Všechno je jednou poprvé // 3 //

VAROVÁNÍ 15+

Brian's POV

Do večera to byla celá věčnost a já se touhou po tom mém štěstíčku málem zbláznil. Kdykoliv jsem chtěl zvednout telefon, vytočit číslo a slyšet alespoň jeho hlas, tak vždycky někdo vtrhnul do kanceláře s dalším štosem papírů k podepsání a to mi opravdu lezlo krkem. Chtěl jsem se ujistit, že je mu líp a že celou noc nestrávíme u záchodové mísy, ale na nějakém příjemnějším místě, jako je třeba postel.

Když už jsem konečně vyplnil a podepsal poslední listinu, tak se mi šíleně ulevilo. Vypnul jsem počítač, hodil na sebe kabát a chtěl jsem se vydat domů za tím sluníčkem, ale přesně u dveří mě zastihl Theodor s dalším mučením...

B: "Už ne, další už ne," řekl jsem téměř s pláčem.

Ted: "Promiň, ale tohle je opravdu posledních pár..."

B: "Tisíc."

Ted: "Papírů."

B: "Tede, jestli mě chceš zabít, tak to řekni na rovinu a zabij mě jako chlap."

Ted: "Ty jsi ten, kdo si otevřel firmu, já ne."

B: "A myslel jsem, že jsem zaměstnal schopného účetního."

Ted: "Přesně tak, Briane, účetního... nejsem tu od toho, abych vyplňoval papíry, ale počítal... a navíc tvůj podpis je mi naprosto cizí, takže je to na tobě," poplácal mě po rameni a odpochodoval.

Vrátil jsem se zpět do svého šéfovského křesla, zase zapnul počítač a začal dělat to, co jsem dělal posledních několik hodin a zabraňovalo mi to, abych se dostal za ním.

Bylo to hrozný, dokonce až nesnesitelný vědět, že se Justin právě teď nachází doma a já musím tvrdnout tady. Ale co si budeme povídat, takhle je tu u nás poslední dobou pořád, dokonce i já jsem si všiml toho, že se Justin tak trochu nudí a trápí se, ale kdo by se mu divil, když se prakticky celý den nevidíme, akorát až večer, kdy si dáme rychlovku a jdeme spát. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsme měli sex delší, než pět minut a to ani nemluvím o milování. To mi popravdě chybí ještě víc než obyčejnej sex. Ale bohužel nemůžu udělat nic, aby se to změnilo, oba máme práci a málo času, ale ani nevím, jak jsme se do tohohle bodu dostali. Ze všeho nejvíc se však bojím, že už se z toho nevyhrabeme a to by směřovalo k jedinému, na což ani nemůžu pomyslet, aniž by se mi nesevřelo srdce.

V momentě, co se mi podařilo dovyplnit poslední papír, tak jsem téměř radostí vykřikl, okamžitě jsem vypnul počítač, oblékl se a doslova utekl pryč, aby mě náhodou ještě nezastihl nějaký zdržující zaměstnanec.

Byl jsem na něho opravdu natěšený a opravdu jsem doufal, že už mu bude lépe, protože zmocnit se ho mezi dveřmi nebo ještě lépe v posteli, ve které jsem ho zanechal, byla vážně úžasná představa a můj chtíč se pokaždé, co jsem ke svému cíli přibližoval, zvětšoval. Jakmile jsem stál přede dveřmi, tak jsem byl šťastný jako blecha. Teda až do chvíle, co jsem je otevřel...

B: "Co to kurva..?"

J: "Briane?" řekl překvapeně.

Daphne: "Ahoj, Briane."

B: "Můžete mi říct, co to tady, do hajzlu, vyvádíte?"

J: "Tak trochu tu máme menší..."

B: "Prosím tě, hlavně neříkej dobrodružství... to jsi říkal včera a vrátil ses... no sám víš, jak."

Daphne: "Asi bych měla jít."

J: "Daph..." řekl tónem plným zoufalství.

Daphne: "Promiň," rychle za sebou bouchla dveřmi.

Málem se mi rozskočila hlava. Hudba na plné pecky, bordel, kam jsem se podíval, poházené obaly od brambůrek, kelímky od pití... prostě jedna velká tragédie.

B: "Koukám, že už je ti líp."

J: "No, je mi rozhodně líp..."

B: "Tak proto jsi se rozhodl z mého..."

