Co se stalo? // 6 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Tohle teď opravdu potřebuju, hádat se s osobou, která pro mě tolik znamená! Dokonce jsem si to i právě přiznal, což je pro mě pokrok, ale na venek bych to asi nikdy nedokázal přiznat! Říct mu to do očí je pro mě naprosto nemožné, to si spíš budu povídat s papouškem! Ale bohužel jinak, než hádáním, to s ním nejde, alespoň kdyby pochopil, proč se tak chovám, proč to před ním tajím, ale to je vlastně nemožné, pokud neví co mi je, takže co si to tu nalhávám? Vím, že je to moje chyba, že jsme v téhle situaci, kdy na sebe jen štěkáme, ale pořád lepší než ho vidět jak se kvůli mně vzdává malování a zabývá se jen mými problémy!

J: "Jsi v pohodě?"

B: "Kolikrát ti mám říkat, že jo?!"

Nevím, proč jsem tak vyletěl, ale v tu chvíli jsem si to ani neuvědomil, asi jsem se jen vyděsil, že se to ze mě bude pořád snažit vydolovat a k tomu ještě ta hrozná bolest hlavy!

J: "Já myslel po tom, co jsi vypil... Musíš mít hroznou kocovinu."

B: "Přiznávám, že už mi bylo líp."

J: "Najdu ti nějaký prášek."

B: "Díky."

Justin se na chvíli odporoučel do kuchyně a asi za minutu se vrátil s kouzelným lékem, který mě snad od té bolesti alespoň trochu osvobodí!

J: "Tady to je."

B: "Děkuju, Justine."

Nechápal jsem to, byl najednou tak hrozně milý, jako kdyby se ta scéna před pár minutami ve sprše nestala, ale pak mi došlo, že znám Justina až moc dobře a že tímhle určitě něco sleduje!

J: "Není zač. No nic, jdu se obléknout."

B: "Jdeš do práce?"

J: "Kam jinam?"

B: "Jen jsem se zeptal."

J: "Jo, já se taky zeptal a odpovědi se nedočkal."

Jak jsem si myslel tak to i je - jeho milé chování byla jen zástěrka před dalším útokem!

B: "Už jsme zase u toho?"

J: "A budeme u toho, dokud mi to neřekneš."

Sakra práce! Kluku, ty mě ničíš! Měl jsem sto chutí po něm hodit polštář, ale na poslední chvíli jsem se ovládl a...

B: "Myslím, že by si opravdu měl jít."

...řekl tuhle šílenou kravinu!

J: "Neboj, jdu."

Ale Justina to nijak nerozhodilo, naopak jako by něco takového čekal a byl vůči tomu odolný, nějakým zázračným způsobem nade mnou v tuhle chvíli vyhrával! Byl nachystaný odejít, ale já jsem nechtěl, aby odešel takhle naštvaný a pak celý den čekat až se vrátí, abych zjistil jestli to trvá a tak jsem se ještě před jeho odchodem snažil být milý...

B: "V kolik přijdeš?"

J: "Nepřijdu."

Co tím sakra myslí?!

B: "Co?"

J: "Nehodlám tady s tebou být, když se chováš jak vůl."

Tlak mi vylítl až ke stropu, oči se mi skoro zalévaly krví a místo zubů jsem měl pomalu tesáky! Tohle jsem opravdu potřeboval slyšet - že jsem vůl a že se mnou nechce být! Zrovna teď, když mě jedna osoba, která by mě měla milovat, zase zklamala, tak se přidá ještě Justin a mě je hned mnohem hůř a já ho zrovna teď tak moc potřebuju! Sunshine, kdyby si jen věděl!

B: "A kde hodláš být?"

J: "To ti může být jedno!"

U mého neexistujícího srdce mě začalo bodat! Jeho jedovatý jazyk, přes který se nesla ta slova - slova, která byla tak moc nepříjemná pro moje uši, mě doslova ničila, bylo na něm vidět jak moc je na mě naštvaný a já nemohl udělat absolutně nic, abych to změnil nebo vlastně mohl, ale...

B: "Ah, do-dobře no."

J: "Dobře."

B: "Tak tam pozdravuj."

Teď bych se asi klidně i zastřelil!

