Láska // 9 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že se zamiluju do toho nejkrásnějšího a nejusměvavějšího kluka na světě, tak bych mu nevěřil a ještě bych se tomu dotyčnému jak je u mě zvykem vysmál do obličeje! Jenže ono se to stalo! Přišel Justin a já se do něj okamžitě bláznivě a bezhlavě zamiloval ačkoliv jsem si to nejdříve nechtěl přiznat, ale teď to vím! Jenže pozdě! Už je příliš pozdě! Justin mě odepsal a bylo to oprávněné! Nezasloužil bych si už ani jednu jedinou šanci! Absolutně jsem to posral! I když to je vlastně slabý výraz!

Já prostě nevím co mě to popadlo, byl jsem doslova na dně, Justin mi tak moc chyběl a já se toho pocitu nemohl zbavit, nemohl jsem Justina dostat z mysli i kdybych si vystřelil mozek z hlavy a bolelo to tak moc, že jsem udělal tuhle neodpustitelnou volovinu... Šel jsem do baru a nabrnknul si tam prvního kluka na kterého jsem narazil, bylo mi jedno jak vypadá a jestli vůbec zapadá do mých kritérií, hlavní bylo, že to byl někdo, kdo mi alespoň trochu pomůže nemyslet na Justina to vše jsem ještě zapíjel panáky svého oblíbeného a dost silného pití až jsem nakonec nebyl téměř schopný stát na nohou a vydedukovat souvislou myšlenku natož větu!

A to všechno směřovalo k tomuhle nepochopitelnému výstupu v jídelně! Nevím, proč jsem to udělal! Mohl bych to svést na alkohol a i když na tom měl část viny, tak to nebude jen jím! Je to mnou a tím kdo jsem a bohužel se nikdy nezměním i když bych to chtěl! Kvůli němu bych to udělal! Jenže já na to nemám sílu! Jsem svým způsobem posera, který zahodil šanci na opravdovou lásku!

Už ani nevím jestli mám být za to klepání na dveře nasraný anebo vděčný!

Maikey: "Čau."

B: "Co chceš?"

Maikey: "Proč mi přijde, že každá naše konverzace začíná takhle?"

B: "Protože mě vždycky otravuješ v tu nejméně vhodnou chvíli."

Maikey: "Jen jsem tě chtěl vidět... Musí ti být mizerně."

B: "Proč by mi mělo být mizerně?"

Maikey: "Po tom co se stalo."

B: "Stalo?"

Maikey: "Tak trochu jsem mluvil..."

B: "Nech mě hádat... S tvojí matkou?"

Maikey: "S Justinem."

B: "Co prosím?"

Maikey: "Než mě zabiješ, tak mě prosím vyslechni."

B: "Jsem jedno velký ucho."

Maikey: "No... Já... My... Já vlastně nevím."

B: "Jak nevíš?!"

Maikey: "No prostě jsem chtěl vědět i jeho názor na tohle všechno... Jestli se k tobě chce vůbec vrátit."

Tak moc jsem se chtěl zeptat na Justinovu odpověď, ale nedokázal jsem to.

B: "Tak máš očividně novýho kamaráda... Tak co kdybys za ním vysmahnul?!"

Maikey: "To se jako ani nezeptáš, co řekl?"

B: "Nevím, proč by mě to mělo zajímat."

Maikey: "Bože můj Briane! Prober se už konečně!"

B: "Nech mě Maikey, myslím to smrtelně vážně... Dneska nechceš poznat mojí náladu."

Maikey: "Víš Briane, ať už jde o náladu nebo ne, tak tě stejně přestávám poznávat."

B: "Tak co tu v tom případě ještě děláš?"

Maikey: "Zachraňuju ti zadek!"

B: "Vypadám snad...?"

Maikey: "Drž hubu konečně! A začni přemejšlet... Vzpamatuj se sakra! Ten kluk nebude čekat věčně Briane... Nebude!"

