Všechno je jednou poprvé // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Přiznávám, že včera jsme to s Daphne opravdu přepískli nebo vlastně spíš jenom já, ona se mě totiž naopak snažila krotit, ale bylo to těžké, protože mi celý den vyprávěla o nějakém novém klukovi, který se objevil v jejím životě a ona se do něho bláznivě zamilovala a teď s ním zažívá úžasné chvíle. Tiše jsem jí opravdu záviděl, protože začáteční zamilovanost je ta nejlepší a my s Brianem už jsme spíš takovej stereotyp, za což bych měl asi být rád, že mi už neutíká za jinými a je jen se mnou, ale prostě mi něco chybí a opravdu moc bych chtěl, aby se náš vztah, ke kterému se Brian konečně přiznal, trochu okořenil.

Hrozně jsem se v posteli, ve které mě Brian přinutil zůstat, nudil. I když jsem měl zakázáno z ní vylézt, tak jsem to i přesto, že jsem věděl, že kdyby to Brian viděl, tak by mi naplácal na holou, udělal. Šel jsem si dát něco na zub, samozřejmě něco lehkého, co by mi nezpůsobilo ještě větší žaludeční potíže a pak jsem si šel dát horkou a hlavně dlouhou sprchu. Když se mi z ní asi po hodině konečně podařilo dostat, tak jsem zamířil zase rovnou do postele, ale jakmile jsem dolehl, tak se rozezvonil telefon, který způsobil, že se můj mozek doslova obrátil vzhůru nohama.

J: "Halo?" zeptal jsem se zničeně.

Debbie: "Ty pitomče jeden! Že bys jako zvedl telefon?!"

J: "Prosím tě, nekřič tak nebo se mi rozskočí hlava... vždyť jsem ho zvedl."

Debbie: "Jo zvedl, ale až potom, co jsem ti zavolala po šestý."

J: "Promiň, já byl ve sprše."

Debbie: "Jo tak tys byl ve sprše... a já se tu nervuju, že se ti něco stalo!"

J: "Omlouvám se, zapomněl jsem ti zavolat, že nepřijdu."

Debbie: "To jsi nemusel... Brian už tě tady omluvil."

J: "On šel až do jídelny, aby ti to řekl?"

Debbie: "Ano šel."

J: "Páni."

Upřímně jsem byl opravdu překvapený, že se Brian namáhal a šel mě osobně omluvit. Možná se to zdá jako pitomost, ale pro mě je to znak, že mu na mně opravdu záleží.

Debbie: "A když se rozhodnu, že ti zavolám, abych se ujistila, že jsi v pořádku tak mi nezvedneš telefon... já bych tě..." zarazila se.

J: "Opravdu promiň."

Debbie: "A jak ti je, ty pitomče?"

J: "Bylo i líp, ale ještě žiju."

Debbie: "To je dobře... ale nemysli si, že se vyhneš trestu."

J: "Už s ním počítám."

Debbie: "To jsem ráda... tak zatím odpočívej, já jdu pracovat."

J: "Budu, ahoj."

Debbie: "Ahoj."

Zavěsil jsem, nebo spíš odhodil telefon a zabořil hlavu do polštáře. Takhle po ránu a navíc s kocovinou je dost těžké vést rozhovor a ještě k tomu s Debbie, ale díky bohu jsem přežil a teď se můžu dál válet a užírat nudou.

Vyplnil jsem křížovku, přečetl časopis a dokonce vyřešil matematickou hádanku a stejně k večeru, tudíž k příchodu Briana zbývalo ještě pár hodin, které s jistotou představovaly další zabijáckou nudu, které už jsem se chtěl stoprocentně vyhnout a tak, i když jsem věděl, že se to Brianovi nebude líbit, když to zjistí, jsem zavolal někomu, kdo mi rozhodně pomůže zvednout náladu a trochu to tu rozveselí. Nedokážu ani popsat tu radost, která se ve mně probudila, když se ozvalo klepání na dveře...

J: "No konečně," oznámil jsem, když jsem otevřel dveře.

Daphne: "No promiň, pane dochvilnej."

J: "Promiň, jen už jsem tu umíral nudou."

Daphne: "A tak si zavolal své zachránkyni."

J: "Přesně tak... jsem rád, že si přišla."

Daphne: "Pro tebe cokoliv... a co že jsi doma, já myslela, že máš dnes práci?"

J: "Měl jsem, ale od Briana jsem dostal zákaz."

Daphne: "Ou... jak to?"

J: "Moc se mu nelíbilo, v jakém stavu jsem se včera dostavil a dnešní ráno jsem strávil u záchodové mísy."

Daphne: "Já ti říkala, aby ses krotil."

J: "Neboj, pro příště si to budu pamatovat."

Daphne: "To doufám... stejně nechápu, co tě přimělo se takhle opít."