J: "Našeho," hned mě opravil.

B: "Promiň, z našeho bytu udělat místnost pro experimenty na výbušniny?!"

J: "No já... my... my jsme..."

B: "Co jste?"

J: "Prostě jsem se hrozně nudil a zavolal Daph a... prostě promiň."

Kdyby na mě nekoukaly ty jeho štěněčí oči a zoufalý výraz, tak bych mu jich snad i pár naplácal na holou a zvýšenému hlasu bych se taky nevyhnul, ale bohužel ten jeho výraz tu byl, takže jsem se zmohl jen na...

B: "Ale slib mi, že už se to nebude opakovat... obzvlášť po tom, co ti nebylo nejlíp, dobře?"

J: "Ano, slibuju."

B: "To jsem rád," odhodil jsem kabát, který jsem si mezitím sundal a šel ho vášnivě políbit.

J: "Tak tohle jsem nečekal."

B: "A bude toho mnohem víc."

J: "Už se nemůžu dočkat, ale nejdřív se najíš."

B: "To máš pravdu... z tebe," znovu jsem ho políbil.

J: "Briane, musíš se najíst, vsadím se, že si celý den nejedl."

B: "Tak to mě ještě nějaká chvíle nezabije."

J: "Prosím," bože, nesnáším ty jeho štěněčí oči.

B: "Tak dobře... udělám to jen, abys byl spokojený."

J: "Děkuju."

Po dlouhé době jsem si s ním chtěl dopřát pořádný sex anebo dokonce milování a on místo, aby s tím jen souhlasil, tak mi naservíruje večeři. To už je na tom náš vztah tak špatně, že mi radši udělá jídlo, než aby se se mnou vyspal? Já z toho asi opravdu jednou zešílím.

A nakonec když mě teda přinutí se jít najíst, tak si milostivě odkráčí do koupelny, kde na své dokonalé tělo nechá stékat provazce horké vody a já se tu touhou po něm můžu zbláznit.

Vydržel jsem to zhruba dvě minuty a pak už jsem dál nemohl odolávat. Začal jsem ze sebe při cestě do koupelny schazovat oblečení a pak, když jsem dorazil do koupelny a zahlédl ho, tak už mi nic nebránilo v tom, abych si za ním vlezl a mohl dokončit to, co jsem již začal, ale byl jsem přerušen večeří.

B: "Jsi dokonalý," zašeptal jsem mu do ucha, když jsem k němu přistoupil a zezadu ho objal kolem pasu.

J: "Neměl bys teď náhodou sedět u večeře?" otočil se ke mně čelem.

B: "Ty jsi moje večeře akorát, že u ní postojím," smyslně jsem si olízl rty.

J: "To už jsem si stihl všimnout," podíval se mi na penis, který už byl připravený na vše.

B: "Tak to už je ti jasné, co teď bude následovat," šel jsem k němu blíž a má erekce se střetla s tou jeho.

J: "Vím... půjdu se osušit a spát."

Zničehonic odešel ze sprchy a já v ní dál zůstal stát jako opařený. Nechápal jsem, co se právě stalo, nevěděl jsem, jestli jsem ho nějak nenaštval nebo mu neublížil, že se najednou chová tak odtažitě a jeho postoj mě docela děsil.

Co když dnes třeba došel k názoru, že se v našem vztahu, ve kterém se vidíme zhruba 4 hodiny denně, nudí a trápí, takže už v něm třeba nechce dál pokračovat, jen neví jak mi to říct?

Při této myšlence se mi okamžitě sevřelo srdce a hrdlo a strach s nejistotou mi projížděli celým tělem. Myslel jsem, že z té sprchy nevylezu, jak moc mě děsilo setkání s Justinem, ale nakonec jsem sebral veškerou odvahu, zastavil vodu a bez jakéhokoliv osušení jsem se vydal do ložnice. Ale v momentě, co jsem do ní dorazil, jsem nevěřil vlastním očím. Justin ležel úplně nahý s tvrdým penisem na zastlané posteli a doslova se mi smál do obličeje. Ten jeden malej blonďatej...

B: "Ty sis ze mě jenom vystřelil?"

J: "Promiň, ale ten tvůj výraz byl k nezaplacení," nemohl se přestat smát.

B: "Já bych tě..."

J: "Zlíbal?" přerušil mě.