B: "Na co čekat?"

Maikey: "Na tebe přece."

B: "A co jsem? Jsem akorát arogantní hajzl, který si nezaslouží, aby ho někdo miloval, tak proč by měl on? Proč Maikey?"

Maikey: "Protože ať už se pod tou tvojí maskou a tvrdou slupkou schovává cokoliv, tak on to našel... Našel to, co z tebe dělá lepšího člověka a přiznej si to nebo ne... Jsi díky němu šťastnější."

B: "Nech to bejt Maikey."

Maikey: "Jak nech to bejt? To všechno jako zahodíš? Všechno co si díky němu dokázal? To proč ses díky němu cítil šťastně? Tvojí lásku k němu?"

B: "Jestli sis nevšiml, tak už jsem to zahodil dávno."

Maikey: "Justin měl pravdu, když říkal, že se nikdy nezměníš a že proto by život s tebou byl jen utrpením!"

V ten moment, jsem nechtěl dávat najevo pocity, které to ve mně vyvolalo, protože byly nesnesitelné a proto jsem se Maikeyho musel rychle zbavit...

B: "Jak už jsem řekl... Běž si za Justinem a voďte se klidně za ručičku... Mně osobně je to úplně u zadku... Nazdar,"...Bouchnul jsem mu dveřmi před nosem.

Nějakým způsobem jsem se dopotácel do postele, na které jsem se schoulil do klubíčka a chvíli jsem jen koukal do prázdna, což pro mě každou vteřinou bylo těžší, jelikož se mi oči začaly zaplňovat slzami a mé srdce svírala bezmoc a bolest, pak mi slzy začaly stékat po tváři a já jsem v dlani svíral kus peřiny, abych se nějak alespoň trochu uklidnil, ale místo toho to ve mně vyvolávalo zlost... Zlost na to, že jsem takový idiot, že jsem sám sobě svým nejhorším nepřítelem a že jedinou osobu, která mě milovala se všemi mými chybami, jsem odehnal a ani se nenamáhám tuhle největší chybu svého života napravit.

Nakonec jsem vyčerpání z nenávidění se upadl do spánku a doufal jsem, že až se probudím, tak budu vědět jak tohle všechno napravit, aby mi Justin, a vlastně nejen on, odpustil.

Po pár hodinách spánku jsem se probudil ale místo nápadu na nápravu jsem měl mozek naprosto neovladatelný, mohl jsem myslet jenom na to, že jsem všechno absolutně podělal, na to že každého člověka na kterém mi záleží si akorát rozhádám, ale hlavně na to že jsem zničil něco tak výjimečného... Něco co jsem měl a můžu mít jedině s Justinem... Naší lásku.

Nemohl jsem vymyslet vůbec nic, co by mi pomohlo alespoň jednou udělat něco správně, něco co by mi pomohlo to dát s Justinem do pořádku... Chtěl jsem za ním jít, ale bál jsem se toho, chtěl jsem s ním mluvit, ale nevěděl jsem, co bych mu řekl, chtěl jsem ho vidět, ale nemohl jsem... Ale také jsem věděl, že pokud bych v tom bytě zůstal ještě pár minut, tak bych naprosto zešílel a to doslova.

Vydal jsem se na místo kde jsem věděl, že nějakou poznámku o Justinovi určitě uslyším, ale taky zde snad najdu trochu pochopení, vlídnosti a možná taky lásky...

Lindsay: "Briane co tu děláš?"

B: "Můžu dovnitř Linds? Prosím."

Lindsay: "Víš kolik je hodin?"

B: "Nechtěl jsem vás vzbudit... Já jen chci vidět Guse a já... Prostě... Linds prosím."

Lindsay: "Tak dobře pojď, ale Gus už spinká."

B: "Já vím jen ho chci vidět... Nebudu ho budit, neboj."

Lindsay: "Dobře, tak běž za ním."

B: "Děkuju."

Lindsay: "Nemáš zač... A Briane?"

