Forever Alone by Janča

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Chodil jsem po bytě sem a tam a sbíral Justinovo výkresy, každý z nich jsem si pečlivě prohlédl a následně jej zmuchlal a vyhodil do koše a zároveň mezitím ničil vše, co mi přišlo pod ruku. Shazoval jsem věci ze stolků a některými jsem dokonce házel o zeď a přitom jsem brečel, jak smyslů zbavený. 

Po chvíli jsem narazil na naši společnou fotku, na které ho zezadu objímám a koušu do jeho ucha... Usmívá se na ní přímo dokonale a vypadá tak neuvěřitelně šťastně a já taky, protože v tu chvíli jsem ho již bláznivě miloval!

I s tou fotku jsem si sedl na pohovku a pozoroval ji, dopadaly na ni mé slzy a já jsem zoufale hladil jeho tvář a tak moc jsem chtěl, aby to bylo reálné, abych se mohl dotýkat jeho hebké kůže.

Tu fotku jsem pozoroval asi hodinu a brečel jsem pořád stejně, nemohl jsem myslet na nic jiného, jen na tu bolest v mém srdci. Nakonec jsem se odhodlal a šel udělat to, čemu jsem se snažil vyhnout ze všeho nejvíce... začal jsem sbírat všechno jeho oblečení a všechny věci a ukládal jsem je do krabice s názvem Sunshine a při tom jsem si přehrával poslední chvíle strávené s ním.

Ty chvíle naprosté bezmoci a bolesti, to, jak se na mě snažil ze všech sil usmívat, ale kvůli té nesnesitelné bolesti nemohl, to, jak se snažil držet mou ruku v té své, ale ani na to neměl dostatek sil, to, jak se dožadoval mého polibku, než navždy odejde. Ten polibek si pamatuji naprosto perfektně, protože byl opravdu poslední.

Poté, co jsem ho políbil, jsem ho držel za ruku a on po chvíli zavřel oči a už je nikdy neotevřel, už nikdy neotevřel ta svoje krásná modrá kukadla a já jsem jen zůstal sedět u jeho postele a díval jsem se na jeho bezvládné tělo, na tělo, které dřív představovalo dokonalost, ale teď už jen kostru potaženou kůží.

Naposledy jsem se k němu naklonil, do ucha mu pošeptal, že ho miluji a odešel. To bylo naposledy, co jsem ho viděl, ani na jeho pohřeb jsem nedokázal jít, místo toho jsem se zavřel ve svém bytě, pil do němoty a neustále si prohlížel jeho věci, které ve mně vždycky vyvolaly pláč.

S těmito vzpomínkami pro mě bylo čím dál tím těžší ukládat jeho věci do krabice a nakonec, když jsem narazil na jeho bundu, která ním ještě voněla, jsem s ní ulehl do postele a objal jI jako by to byl on... na chvíli jsem si dokonce představil, že se vedle mě nachází, že se usmívá a líbá mě a je šťastný, že my oba jsme šťastní.

Ale po chvíli jsem si uvědomil, že místo vedle mě je prázdné a navždy jím už zůstane a že já budu už navždy sám...