J: "To je složitý."

Věděl jsem, že zrovna Daphne je člověk, se kterým si o tomhle můžu promluvit, ale zároveň jsem se bál, že když to budu řešit a mluvit o tom nahlas, najednou to bude skutečnější, než jsem si do teď myslel.

Daphne: "Tak to teda ne... hezky to vyklopíš."

J: "Nemá to smysl... jsou to jen moje představy a touhy a... to je jedno."

Daphne: "Justine, vždyť víš, že mě můžeš říct cokoliv."

J: "Já vím, Daph, ale prostě je to takový divný."

Daphne: "Tak mi řekni, čeho se to týká."

J: "Briana."

Daphne: "Myslela jsem si to," uchechtla se.

J: "A našeho vztahu," rozhodl jsem se přestat chodit kolem horké kaše.

Daphne: "Tohle vypadá, že to bude ještě zajímavé a já neodejdu, dokud mi všechno neřekneš... takže uděláme vše potřebně a pak začne hezky zpověď."

J: "Tak dobře," odsouhlasil jsem nervózně.

Daphne všechno zorganizovala a já jen přihlížel jejímu cestování sem a tam. Na koberec u pohovky dala nějaké dobroty, především brambůrky a nějaké bonbóny a taky pití - samozřejmě nealkoholické a pak taky dva velké polštáře, na které jsme se oba uvelebili.

Daphne: "Tak spusť," přikázala.

Znervózněl jsem, opravdu hodně jsem znervózněl, nebyl jsem totiž vůbec připravený se svěřovat o mých pocitech a tajných tužbách týkajících se Briana a našeho vztahu. Ale ona na mě jen netrpělivě hleděla s pytlíkem brambůrek v ruce a mně bylo jasné, že ta to ze mě vypáčí děj se, co děj, a tak jsem sebral odhodlaní a začal se své nejlepší kamarádce svěřovat...

J: "Věc se má takhle... miluju Briana..."

Daphne: "Neříkej," zasmála se.

J: "A on miluje mě..."

Daphne: "Vážně novinka."

J: "A máme vztah..."

Daphne: "Páni."

J: "Necháš mě to laskavě doříct?"

Daphne: "Jasně, pokračuj... hlavně mi řekni něco, co nevím."

J: "Prostě mám pocit, že se dusím."

Daphne: "Jak to myslíš?"

J: "V poslední době je to takovej stereotyp... ráno vstaneme, dáme si společnou sprchu, pak se rozloučíme a jdeme do práce a vidíme se až večer, kdy si dáme sex a jdeme spát... pořád každej den to samý a mně to..."

Daphne: "Začíná lézt na nervy?"

J: "Jo a hodně."

Nechtěl jsem to říct přímo takhle, já Briana vážně moc miluju a na vztah, který bude jen o nás dvou, jsem čekal takových let a tak nechci vypadat jako, že si stěžuju, když ho konečně mám, ale zkrátka... nechci, aby náš vztah skončil právě kvůli tomu, že bude pořád o tom samém.

Daphne: "A zkoušeli jste váš vztah nějak..."

J: "Okořenit?"

Daphne: "Přesně."

J: "Naším kořením dřív býval Babylon a koukání na to, jak jeden z nás má sex anebo jsme ho měli oba s někým cizím."

Daphne: "Ušetři mě, prosím, detailů."

J: "Chtěla si to vědět."

Daphne: "A předpokládám, že tohle koření už je za vámi?"

J: "Od té doby, co mi řekl, že mě miluje, tak ano."

Daphne: "Tak to je naprosto jasné, co potřebujete."

J: "Nechtěla bys být konkrétnější?"

Daphne: "To, co jste nikdy neměli."

J: "Ženskou?" zasmál jsem se.

Daphne: "Rande, ty pitomče."

J: "R-r-rande?" ptal jsem se dávivě přes smích.

Daphne: "Nevím, čemu se směješ, ale podle mě by vám to prospělo."

J: "To je naprosto šílený... s tím Brian nikdy nebude souhlasit."

Daphne: "Chtěl si moji radu, tak jsem ti ji dala."

J: "Brian nikdy v životě na žádném nebyl... podle mě ani neví, co to je."

Daphne: "Všechno je jednou poprvé."

Ten nápad mi připadal absolutně šílený, protože s něčím takovým by Brian nikdy nesouhlasil, to se spíš dočkám toho, že se z něho stane heterosexuál, než že by mi odsouhlasil něco tak bláznivého!

Ale sakra, ta představa, že by se to přece jen povedlo, mi vykouzlila úsměv na tváři a donutila mě přemýšlet nad tím, jak Briana přinutit souhlasit s něčím, co nikdy v životě neměl, ale jak říkala Daphne... Všechno je jednou poprvé!