B: "Ano?"

Lindsay: "Přijď pak prosím do kuchyně."

B: "Jasně."

Vždyť jsem to říkal, už si určitě připravuje záživnou přednášku, ale poprvé v životě spíš než že by se mi to protivilo tak se spíš bojím, protože vím, že Lindsay určitě bude mít pravdu a já pak budu muset udělat něco co je absolutně proti mé lidoskosti... Nebo spíš mému egu.

B: "Ahoj synku,"...Políbil jsem ho na čelo a pohladil na tváři.

Vypadal tak sladce když spal, prstík si žmoulal v pusince a já jsem z něj nemohl spustit oči... Svým způsobem mi připomínal Justina... Ne tím, že by si cucal prst, ale prostě ta roztomilost, kterou oba sdílejí, když spí... Můžu je pozorovat celé hodiny... Vlastně Justina už nemůžu a to jen kvůli mé vlastní chybě... Kvůli tomu jaký jsem a kvůli všemu co jsem za život pokazil a nikdy se z toho neponaučil... Já si ani nezasloužím být otcem tak skvělého syna... Každý by mu dělal lepšího tátu než já... A co teprve Justin... I kdybych nějakým zázrakem porazil svoje ego nikdy nebudu schopný mu dát to co si přeje, nikdy nebudu schopný být pro něho tím, kým mě chce mít... On si zaslouží někoho lepšího a o to víc mě to bolí, protože ho miluji tak moc, že jediný způsob jak ho před sebou ochránit je nechat ho jít, nechat ho být šťastným s někým jiným, s někým kdo ho bude milovat a nebude se bát mu to říct do očí.

B: "Tak o čem si chtěla mluvit?"

Lindsay: "O tobě, o Justinovi... O všem."

B: "Nemůžeš to nechat být Lindsay?"

Lindsay: "Nemůžu Briane... Tys to možná sám se sebou vzdal, ale pamatuj si, že já to s tebou nevzdám... Nikdy v životě."

B: "Neměla by si mě spíš nenávidět jako ostatní?"

Lindsay: "Tak to není Briane... Všichni tě milují... Jen jsou na tebe prostě naštvaní."

B: "A ty nejsi?"

Lindsay: "Byla jsem... Vlastně docela dost... Ale teď už nemůžu."

B: "Co tě přimělo změnit názor?"

Lindsay: "To, že jediný způsob jak tě přinutit bojovat za svou lásku je ukázat ti tu mou."

B: "Ty to nechápeš Lindsay."

Lindsay: "Tak mi to vysvětli."

B: "Já prostě... Nemůžu... Nemůžu to změnit!"

Lindsay: "Co nemůžeš změnit?"

B: "Justinovo rozhodnutí... Rozhodl se pro život beze mě a já ho musím nechat jít."

Lindsay: "Ale vždyť ho miluješ tak jak ho můžeš nechat jít?"

B: "Bude se mít beze mě líp... On to ví, a proto odešel."

Lindsay: "Nebude mu líp, ani jednomu z vás... Jenže vy si to uvědomíte až bude pozdě... A proto tě teď prosím, žádám tě... Nevzdávej to, nezahazuj to, co jste si vybudovali, nezahazuj všechno, co si díky němu dokázal... Jdi za ním a řekni mu, že ho miluješ."

B: "Nebude to chtít slyšet."

Lindsay: "Tak ho přinuť poslouchat."

B: "Nebude mě chtít vidět."

Lindsay: "Ty už něco vymyslíš... Jen to nevzdávej."

Právě teď jsem to byl já kdo stál před těžkým rozhodnutím... Mám Justina nechat jít, věřit, že beze mě mu bude líp, dát mu šanci na lepší život a sám sebe uvalit do nekončícího smutku a nepřetržité bolesti anebo se postavit sám sobě a dát Justinovi to po čem tak moc touží a díky tomu bychom oba mohli být konečně šťastní... Mojí lásku!