinney pocuchal náladu."
J: "Opravdu nevím, o čem mluvíš."
Debbie: "Justine, chceš mýt měsíc záchody?"
J: "Je tohle vůbec zákonný... vydírat své zaměstnance?"
Debbie: "Vydírat zaměstnance asi ne, ale ty si v podstatě můj syn, takže mě nějakej zákon nezajímá."
J: "Prosím, Debb, dneska ne."
Debbie: "Ale ano, dneska, Justine, nebudeš všechno nechávat na poslední chvíli, kdy si za mnou zoufale přijdeš pro radu."
J: "Debb..."
Debbie: "Spusť!" přikázala trošku ostřejším tónem.
J: "Fajn," odvětil jsem rezignovaně.
Můžu já vůbec někdy před Debbie něco skrýt? TĚŽKO!
Neměl jsem na nějaké zpovídání ani trochu náladu, chtěl jsem to všechno zakořenit hluboko uvnitř sebe a poprat se s tím sám, ale asi už bych se měl naučit, že na něco takového být sám nemůžu, že Debb se mi vlastně snaží jen pomoct a ať si to přiznám nebo ne, tak ona mi ve většině případů vážně pomůže. Sebral jsem proto veškerou špetku odvahy a odhodlání, co ve mně zbyla, a začal jsem se zpovídat ze všech věcí, co mě v poslední době trápí.
Brian's POV
Když jsem se ráno probudil a zahlédl vedle sebe prázdné místo, tak mě ten pohled docela vyděsil, uvědomil jsem si totiž, že pokud se nezačnu nějak snažit, tak se má rána budou odehrávat přesně takhle už napořád a to je něco, co bych s jistotou nezvládl. Neprobouzet se vedle toho blonďatého cosi úžasného.
Bylo mi opravdu hodně nepříjemně, věděl jsem totiž, že Justin musí být opravdu velmi naštvaný, poněvadž se ráno snaží zůstat doma co nejdéle, abychom spolu mohli být alespoň nějakou chvilku, ale dneska ne, dneska utekl, jak nejrychleji mohl, jen aby mi nemusel stát čelem nebo se na mě třeba jen podívat.
S nepříliš podařenou náladou jsem se chystal do Kinneticu, ale v momentě, co jsem chtěl odejít ze svého bytu tak jsem u dveří narazil na dalšího člověka, co mi určitě náladu nezlepší, jelikož se ze mě bude snažit dostat, co se stalo...
B: "Co chceš, Maikey?"
Maikey: "Taky tě rád vidím."
B: "Musím do práce."
Maikey: "Jsi šéf, můžeš si přijít, kdy chceš. Jen s tebou chci mluvit."
B: "A to to nepočká do večera?"
Maikey: "Nepočká, protože to tady nebudu."
B: "A kam razíš? Na bílou párty?"
Maikey: "Ben nám zařídil menší romantickou dovolenou."
B: "A vsadím se, že ti o tom řekl na té vaší romantické večeři?" tázal jsem se pobaveně.
Maikey: "Jo."
B: "Jak jinak," uchechtl jsem se.
Maikey: "Proč se mi zdá, že je něco špatně?"
B: "Všechno je naprosto skvělý... ty si odjedeš na romantickou dovolenou s profesorem, Justin je na mě naštvanej, protože náš vztah je pro něho už jen stereotyp a teď jsem ho ještě navíc zklamal, protože jsem s tím jeho šíleným nápadem, že si dáme rande, abychom náš vztah trochu oživili, nesouhlasil. Takže jak jsem řekl - všechno je skvělý!"
Nevím, co do mě tak najednou vjelo, nestává se totiž, že bych sám a dobrovolně nahlas říkal, co mě trápí v životě. A to především proto, že většinou si takové věci ani nepřipouštím. Jenže teď to zkrátka ignorovat nejde.
Maikey: "Briane, to je, to je..."
B: "Naprosto v hajzlu? To máš pravdu."
Maikey: "Proč jsi mi neřekl, že je to mezi vámi takový?"
B: "A co by si s tím, prosím tě, udělal, když ani já sám nejsem ničeho schopnej?"
Maikey: "Říct si něco mohl, jsem snad tvůj kamarád."
B: "Jo - kamarád s naprosto perfektním vztahem."
Vím, že bych si svůj vztek neměl vybíjet zrovna na Maikeym, ale já mu prostě tak moc závidím. Závidím, že s Benem mají takový vztah a nemusí se každým dnes děsit toho, kdy nastane ta chvíle, která všechno tohle ukončí.
Maikey: "Briane, možná, že mi nebudeš chtít věřit, ale ani my nejsme perfektní... jen se snažíme."
B: "Jo, ale nemusíš se každý den bát, jestli se ti vrátí domu."
Maikey: "Justin se vždycky vrátí, to přece víš."
B: "Jen jsem doufal, že když mu řeknu, že ho miluju a dokonce překonáme i ten New York, tak všechno bude v pohodě, ale jakoby se od té doby, co se vrátil, všechno změnilo."
Maikey: "A zkoušeli jste o tom mluvit?"
B: "Zrovna včera a zase jsem to posral."
Maikey: "Víš, nechci tě do něčeho nutit, ale vzpomínáš, o čem jsme mluvili, když byl v New Yorku?"
B: "O tom, abych za ním jel, ale já byl tak tvrdohlavej, že jsem radši počkal na to až si uvědomí, že beze mě nechce žít?"
Maikey: "No to taky, ale ta druhá věc... ta, jak si říkal, že ji uděláš, jestli se někdy vrátí."
B: "To ne, Maikey."
Maikey: "Proč ne?"
B: "A k čemu by to bylo, když je očividné, že by to ničemu nepomohlo?"
Maikey: "Pořád to chceš?"
B: "Já..."
Maikey: "Chceš, Briane?"
B: "Jo, chci."
Maikey: "Tak to udělej."
Nevím, jestli bych to měl udělat, já ani nevím, jestli můžu, jestli si něco takového vůbec zasloužím, ale jedno je rozhodně jisté - chci to! Opravdu moc to chci, vlastně už nějakou dobu, jen jsem nikdy nesebral odhodlání to udělat, ale vím, že to musím udělat... je to prostě teď anebo nikdy.
Justin's POV
S Debbie jsem prodiskutoval skoro celou svojí šichtu a hladových naštvaných strávníků tu bylo opravdu mnoho, ale já jsem se je snažil ignorovat, protože mi opravdu pomáhalo si s Debbie o Brianovi promluvit, dostat ze sebe to, co mě dusí a od ní na oplátku dostat pár užitečných rad.
Debbie: "Takže víš, co máš dělat?"
J: "Myslím, že jo."
Debbie: "A nevzdej to hned, musíš vydržet."
J: "Pokusím se, Debb, děkuju."
Debbie: "Nemáš za co, Sunshine, a teď do práce nebo nám tu umřou."
J: "Jdu na to."
Debb mi sice řekla, co mám dělat a já si to opravdu vzal k srdci, ale trošku jsem se bál, že by se náš vztah mohl naopak spíš zhoršit a to je něco, čemu se chci vyhnout ze všeho nejvíce, protože Briana opravdu miluji nade všechno a chci s ním strávit zbytek svého života... vlastně i posmrtný život!
No comments:
Post a Comment