J: "Budu!"

Dobrý, Justin to udělal za mě a pak se vytratil, jak nejrychleji mohl! Nevím, z čeho mi bylo víc zle, jestli z toho alkoholu, který jsem v noci pozřel a teď mi způsobuje neuvěřitelnou bolest hlavy anebo z představy, že mě dnes čeká zase prezentace, kterou musím bezpodmínečně dodělat anebo z toho, že Justin odešel naštvaný jako nikdy a ještě k tomu mi stihl říct, že se dnes nehodlá vrátit, on vlastně ani neřekl, kdy se vrátí, může to být klidně týden a to se asi do té doby zblázním!

Nějakým zázrakem jsem se dokázal zvednout z postele, ale na okamžik jsem si myslel, že do ní spadnu zpátky, protože se mi hrozně zamotala hlava, díky bohu jsem ale obstál a doplahočil se k počítači rozhodnutý, že tu prezentaci dodělám, jinak mě zítra rozcupují a my si... Vlastně teď už nejspíš jen já si budu muset hledat noclehárnu!

Nemůžu uvěřit, že se mi jí povedlo dodělat a jsem na ní celkem pyšný, je až neuvěřitelné co dokáže kocovina, když jste v koncích, třeba vám i zachránit práci! No nebudeme zase předbíhat událostem! Po rameni se můžu poplácat teprve, až budu mít jistotu, že jsem to opravdu zvládl!

Najednou mě přepadl hrozný hlad, ale tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by mě zachránil! Justin vždycky běžel do kuchyně a udělal tam nějaký zázrak, který mi krásně zaplnil žaludek a potěšil mé chuťové buňky, ale dneska tu není a kdo ví, jak dlouho ještě nebude! Opravdu jsem doufal, že si to nakonec rozmyslel a přijde domů... Ano domů! A proto jsem hypnotizoval dveře, kdykoliv jsem uslyšel jedoucí výtah! Jenže ve finále jsem si připustil, že opravdu nepřijde a z toho mi bylo mizerně!

Pochodoval jsem po bytě a snažil se nějak zaměstnat, jako první na mysl mi přišlo, že něco rozmlátím, ale to jsem si vzápětí rozmyslel, pak jsem pokukoval po další flašce s alkoholem, ale ani to nebyl úplně nejlepší nápad a jako třetí jsem si chtěl zašukat, ale ne jen tak s někým, vlastně já ani nechtěl šukat, já se chtěl milovat... S Justinem! Chtěl jsem mu usnout v náručí a ráno se probudit jako první, abych ho mohl sledovat, jak se krásně usmívá, protože to on dělá, když se mu něco pěkného zdá, vím to, protože ho sleduji dost často, už mě párkrát i nachytal, ale ještě, že mám tu nevyčerpatelnou zásobu výmluv!

B: "Tak dost! Takhle to nejde!"...Zničehonic jsem se neovládl.

Někteří lidi považují samomluvu za bláznovství, a kdyby mě někdo viděl, nejspíš by zavolal cvokařům, ale tohle moje prohlášení bylo jen reakcí na něco, co jsem právě vymyslel! Pokud chci, aby se Justin dnes vrátil domů a byl u mě a nebyl naštvaný, budu muset udělat to, o co mě žádá... Budu mu muset říct pravdu! Bylo mi úplně jasné, kde ho mám hledat, protože je tam pečený vařený kdykoliv máme rozepři větších rozměrů!

Stál jsem u konečně dveří, ale najednou mě něco zastavilo a já nebyl schopný zaklepat, uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, co mu mám říct anebo vlastně vím... On chce vědět proč se tak chovám, takže mu prostě musím říct, že mám nějaké problémy v práci a že jsem byl opilý, kvůli své matce, která mi po dlouhé době zase připomněla, že já v jejím srdci nemám místo! Jenže pak by přišla ta chvíle, kdy by se mě zeptal, proč jsem se rozhodl mu to říct a očekával by, že mu povím, že mi chyběl a že jsem se málem zbláznil za těch pár hodin, co jsem ho neměl u sebe, což je vlastně pravda, ale jsem to prostě já... Já neumím tohle říkat, moje hrdost mi to nedovolí!