B: "Jo," šel jsem k němu a okamžitě jsem se začal jazykem probojovávat do jeho úst.

Ta neuvěřitelná úleva, co se mě zmocnila, byla úžasná. Ten strach z toho, že mě chce Justin opustit, jakoby náhle zmizel a naopak se do mě zahryzla nepopsatelná radost.

Líbal jsem jeho ústa, jako by to mělo být naposledy a on mi je s láskou opětoval a mezitím mi hladil záda a zadek a já rukama prohraboval v jeho vlasech. Poté jsem jazykem začal putovat přes jeho hruď a bříško, až k jeho penisu, který jsem si okamžitě zasunul do úst. Snažil jsem se mu věnovat, jak nejlépe jsem mohl, aby si to nejvíce užil, aby věděl, že sex se mnou nebudou navždy už jen rychlovky po večerech před spaním, chtěl jsem, aby si to vychutnal a chtěl víc a víc. Ale po chvíli mého snažení, jsem zjistil, že je něco špatně, že se vůbec neprohýbá v zádech a nevydává nedefinovatelné zvuky a jeho výraz byl jako by... jako by přemýšlel!

B: "Justine, nevím, jestli sis všimnul, ale právě ti ho tu kouřím."

J: "Cože?" zeptal, se jako bych ho právě vytrhl z jeho myšlenek.

B: "Co je s tebou?"

J: "Ne nic, promiň... pokračuj," usmál se na mě.

Vrátil jsem se zpět k jeho penisu, ale nevydržel jsem u něj déle než pět vteřin, poněvadž...

J: "Briane, promiň, já nemůžu... potřebuju s tebou mluvit."

B: "Jako teď?"

J: "A kdy jindy, když jsi pořád v práci?!" zničehonic na mě vystartoval.

B: "Vím, že to není jednoduchý, ale je to moje firma."

J: "Já vím, Briane, a nezazlívám ti to, já přece taky pracuju, ale já už prostě... prostě mě nebaví, že se vidíme až večer, během kterého na to vlítneme a pak jdeme spát."

B: "A co bys chtěl, Justine?"

J: "Já nevím... něco... něco, co mi řekne, že to má smysl."

B: "Víš, že tě miluju, že jo?" Páni, dřív bych se na to bál jenom pomyslet, natož to vyslovit.

J: "Nebojím se toho, že bys mě nemiloval, ale toho, kam to povede, pokud náš vztah bude stereotyp."

B: "Já nevím, co mám dělat, Justine, nemůžu najednou překopat celej svůj život."

J: "To po tobě ani nechci, jen bych občas potřeboval připomenout, že jsme to 'my' a ne 'ty a já', chápeš?"

Začínal jsem se opravdu bát toho, kam takhle konverzace začíná směřovat. Tak nějak jsem už jistou chvíli věděl, že na ní dříve či později dojde, ale nebyl jsem na ní ani zdaleka připravený.

B: "Tak mi řekni, co mám udělat?"

J: "Nápad bych měl, ale tobě se líbit nebude."

B: "Jakej?" pobízel jsem jej.

J: "Rande," řekl dost nervózně.

B: "Rande?"

J: "No prostě bychom si vyšli někam na hezký místo..."

B: "Proč mi přijde že to zavání romantikou?" zeptal jsem se pobaveně.

J: "Nesměj se tomu, myslím to vážně."

B: "Promiň, Justine, ale tohle, tohle po mně prostě nemůžeš chtít."

J: "Prosím?"

B: "Justine, říkal jsem ti, že já prostě nejsem na takový věci, nejsem takovej... neumím takovej být."

J: "Ale zkusit bys to mohl."

B: "Nemohl."

J: "Ale..."

B: "Já ani na žádném nikdy v životě nebyl."

J: "Všechno je jednou poprvé."

Takhle věta dost začíná omezovat můj život, ale já prostě nemůžu něco takového pro Justina udělat, ale ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že bych to posral natolik, že by vzal nohy na ramena a ani se neohlédl.

B: "Promiň, Justine, ale ne."

J: "Fajn," řekl naštvaně anebo možná spíš zklamaně.

Otočil se ke mně zády, zalezl si pod peřinu a už neřekl jediné slovo, bylo mi jasné, že je na mě hodně naštvaný, ale už se konečně musí naučit, že nejsem člověk, za kterého by mě chtěl mít... kterým bych chtěl být, ale nemůžu.