Popadla mě panika a já už nebyl ani zdaleka tak odhodlaný, jako před chvílí za ním jít a vylévat si u něj srdce, vlastně jsem byl pro změnu odhodlaný se zase vrátit domů a litovat se a nadávat si do debilů, ale to bych nesměl být u Debbiina domu! Protože jsem se otočil a ona stála přímo za mnou!

B: "Ježíš! Do hajzlu!"

Debbie: "Ne Ježíš, jen já."

B: "Víš, jak si mě vyděsila?!"

Debbie: "Promiň."

B: "Promiň? Promiň?! To je všechno co mi řekneš, po tom co si mi málem způsobila srdeční zástavu?!"

Debbie: "Dvakrát promiň?"

B: "Ehm, já tě... Já... Bože!"

Debbie: "Já myslela, že si tvrďák, že tě jen tak něco nerozhodí."

B: "Pak si promluvíme, až ti to jednoho dne vrátím."

Debbie: "Nemůžu se dočkat!"

B: "A co si tu vlastně dělala?"

Debbie: "Bydlím tu."

B: "Já myslím, co si dělala za mnou?"

Debbie: "No asi takhle, šla jsem domů z jídelny a zahlédla tě před mými dveřmi a čekala, jestli se dokopeš k tomu, aby si zaklepal."

B: "A pak si se rozhodla mě vyděsit k smrti?"

Debbie: "Ano, pane Kinney, já totiž nemám nic lepšího na práci než tě děsit k smrti."

Až teď mi došlo, že je na mě i ona naštvaná a to hodně, hodně naštvaná!

Debbie: "A co tu vlastně děláš ty?"

B: "No já, já, já..."

Debbie: "Ty, ty, ty? Ty, co?"

B: "Je tu Justin?"

Debbie: "Není."

To se mi snad jenom zdá, to si opravdu našel útočiště někde jinde a já tu teď před Debbie ze sebe dělám idiota úplně zbytečně?!

B: "Aha."

Debbie: "Šel domů."

B: "Jako k Jennifer?"

Debbie: "Ne, jako k tobě, ty pitomče!"

Na tváři se mi vykouzlil neovladatelný úsměv, nemohl jsem si pomoct, slyšet, že si to nakonec rozmyslel a opravdu šel za mnou domů a já se s ním jen minul, bylo něco tak skvělého, právě to mi dokázalo zvednout náladu!

Debbie: "Neusmívej se předčasně!"

Teda alespoň na chvíli! Jak mi Debbie dokáže zvednout náladu, tak mi ji hned umí zase pocuchat!

B: "Takže je na mě asi pořád naštvaný?"

Debbie: "A co čekáš, když se k němu chováš jak idiot?"

B: "Vidím, že si od něho dostávala podrobný hlášení."

Debbie: "Briane, řekni mi - chceš abych ti na hlavu vylila tu omáčku, co nesu v pravé ruce a nebo ti o ní omlátila tu kytku, co nesu v levé ruce?"

B: "Je i třetí možnost?"

Debbie: "Je, ale tu nechceš znát."

V případě Debbie jí opravdu znát nechci, ale stejně tak nechci mít ve vlasech svíčkovou a v puse okvětní lístky!

B: "Debb, co kdybys mi radši konečně řekla to, po čem tak moc toužíš a já mohl jít?"

Debbie: "Briane, ty nikam nepůjdeš!"

B: "Co prosím?"

Debbie: "Ne, dokud já neřeknu!"

B: "A to mě přivážeš k topení?"

Debbie: "Když budu muset!"

Něco mi říkalo, že by toho opravdu byla schopná a tak mi nezbývalo nic jiného než souhlasit a vydat se s ní do jejího žaláře!

B: "Tak fajn."

Debbie: "Vezmi tu kytku!"

B: "Ještě před chvílí si mi jí chtěla omlátit o hlavu a teď ti s ní mám pomáhat? Fajn, tak mi jí dej!"...Její pohled mě vyděsil!

Debbie: "No na co čekáš? Pojď za mnou!"

B: "Už jdu... Mami."

Mám pocit, že pro mě následující chvíle nebudou moc pěkné, alespoň její výraz - ten vražedný výraz, to přímo křičí a mě opravdu naskakuje husina!